Toto slovíčko v běžném životě říkáme možná až příliš často a lehce, někdy se omlouváme za každou maličkost, jindy hned za slůvko „promiň“ přidáme „ale“, které celé omlouvání zničí...
Co dělat v případě, kdy je omluva myšlena skutečně vážně? Pak záleží na detailech...
Pokud slova nestačí
Prosba o odpuštění vyžaduje často něco víc než jenom slova. Jde o to převzít odpovědnost za to, čeho jste se dopustila, vyjádřit lítost a vůli chybu napravit.
Pomoci vám s tím můžou i květiny nebo sladkosti, které má druhý člověk rád, ale zásadním bodem je upřímnost. Příliš podbízivý tón nebo opakování pochybení můžou nabourat důvěru zraněného člověka.
Také snaha o výmluvy nebo pokus svést vinu na někoho jiného může účinek omluvy zase rychle zničit.
Co už působí přehnaně? Jestliže je každá malá nepříjemnost doprovázena až teatrálním a rozvláčným doznáním, ztrácí takový projev na důvěryhodnosti. Důležité je vyjádřit lítost uměřeně a v tónu řeči nepřehánět.
Když ji druhý nepřijme…
Abyste odčinila způsobenou škodu, někdy je samotná omluva málo. Pokud vám váš protějšek nemůže odpustit, je třeba mít trpělivost a respektovat jeho city, má právo na to cítit se zraněně a od vás si zaslouží čas, aby se s tím mohl vyrovnat.
Můžete s ním třeba zkusit probrat i další možnosti nápravy, prokážete alespoň svou dobrou vůli.
Nezapomeňte ovšem, že stále platí: všeho s mírou. Neustálé uznávání vlastní viny, kupříkladu v práci, může být vnímáno jako výraz nejistoty. Proto je důležité sice přijmout zodpovědnost za své chyby, ale také je třeba zachovat si sebevědomí a nabídnout řešení namísto toho, abyste se pořád jen za něco omlouvala.
