Napětí ve světě a stěhování národů rehabilituje mužské vlastnosti, jako je odvaha a ochranářství. Jenže aby muž nejen uměl upéct bábovku (což už dnes umí), ale splňoval i roli majáku v bouři, musí k tomu být opět vychováván. Umíme to ale vůbec?

Muži jsou dnes jiní, než byli naši otcové, natož­pak dědové. (Ostatně my už jsme také jiné než naše matky a babičky. Kolik z nás vyrábí domácí knedlíky, štupuje ponožky a muži nikdy neodporuje?) Jsou tedy dnes muži horší nebo lepší? Na jednu stranu si stěžujeme, že jsou o hodně „měkčí“, nespolehlivější a nezodpovědnější než předchozí generace.

Na druhou stranu oceňujeme, že už to u nich není tak, že by doma nepřipouštěli jiný názor než ten jejich, neuměli si ohřát ani párek a odmítali na veřejnosti tlačit dětský kočárek, protože by se tím společensky znemožnili. A tak tápeme v tom, zda muži mají být razantní, nebo empatičtí. A těmto naším rozporuplným představám o fungování mužů odpovídá i naše výchova synů.

Holky jdou na věc


„Ve své praxi jsem změny chování kluků a holek vnímal už na teenagerech. Holky se jednoznačně naučily jedno – vzít si, co chtějí,“ říká Miroslav Hubatka, otec čtyř synů, dlouholetý pedagog a bývalý ředitel základní školy ve Zlíně. „Žačky se chovaly sebevědoměji, často efektivněji než kluci, a když se jim nějaký spolužák líbil, nezdržovaly se koketováním či náznaky, ale sbalily si ho napřímo samy.

Klukům se to ze začátku i líbilo – byl o ně zájem, dostali vše zadarmo. Jenže co je zadarmo, toho si nevážíme. Nespokojení byli nakonec oba.“ Tento model se pak ze základní školy de facto přenáší i do jiných oblastí a ženy nadávají, že jsou muži čím dál pasivnější...