Carrie ze Sexu ve městě v tom měla odjakživa jasno: K čemu by byly dolní končetiny, když ne k nošení krásných střevíčků? Jehlové podpatky byly její doménou a dokázala v nich fungovat snad na všech frontách. To běžné ženy neumí už jen proto, že jehly prostě nejsou dvakrát pohodlné. A věděli to už italští obuvničtí mistři, kteří tomuto typu podpatku dali název „stiletto“, což znamená „dýka s tenkou čepelí“.
Ano, jehly jsou vlastně zbraň: jednak sebevražedná pro vaši nohu, jednak vražedná. Příběhy žen, které útočily vlastní botou, už obletěly svět mnohokrát. Ale nechme pomluv a klepů, ony ty podpatky mají docela zajímavou historii. Co předcházelo tomu, než se v 50. letech 20. století objevily v Itálii jehlové podpatky?
Pánové byli první
Představte si temnou obuvnickou minulost, kdy vrcholem všeho byly ošoupané pantofle a ploché střevíce. Kráčet v nich po špinavých ulicích nebylo dvakrát praktické, a tak se objevily podpatky ve stylu dřevěných kostek potažených kůží. Hezké to příliš nebylo, ale funkční ano – sukně už nebyly tak ušmudlané a nohy méně zašpiněné z věčně zaprášených a blátivých cest.
V 16. století potom přišel „šteklový“ boom. Původně mu podlehli hlavně muži. Zalíbilo se jim, že můžou být najednou vyšší, a taky jim vyhovovalo, že se jim noha snáze vklínila do třmenu, což jim pomáhalo mít lépe pod kontrolou koně.
Vojenské prostředí bylo náhle plné kramfleků a ty se zvolna dostávaly na královské dvory. Kdo chtěl naznačit, že je urozený, ten se doslova vznesl.
Co na tom, že dámy nebyly schopny bez podpory sejít schody? Buď jim pomáhal choť, komorník, nebo praktická hůlka, nezbytný doplněk k obuvi. Právě v té době se zřejmě zaselo semínko teorie, že v botách s podpatkem není nutné umět chodit. Hlavně, že v nich člověk je... Dokážete to taky?
Umíte v tom chodit?
Nikdy není pozdě začít, „jistý v kramflecích“ si ovšem začne každý být až po náročném tréninku. Odstartovat jehlovou etapu je vhodné s maximálně sedmicentimetrovými modely. Cokoliv nad deset už je o úraz.
Bota musí sedět na délku i na šířku, neměla by být volná ani těsná, obojí umocňuje nejistý krok. Došlapujte vždy na patu a přenášejte váhu na špičku. Jít celou nohou naráz nevypadá příliš dobře. Krůčky by měly být krátké a ladné, důležité je udržovat rovnováhu – k tomu vám pomůže lehký předklon a také pevné břišní a zádové svaly.
Myslete i na to, že pokud trénujete doma na dlažbě, bude to venku jiné. Tam číhají nástrahy v podobě kanálů a různých nerovností terénu.
Jehlový design a nezbytná údržba
Říká se, že nejvíce zeštíhlují silonky se švem v kombinaci s obuví na jehlovém podpatku. Přesně tak si to v Itálii, v zemi, která se stala průkopníkem jehel, aspoň představovali.
První jehly z roku 1956 tam připomínaly spíš železný hřebík pokrytý kusem plastu. Byly proklatě nebezpečné, devastovaly nohy i podlahy, ale slušely... Lékaři šíleli – zlomené kotníky, pokřivené páteře, špatné držení těla i deformace prstů, nežádoucích efektů bylo dost, ovšem majitelé rychloopraven obuvi si mnuli ruce.
Jehly totiž odjakživa byly hodně poruchové a oni měli žně. Jenže dnes opraven ubývá, a tak nezbývá nic jiného než svoje jehlové podpatky chránit.
Jak? Předně je nutné ofukovat podpatek a zabránit jeho obroušení. Nejrizikovější bývá pro něj štěrk, dlažba či asfalt, takovým povrchům je moudřejší se vyhnout nebo se na ně vydávat jen za předpokladu, že si na podpatky nasadíte silikonové ochranné návleky. Ty vám mimochodem pomůžou i v situacích, kdy jste třeba na zahradní party.
Normálně se vám jehla zaboří do trávníku, ne však s ochranou. Vhodné je také podlepit špičky tenkou gumovou podložkou... Prodlouží se tím životnost boty a zabrání to klouzání nožky. Jehlové podpatky vyžadují také speciální skladování, nesmějí se ohýbat a být zatěžované jinými botami. Ideálně by měly mít vlastní krabice či stojan, prostě tak, jak to dělala Carrie v Sexu ve městě.
Vyrazit a přežít
Pokud už máte za sebou první výšlap, je možné (nebo spíš pravděpodobné), že nohy bolí. Pojďte jim trochu ulehčit!
|
Budete potřebovat dvě hrsti listů ořešáku a po hrsti tymiánu, lístků břečťanu a vavřínu. Přivedete je se třemi litry vody k varu a půl hodinky povaříte. Po částečném vychladnutí přidáte dvě lžíce hrubé soli a lžičku jedlé sody, přelijete do lavoru a ponoříte do lázně alespoň na patnáct minut nohy.
Článek vznikl pro časopis Tina.
