V jednom obchodě s látkami kdesi ve Spojených státech majitele napadlo, že by ušetřil na platu prodavaček, kdyby nechal samotné zákazníky naměřit si a ustříhnout látku a donést ji k pokladně. U pokladny měli zákazníci nahlásit, kolik si ustříhli a kolik látka stojí. Byl to obchod s úplety, takže nebylo potřeba personálu na informace. Každý si jen vybral barvu.
Všichni majiteli říkali, že bude muset brzy zavřít, protože lidé budou děsně krást a on přijde o všechno zboží. Majitel to přesto risknul, beztak neměl valné prodeje, a každý ušetřený dolar pro něj znamenal plus. Ukázalo se, že mu rozhodně nezbyly všechny peníze, které ušetřil na platech, ale pořád to pro něj bylo tímto způsobem výhodnější. Nahrála mu věc, společná lidské psychice: když lidé podvádět můžou, většinou podvádějí, ale jen trošku.
Vnitřní mez
V jednom experimentu rozdali lidem papír s dvaceti snadnými matematickými úkoly, které zvládal vyřešit každý, ale nedali jim dostatek času k vyřešení všech. Po pěti minutách zadavatel sebral papíry s tím, že za každý splněný úkol lidé dostanou dolar. Rozdal přibližně čtyři dolary každému, protože v průměru každý vyřešil čtyři otázky. Jiný den, jiní lidé a trochu jiné zadání: dvacet matematických úkolů, málo času, jen po pěti minutách zadavatel řekne, že papír můžou roztrhat a nahlásit počet správně vyřešených úkolů, z nichž za každý dostanou dolar. Najednou každému musel vyplatit sedm dolarů, protože průměr správně vyřešených otázek náhle vyskočil na sedm.
Experimentátory nejvíc překvapil fakt, že průměr nevyskočil tím, že pár lidí podvádělo hodně, jak by se možná čekalo, ale tím, že hodně lidí podvádělo trochu. V termínech dnešní ekonomiky je podvádění jednoduchou analýzou poměru náklady – zisk. Lidé by si tedy v každé situaci měli podle této teorie spočítat, jaká je pravděpodobnost, že mě chytnou, kolik z podvodu získají a jaký je trest, když budou chyceni. Zváží tyto možnosti a na jejich základě se rozhodnou, zda podvádět, či nikoli, a pokud ano, tak kolik. To experimentátory zaujalo a rozhodli se lidi poškádlit ještě víc. Začali si hrát s pokoušením lidí. Nabídli jim za každou správně zodpovězenou otázku pětkrát nebo desetkrát víc. Podle ekonomické teorie by lidé s větší možností zisku a téměř žádnou možností chycení měli podvádět víc. Výsledky však byly opakovaně překvapivě stejné: i nadále zůstávalo velké množství podvádějících a i nadále podváděli jen trošku. Dokonce, i když lidé mohli odejít z místnosti a vyplatit sami sebe z mísy s penězi, podváděli stále stejně: hodně lidí, ale trošku. Ani snížená možnost, že budou lidé chyceni, nezvýšila podvádění.
