Věštecká pomůcka: nebe
Tato prastará praktika věštění známá jako belomantie pochází z arabských zemí a z Balkánu. Vyhodíte pár předmětů směrem k nebi – a už znáte odpověď na svou otázku. Tedy, lépe řečeno, stačí vám dva šípy nebo klacíky, ty vyhodíte do vzduchu (tak šikovně, abyste se nezranili) – a už věštíte ve stylu belomantie. Musíte ovšem bedlivě sledovat, jak šípy dopadnou. Pokud se cestou dolů zkříží, zní odpověď na vaši otázku NE, když se ani nedotknou, zní odpověď ANO.
Víte, že
|
Kdo by si to chtěl ještě víc ulehčit, ten rovnou na jednu stranu šípu napíše kladnou odpověď, na druhou stranu zápornou a pak už jen čeká, jak šípy dopadnou. Co je po pádu na zem nahoře, to vyhrává.
Fajnšmekři však dokázali vyloudit ze šípů i víc odpovědí než jen ANO a NE. Třeba podle směru, kam šíp letěl, dedukovali, kudy se mají vydat na své životní pouti. Hodně primitivních kultur používalo šípy prakticky denně, k lovu či ke sportu, takže nějaké to věštění už je ani moc neobtěžovalo. To v dnešní době by to asi bylo horší…
Ovšem co si mají počít ti, co zrovna nenosí toulec a luk? Třeba se zadívat do mraků! Říká se tomu aeromantie a jde vlastně o sledování postavení mraků s cílem něco z toho vyvodit. Posloužit mohou i jiné úkazy na obloze, třeba hromy a blesky (ovšem to už je zase další věštecká metoda) nebo vítr, ale k tomu všemu je třeba také věštec, odborník, který umí z oblohy číst.
To ale není v dnešní době až tak populární práce, takže z prastaré metody bývají využívána maximálně rčení, která se zažila. Třeba „ryby na nebi, půl dne sucha na zemi“, „červánky po setmění, pastýřovo potěšení“ nebo „červánky na obloze ranní, pro námořníka varování“.
