Osudová láska
„Ptal se jí tenkrát na cestu, nějak v tom bludišti chodeb a výtahů zabloudil. Padli si do oka a ještě týž večer se sešli v jedné vinárně. Maruška se vrátila úplně očarovaná. Zamilovala se a vůbec o tom nechtěla žertovat. Okamžitě jsem poznala, že tentokrát je to opravdu vážné!“ krčí rameny Kateřina. „Trochu jsem žárlila. Měla jsem samé povrchní známosti a takhle opravdově zamilovaná jsem nikdy nebyla. A také jsem se bála, že přijdu o kamarádku. Říkala jsem si: Co když se mi vdá a odstěhuje?“ Její tušení bylo správné. Marie se svým milým opravdu plánovala odjezd z Prahy. Dokonce rovnou do ciziny, protože její přítel dostal nabídku výhodného zaměstnání u počítačové firmy v Rakousku.
„Všechno šlo hrozně rychle. Znali se teprve půl roku, a už plánovali společný život. Hrozně mi to vadilo. A nebyla to jen žárlivost. Měla jsem o Marušku strach. Vždyť o tom chlapovi nic nevěděla! Začala jsem do ní hučet, aby si ho prověřila. Aby navštívila jeho rodiče a seznámila se s jeho známými. Prostě aby si o něm udělala ucelenější obrázek. Neměla jsem to asi dělat, protože Maruška mě nakonec poslechla...“
Strašné zklamání
Marie vzala rady kamarádky vážně a začala se o přítelovu minulost podrobně zajímat. A zjistila věci, s nimiž se nedokázala smířit. Její miláček jí zapomněl říct, že má dvě děti a ještě není rozvedený, přestože se ženou již pár let nežije. Jeho rodiče Marušku nepřijali, protože doufali, že se syn s manželkou smíří. „Maruška byla zdrcená a stáhla se do sebe. Odmítala se mnou komunikovat, a dokonce požádala o přeřazení do jiné laboratoře. Naše přátelství se hroutilo, ale já všechno viděla optimisticky. Říkala jsem si, že až se s tím mužským rozejde, bude všechno jako dřív!“ kroutí smutně hlavou Kateřina. „Maruška se s přítelem opravdu rozešla, nemohla mu už věřit. Se mnou se sice začala znovu bavit, ale bylo to jiné. Takové odcizené. Jako by mi dávala za vinu vše, co se v posledním půl roce odehrálo. Já ale vůbec nepochybovala, že budeme zase ty nerozlučné hihňalky jako dřív! Když se mi Maruška mezi řečí svěřila s myšlenkami na sebevraždu, nebrala jsem ji vážně. Přece by se nezabila kvůli takovému blbovi!“
Smrtící večer
Marie ale nepřeháněla. Svoji sebevraždu načasovala na večer, který měla poprvé po měsících odcizení strávit s Kateřinou. „Byly jsme domluvené na sedmou hodinu večer. Slíbila jsem, že přinesu nějaké dobré jídlo, Maruška měla zase obstarat pití. Jenže já se opozdila. Potkala jsem známou, zapovídala se, potom jsem se ještě vracela pro to jídlo, které jsem zapomněla… Prostě jsem místo v sedm přišla až po osmé hodině večerní. Měla jsem od Maruščina pokoje klíč, a tak jsem si odemkla. Byla puštěná televize, dost nahlas, ale Maruška nikde. Našla jsem ji až za dalších deset minut, když jsem se šla opláchnout do koupelny. Ležela ve vaně. Ve vodě celé rudé a kalné od krve. Podřezala si žíly.“ Kateřina si otírá slzy a tichým hlasem doplňuje: „Nikdy se nedozvím, jestli bych ji mohla zachránit, kdybych tehdy přišla včas. Nejspíš ano. Možná mi chtěla jen dokázat, že to vše myslí vážně. Možná chtěla být zachráněna. Do konce života si to nepřestanu vyčítat!“ končí zlomeně Kateřina.
