Odlepují motivační citáty z ledniček a monitorů počítačů, zlobí se na sebe a také na druhé, kteří jsou lepší než oni. Měli přece takový krásný plán, takovou zajímavou bohulibou výzvu, ale nezdařilo se. Bere jim to veškerou chuť do dalšího snažení, u některých narůstá myšlenka, že jsou slaboši.
A to šlo jen o hubnutí, sportování, učení se jazykům, zlepšení počítačových dovedností, zkrátka o věci, kde neběží o život. Co když nastane nějaká větší zkouška, jak v ní obstojí?
Jak je to tedy s výzvami a překonáváním sebe samých? Zvládá ho každý a jak se to dělá? Poradí vám ti, kdo sami zdolali velké životní překážky.
Právo na selhání
Alexandra o sobě říká, že vždycky byla přemýšlivý typ. Nejdřív si vše rozvrhla, motivovala se, produmala všechno až za tři rohy, uvědomila si, na čem může selhat, kde je, obrazně řečeno, nášlapná mina...
„Když jsem si před lety zvyšovala kvalifikaci, mohla jsem napsat studii i o svém postupu, jak jsem čelila této výzvě, a bylo by to možná zajímavější čtení než má absolventská práce na vyšší odborné škole,“ připouští.
Výzvy měla ráda, vždy svým kamarádům a známým posílala motivační citáty a razila heslo, že co ji nezabije, to ji rozhodně posílí. „Dovedla jsem zhubnout deset kilo po druhém porodu a udržet si váhu. Naučila jsem se konverzovat chorvatsky, protože každý rok jezdíme do této země k moři,“ vypočítává, na co všechno jí její „překonávací metoda“ stačila. Byla pyšná na to, že pokud si dala kdykoli nějaké předsevzetí, a to nejen v novém roce, uměla si s tím poradit.
Pak si jednou nahmatala bulku na krku a bylo z toho nádorové onemocnění. „Když jsem se trochu vzpamatovala z prvotního šoku, nastolila jsem svou oblíbenou taktiku, jak čelit výzvě. Vždyť jsem všude četla, že i nemoc může člověka posílit,“ vzpomíná na dobu před sedmi lety.
Všude, kam mohla, si napsala citáty, našla si příběhy lidí, kteří na tom byli stejně jako ona a zvládli to. „Jenže najednou to na mě nefungovalo, jako by se ve mně něco porouchalo. Během léčby jsem vůbec neměla sílu se zdravě nakopnout, všechny ty motivační žvásty mi přišly hloupé,“ popisuje. „Ležela jsem jak lazar, doma binec, děti smutně koukaly, co je s mámou, musela mi chodit pomáhat tchyně, od které bych raději pomoc nežádala.“
Vybavuje si, jak jí nad postelí zůstal právě citát o tom, že co tě nezabije… Dívala se na něj a docházelo jí, že je to naopak: Co tě neposílí, může tě i zabít.
„Zlom v mém uzdravování nastal ve chvíli, kdy jsem si plně uvědomila, že jsem křehká, zranitelná a můžu si to dovolit! Že mám právo i na selhání a nemusím být dokonalá. Že se o mě můžou starat jiní, ne já o celý svět. Můžu i plakat a skuhrat a je to v pořádku, není to hanba. Dostala jsem sílu až poté, co jsem si naplno přiznala vlastní slabost.“ Od té doby se míň motivuje, míň přemýšlí o výzvách, víc se hýčká a hlavně žije. Tady a teď.
