Kolikrát jste během letošní šedivé plazivé zimy bez sluníčka slyšela někoho s mrzutým či otráveným obličejem pronést „Mám depku!“ Většina z těchto lidí samozřejmě klinickou depresi neměla, to jen několik dní v kuse zažívali špatnou náladu, sníženou chuť do života a malou tělesnou energii následkem nedostatečného metabolismu světla. Za nemocné by byli prohlášeni, až kdyby byli v takovém rozpoložení naprostou většinu dní roku či dvou. Tři sta dní, bez naděje na zlepšení. Lze téměř s jistotou prohlásit, že žádný z těch, kdo ledabyle trousí poznámky o tom, že mají „depku“, klinickou depresí netrpí. A přesto této někdy až život ohrožující diagnózy přibývá v celém moderním světě. Deprese a úzkosti patří téměř mezi epidemické choroby dneška.
Moderní pohled
Dříve se věřilo, že většina nejtěžších depresí nemá vnější důvod a nelze s nimi tedy pracovat jinak než antidepresivy. Dnes se ozývají hlasy z řad neurologů, psychoterapeutů i psychiatrů, kteří se zároveň zajímají i o techniky jako meditace, práce s energiemi a jiné alternativní přístupy, že deprese bez důvodu zkrátka neexistuje. Bezdůvodné, neboli endogenní deprese měly být až donedávna jen jakousi chemickou nerovnováhou v jinak perfektní laboratoři mozku. Exogenní deprese naproti tomu mají zřejmý důvod ve vnějším světě. Představa, že mozek je nějaká laboratoř, která vysílá zadání o tom, co si máme myslet a cítit, začíná však být mezi pokrokovějšími neurology poněkud překonána.
Je samozřejmě jasné, že do určité míry to tak je: na většinu pacientů zafungují antidepresiva a anxiolytika (léky proti úzkosti) tak, že jim zkrátka uleví. Jako by do chemické laboratoře mozku dorazily ty správné látky. Ovšem skenování při magnetické rezonanci ukazuje, že i změna myšlení navozuje chemické změny v mozku. Skeny mozku lidí trpících arachnofobií (strachem z pavouků) před a po behaviorální terapii ukazují obrovský rozdíl. Mozkové funkce se před terapií projevovaly abnormálně, po terapii jsou v normě. To je nadějná zpráva minimálně pro ty, kdo trpí lehčími až středními formami depresí. Dává jim možnost uzdravení do jejich vlastních rukou. Už o sobě nemusí přemýšlet jako o nějakém neopravitelném strojku, ale jako o živé bytosti, která minimálně spolurozhoduje o svém osudu.
