Domluvy nic nezmůžou!

Obraz v zrcadle je v očích člověka anorektika pokřivený. Vidí se jinak, nemá cenu se mu snažit vysvětlit, že to už není hezké. Je uzamčený v bublině svého bludu. Cesta z takto hlubokých problémů nevede přes vysvětlování, výčitky, nadávky či ponižování, ale přes vůli k sebepoznání. Přes cestu do hlubin podvědomí a duše.


Po zhruba dvou letech šíleného hladovění se systém začal hroutit. Byla jsem tak slabá, že jsem se jednoho dne musela najíst. Pamatuji si to naprosto přesně. Pizza s kuřetem. Snědla jsem ji celou a bylo mi samozřejmě pekelně blbě. Hned jsem šla na záchod a vyzvracela ji. Tohle jsem začala praktikovat nejdřív jednou týdně, pak čím dál častěji.



Z Julie anorektičky se během pár měsíců stala Julie bulimička. Ve svých očích klesla – mezi podobně postiženými je totiž na žebříčku prestiže výš anorektička, která je považována za hrdinku, protože má vůli a odvahu... S jídlem to funguje jako s drogou. Když jíte, zažíváte obrovskou euforii, a pak to spadne dolů a jste psychicky na dně, ve výčitkách, depresi. Jedla jsem čím dál víc, třeba dvě hodiny v kuse, vše, hamburgery, sušenky, levné pizzy… Je až neuvěřitelné, jakou vynalézavost musí bulimičky vynaložit. Zvracení jsem postupně kombinovala s projímadlem, protože při bulimii začnete tloustnout – nelze totiž vyzvracet úplně vše.



Potřebuji pomoc! Hned!

Studovala jsem vyšší odbornou školu, učení mě pořád bavilo a šlo mi, ale tělo i psychika byly totálně zhuntované. Upadla jsem do divného stavu netečnosti – kdyby mě tehdy v parku někdo znásilnil, snad bych si toho ani nevšimla. Jako v transu jsem chtěla jen jíst a pak se vyzvracet. Jednoho dne jsem zavolala na jakousi krizovou linku, už jsem nemohla dál. Řekli mi, že mě můžou vzít až za tři týdny. Nesmysl. Jakékoli krizové linky by měly být připraveny přijmout lidi hned.


Zasáhl osud. Nebo snad náhoda? Na jednom ze seminářů o čakrách se mluvilo o tom, co dítě potřebuje od matky. Bylo to tak silné, že jsem se tam zhroutila. Ujala se mě sama přednášející a začaly jsme s terapií. Sezení však nebyla pravidelná a já ji vyhledávala, jen když jsem měla opravdu krizi. Pamatuji si, že jsem se během sezení vrátila pocitově do dětství, bylo mi zhruba šest, na scénu, kdy matka souložila vedle na posteli s jakýmsi chlápkem a já to pozorovala, zmatená... a hladová. Během terapie jsem sama sebe objímala a brečela a brečela. Chtěla jsem se léčit. Říká se, že když je žák duchovně a duševně připravený, učitel se objeví. Já potkala dva úžasné lidi, PhDr. Jana Kobylku a Mgr. Tamaru Svrčkovou, oba dlouho pracují jako psychoterapeuti a oba jsou také žáci slavného Jaroslava Skály, úžasného psychiatra, který měl velké úspěchy v léčbě alkoholiků.



Jan Kobylka a Tamara Svrčková a jejich terapeutický program Mapy života pracují podobně jako rodinné konstelace, pracují s minulostí, se snahou pochopit a rozpustit staré nezdravé vzorce a nastavení. Je to běh na dlouhou trať, ale mně je léčení cestou sebepoznávání a sebepřijímání mnohem bližší než dopování se farmaky a antidepresivy. Dodnes pravidelně dojíždím na jejich sezení a navštěvuji semináře. Stejně jako je nástup těchto duševních onemocnění plíživý i konec nenastává ze dne na den. Jde to pomalu. Byl pro mě velký úspěch, když jsem byla jeden den v týdnu „čistá“ – dokázala se v klidu najíst a nezvracet. Pak to byly dva dny, tři, po dvou měsících léčby jsem měla záchvat žravosti jen jednou týdně, pak jednou za měsíc. Najednou jsem byla šťastná. Začala jsem normálně žít, stav dlouhodobé deprese a smutku přešel v pocit radosti, někdy až euforie.



Pomalu, ale jistě rozmotávám spletité uzly svého života, postupně odpouštím i mámě a snažím se s ní najít společnou řeč. Nemyslím, že bych rozmotala úplně vše, z boje jsem vyšla dost pošramocená, nejvíc to odnesly zuby, mnoho mi jich odumřelo – když jste v největší krizi, nepočítáte s budoucností...  


  9:08,  aktualizováno  25. března 2019 21:43