Vy jste strašně ochotný, já bych tohle asi nezvládla.
S tím už nic nenadělám, klidu už nenaleznu, prostě jsem se vryl – a mám s tím už docela dlouho jen problémy. Člověk nemá vždycky chuť se s někým bavit, pózovat – ale fotím se, podepisuju, usměju se. Nemám zkrátka náturu poslat ty lidi do háje, zkazit jim náladu. Je dost na tom, že se zhoršila mně. A pokud někomu udělá radost, že bude mít v rodinném albu fotku s šedivým Hanákem, s tím kdysi černovlasým hercem, populárním minulého tisíciletí, tak mu vyhovím. Ale často je to fakt vyčerpávající, nebaví mě to, nejradši bych emigroval, ale to i kvůli stavu naší země. Každopádně bych si ochotně najal dvojníka, trojníka, čtveráka...
Znamená to, že jste spíše introvert?
Já jsem býval vždycky spíš samotář. Kromě hospůdek se Sklepem jsem společnost nikdy příliš nevyhledával a skoro nejlíp mně vlastně bylo v izolovaném, polomrtvém bolševickém pohraničí. Když je třeba psát něco většího, bez koncentrace to nejde. Takže se snažím někam zalézt, třeba i na dlouho. Ale při psaní samotu vlastně ani nevnímám, člověk si představuje obrazy, situace, postavy, hovory, hádky. Často je to samotářská rozkoš. Psaní ve dvou mi nevyhovuje, mám obavu ze střetu dvou představivostí. Pro každého má každé slovo jiný význam... Když řeknu ‚stráň pod lesem‘, tak si ten druhý jistě představí úplně jinou stráň pod úplně jiným lesem. Což je sice ohromné, ale pro společnou práci asi ne ideální. Nejsem týmový typ. Vivat samota! Společnost už mě moc nebaví, ani umělců... Ale nebudiž to titulkem! Protože jsou mezi nimi někteří, se kterými se rád vidím, a mrzí mne, že je nevidím častěji. A ve svých pětapadesáti letech mám už někdy strach, jestli se s nimi vůbec ještě potkám, natož v klidu, protože těch chvil už zase tolik nezbývá...
Tohle zase není takový věk! Třeba moje kamarádka miluje také padesátníka George Clooneyho a dokonce říká, že vy jste podle ní takový český George Clooney...
Děkuju, těší mě. Dřív jsem býval označován za ‚Paula Newmana chudých‘, teď tohle. Přiznávám, že na Clooneyho tváři rád spočinu pohledem – to je opravdický charismatik. Okouzlující kombinace milého, neagresivního výrazu tváře a tušeného intelektu, který zaplaťpánbu potvrzuje skvělým hraním, ale i psaním neplytkých scénářů nebo režií. To samé Clint Eastwood! Na takové produkty může být Stvořitel právem hrdý.
A co Tomáš Hanák? To je také povedený produkt?
Na to se zeptejte mých nejbližších... Anebo radši ne. Já sám mám jedinou jistotu – doufám, že nejsem úplný zmetek. Ale BMW mezi lidmi taky nejsem. Standard de luxe. Podíl na tom má samozřejmě moje abstinence – mluvím o ní i proto, abych se vyvaroval recidivy. Díky střízlivé hlavě jsem zodpovědný, což je někdy otrava, protože často bych radši šel do hospody, nalil se jak puma, a spláchnul tak nastřádané trampoty či znechucení. S dětma to bylo určitou dobu dost dramatické, ale aktuální stav je dobrý, až radostný, dítka jsou ráda spolu, přestože je každé z jiného hnízda. Jo, to jsou pak chvíle štěstí českého Clooneyho. Musím se na sebe podívat do zrcadla – berte to, milí čtenáři, jak chcete, ale já už do něj vážně moc nekoukám. Mám už Hanáka plný zuby, už mě nebaví, natož jak vypadá...
Vážně už vás nebaví? Vůbec ničím?
Mě už vlastně zajímá jenom to, jestli neklesám do přílišného průseru. Jestli nehrozí, že by se za mne musely děti stydět. Nebo já sám za sebe, takže bych si musel brát na usnutí Stilnox. Díkybohu si můžu dovolit práci trochu vybírat a nemusím tedy říkat v nějakém seriálu repliky typu: „Nikdy jsem tě nepřestal milovat!“ Což je věta, pokud je řečena upřímně, jistě krásná – a dvojice by měla, po romantické procházce, skončit v posteli. Ale pokud je to výpotek nějakého baťovského scenáristy, tak je to pro herce potupa a možná by si pak za to zasloužil být lynčován koncesionáři... Konec věty, konec souvětí, konec odstavce.
