Muži kupodivu mlčeli. Eda a partner Moniky se dokonce tvářili nepřátelsky. Od toho večera jejich sympatie k milým delfínům pravděpodobně klesla. Po chvíli se přece jen jeden z nich ozval. Byl to Eda. „Já bych ho hezky rychle vyprovodil, kdyby se objevil v mém teritoriu...“ „Koho, delfína?“ zajímalo nás.


„Ne, našeho odrzlého úchylného souseda, kdyby na tebe sáhl...,“ řekl nasupeně a obrátil zrak významně ke Kláře. V té chvíli pochopila, že by se v konzervativní společnosti nemělo mluvit konkrétně a že s košem už bude chodit vždycky Eda sám. Snažily jsme se mužům vysvětlit, že by to bylo oboustranné.


Taky by mohli sem tam někoho pohladit a pomilovat, aniž by se na ně někdo zlobil. To se jim líbilo už víc, ale stejně – nakonec se většina z nich shodla, že muž to tak dělat vlastně může, protože je to přirozené, zatímco žena má být pěkně doma a zůstat za každých okolností věrná. Mnohoženství je zkrátka po světě běžnější než mnohomužství. Že tomu tak je jen nějakých pár tisíc let, nikoho nepřesvědčilo. O starobylých moudrých bájných civilizacích nikdo nechtěl ani slyšet, protože jsou to prý pouhé domněnky.



Utopie?


Láskyplné a univerzální delfíní vědomí lidé nemají. Když se mu pokoušeli přiblížit koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let uvolnění a odvázaní „hipíci“, málokdy to skončilo dobře. Život v komunách, kde každý spal s každým, fungoval vždy jen chvíli, pak nastaly rozkoly a žárlilo se a vlastnilo jako všude jinde. Jsme pořád jenom savci, nikoli Atlantiďané, elfové či andělé. Teorie je to ovšem pěkná – mnohým z nás by se chtělo mít rádo ostatní bytosti jako sám sebe, nežárlit, nepropadat vzteku a mrzutým náladám, místo hašteřivosti a závisti se celé dny radovat, tvořit, milovat se, navazovat svobodné kontakty s pohlednými sousedy a zelináři. Když ovšem dojde na praxi, skutek utek’. Neumíme to.


  10:11,  aktualizováno  31. března 2019 13:39