Sice cítíme, že by se něco mělo stát, nemáme-li se propadnout do deprese vyvolané stereotypem a vědomím, že ani plastické operace nám mládí nevrátí, ale naše snaha bývá zaměřena právě na změnu v rámci stávající rodiny. Navrhujeme častější výlety, více společně stráveného času, večeře mimo domov, kina, divadla, cestování a častější povídání, abychom se s partnerem zase sblížili. Teprve poté, co se ukáže, že jsme to jen my, kdo o něco takového stojí, začneme uvažovat, jestli by nebylo nejlepší si najít milence, dokud ještě nejsme úplně staré a dokud jsme přitažlivé, nebo se rozvést a jít dál svou cestou. Muži uvažují nejprve o milence, což je na nějakou dobu uspokojí, prostřednictvím milenky si potvrdí svoji vlastní hodnotu, a to krizi středního věku zdánlivě zažehná. Protože však na svém dlouhodobém vztahu nepracují, odcizení s partnerkou narůstá a prohlubuje se.
Teď, nebo nikdy
Devětatřicetiletá Dana začala svůj život bilancovat přibližně před půl rokem. Patnáct let chodí do stejné práce, sedmnáctiletá dvojčata budou brzy dospělá a devatenáct let má stejného manžela. Spokojenost s partnerským i pracovním životem už nějakou dobu nebyla taková, jakou by si Dana představovala, a blížící se čtyřicítka jí také moc radosti nedělala. „Připadala jsem si, že jsem na konci aktivního života, že jestli něco okamžitě neudělám, zblázním se, protože takhle nedovedu žít dál. Večer jsem se vždycky dívala na manžela a ptala se sama sebe, jestli to takhle už bude napořád. Jestli každý následující den přijde z práce, prohodí sotva pár vět a bude se věnovat svým záležitostem a já se budu dívat na seriály, které mě nebaví, a budu u toho žehlit nebo spravovat ponožky.
Představa, že to tak bude třeba dalších čtyřicet let, do mých osmdesáti, mě děsila. Nejdřív jsem to nesla těžce a pak jsem se rozhodla, že teď, nebo nikdy. Pokusila jsem se promluvit si s manželem, naplánovala spoustu aktivit, koupila si nové spodní prádlo, ale ten se na mě díval, jako kdybych spadla z jiné planety. Dokonce řekl: ‚Proboha, ty naděláš, no tak ti už není dvacet, no. Smiř se s tím. Lepší to nebude.‘ To mě naštvalo. Chtěla jsem, aby to lepší bylo, jenomže to bychom se museli snažit oba. Přemýšlela jsem o tom dny a noci a nakonec jsem se zařídila po svém. Přestala jsem se dívat na seriály a žehlit a začala častěji chodit ven. S manželem se moc nepotkávám, čekám, co z toho vyplyne. Začala jsem žít, ovšem nežiju se svým manželem.“
Jiné zkušenosti
Snaha o emancipaci v průběhu druhé mízy u nás žen nemusí nutně znamenat (a často neznamená) touhu úplně se osamostatnit a přetrhat dosavadní vazby. Snaha o emancipaci je demonstrací toho, že se nám už jenom nechce „otročit“ a skákat kolem každého z rodiny, jak si pískne, protože si uvědomujeme, že se za dalších dvacet let nechceme obrátit zpátky a vidět za sebou jenom praní, žehlení a uklízení. Podle psychologů více přemýšlíme, co by zbrusu nový začátek znamenal, zjišťujeme, že se neobejde bez velkých komplikací, a to je důvodem, proč máme menší tendenci pálit mosty. Zvyšuje se sice riziko nevěry, ať už se projevuje ve fantazii, flirtováním nebo skutečným mimomanželským vztahem, ovšem definitivní odchod od rodiny důkladně zvažujeme. Ostatně nové známosti neslibují lepší život.
