Terapie syrovými vejci
V roce 1949 začala Vivien zkoušet roli Blanche DuBois, zjemnělé, uvadající jižanské krásky, která trpí neurózou a životní traumata přehlušuje pózami a alkoholem, ve hře Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. Kvůli scéně znásilnění byl kus prohlášen za kontroverzní a propíral ji tisk. Celý skandál zhoršoval Vivieniny úzkostné stavy, ale hra byla komerčně velmi úspěšná. Novinářům řekla: „Devět měsíců jsem hrála Blanche DuBois v divadle. Už mě řídí ona. Doba, již jsem prožila uvnitř její zmučené duše, mě vtáhla hlouběji do šílenství.“ Za roli dostala Vivien několik cen i svého druhého Oscara.
Tennessee Williams na ni pěl ódy: „Dala roli všechno, co jsem zamýšlel, a dokonce víc, než o čem jsem snil.“ V lednu 1953 odjela devětatřicetiletá Vivien na Cejlon natáčet film. Po pár týdnech se ale psychicky zhroutila. Vrátila se domů, aby podstoupila léčbu. Balili ji do ledu, dávali jí elektrické šoky, násilím krmili syrovými vejci. Její stav se zlepšoval, následně horšil, a tak stále dokola. Trpěl i Laurence: „Ten záhadný ďábel nemoci ji měl úplně v moci a stále utahoval šrouby.“ V roce 1956 zjistila, že je opět těhotná, a přestala pracovat. O pár týdnů později znovu potratila a propadla se do ještě hlubší deprese. Laurence sám už péči o Vivien nezvládal a požádal jejího exmanžela Herberta Holmana o pomoc. Ten se k nim nastěhoval.
Kruté a groteskní!
Vivienino a Laurencovo manželství bylo troskách. Ukončil je londýnský soud 3. prosince 1960. Vivien při verdiktu plakala. Když se jí dostal do ruky scénář filmu Římské jaro paní Stoneové, odmítla se slovy: „Je to příliš kruté a groteskní.“ Autor předlohy Tennessee Williams však chtěl do role stárnoucí herečky využívané gigolem právě Vivien. Tak změnila názor a roli přijala. Scenárista Gavin Lambert vzpomínal: „Vivien nám před začátkem natáčení oznámila, že nastupuje na šokovou terapii. Bez jakéhokoli povyku, jako když někdo s bolestí hlavy požádá o aspirin. Ve filmu pak podala skvělý výkon.“
Navzdory depresím pokračovala i v divadelní práci. Vyrazila na roční zahraniční turné a sklidila vynikající kritiky. Hrála ve filmu i na Broadwayi. V květnu 1967 začala zkoušet v londýnském divadle, ale vrátila se jí tuberkulóza. Několik týdnů odpočívala, ale její organismus už byl slabý. Zemřela v noci ze 7. na 8. července. Když se jí kdysi novináři ptali, jak si rozšiřuje herecký rejstřík, s úsměvem odpověděla: „Životem!“ Byla fenomenální herečkou, přestože stihla odžít jen třiapadesát let. V den jejího pohřbu zhasla na hodinu světla ve všech londýnských divadlech.
