Říká se tomu syndrom Petra Pana. Zatímco ve světě je tenhle knižní hrdina velmi slavný, u nás bychom jeho osud stěží převyprávěli. A tak se s tím věčným klukem musíme nejdřív trochu seznámit.
Skotskému spisovateli a novináři Jamesi Matthewovi Barriemu bylo lehce přes čtyřicet, když roku 1904 poslal mezi čtenáře Petra Pana. Ten žije v pohádkové Zemi Nezemi, kde se to hemží vílami a dalšími bytostmi, létá se vzduchem, když má člověk hezké myšlenky, a život ztrpčují piráti.
V té krajině se nestárne, a tedy vlastně ani nedospívá. Petr Pan ale chodí tajně poslouchat do našeho světa příběhy, které vypráví dívka Wendy svým mladším sourozencům. Děti pak objeví Panův stín, on se jim dá poznat a vezme je s sebou do své snové Země Nezemě.
Přestože se Wendy a jejím bratrům v kouzelné říši moc líbí a dívka chová k Petrovi vřelé city, přece jenom si uvědomuje, že v Zemi Nezemi nemůžou zůstat a že se touží vrátit k rodičům. Chtějí prožívat normální život, dospívat a stárnout, zatímco Petr Pan se rozhodl být věčným chlapcem.
Vypůjčil si ho psycholog
Tuhle známou literární postavu si vybral jednačtyřicetiletý americký psycholog Dan Kiley a v roce 1983 pojmenoval neschopnost či nechuť lidí dospět jako syndrom Petra Pana. K poznání mu pomohlo to, že se dlouho zabýval léčbou mladistvých delikventů.
Pochopil, že tihle kluci chtějí zůstat dětmi hlavně proto, aby nemuseli trpět, nést odpovědnost, žít v realitě. Myslí si, že kdyby mohli zůstat dětmi, netýkal by se jich běžný a často náročný život. Byli by ve svém světě zábav a her, kam na ně nemůže tvrdá skutečnost.
Syndrom má i pohádková WendyPokud si myslíte, že nedospělý muž se syndromem Petra Pana zůstane v životě nakonec sám, můžete se velice mýlit. Stačí, aby si našel ženu, která trpí Wendiným komplexem, a vznikne poměrně pevné pouto. Taková partnerka se chce za všech okolností o manžela starat, obětuje se mu, stane se mu vlastně spíš milující matkou. Zapomíná sama na sebe, vlastní potřeby jí nepřipadají důležité, to on, její Petr Pan, je vždy na prvním místě. Ochotně za něj přebírá zodpovědnost, dokonce „hasí“ všechny jeho průšvihy a zakrývá, že partner se není schopen rozhodovat a nést odpovědnost. Wendy mu zasvětí život. Hlídá si ho a střeží. Pokud s ním má i děti, přidá si je k manželovi a pečuje o všechny, stejně jako Wendy v knize, která se starala o mladší sourozence jako o své potomky. Když takové ženě začnou docházet síly nebo si třeba díky upozorněním okolí uvědomí, jak moc se obětuje, může být nešťastná. Někdy se stará už jenom z povinnosti, nemůže jinak, ale cítí se vyčerpaná. V takovém případě je dobré vyhledat odbornou pomoc. |
Těžké dětství bývá jeden z důvodů, proč člověk nechce dospět. Používáme záměrně slovo „člověk“, nikoli „muž“, protože tímhle syndromem trpí i ženy. Lidé, kteří neměli snadný start do života, si touží odehrát dětství v náhradním termínu, a to se vším, co k tomu patří, s bezstarostností, zábavami a hezkými věcmi, které suplují hračky.
Na vině je i rozmazlování
Dospět se nemusí chtít ani tomu, kdo býval v dětství naopak hodně opečovávaný. Ten, koho rodiče chovali jako v bavlnce a odmetali mu z cest všechna smítka, se může při střetu s realitou cítit ohrožený a zaskočený.
Musí se rozhodovat sám, nikdo mu nekryje záda, musí nést odpovědnost sám za sebe a svoje činy. Nemá hned po ruce někoho, kdo mu pomůže řešit problémy.
Je jasné, že rodiče nebo prarodiče chtějí pro potomky jen to nejlepší, je ovšem otázka, zda k tomu patří i snaha o zajištění bezproblémového života dítěte.
O syndrom Petra Pana se ale svým ratolestem kromě příliš pečlivých a starostlivých rodičů mohou postarat i ti, kteří do svých dětí vkládají přehnané ambice nebo od nich chtějí něco, čeho sami nedosáhli. Například touží mít zlatého medailistu: každé ráno hokej či krasobruslení, každé odpoledne tenis a málo her a bezstarostnosti.
Žít se s nimi dá, jenže…
Jak se poznají lidé se syndromem Petra Pana? Většinou jedou na bezstarostné vlně, je s nimi zábava, nezkazí žádnou legraci, dokonce ji sami rádi vymýšlejí. Když se na ně zaměříte blíž, zjistíte, že bezstarostný život je jejich prioritou, udělají pro něj vše, můžete rozpoznat i jejich velkou snahu o to, jak si ho zajistit, a nervozitu, když náhodou dochází na všední realitu. K syndromu patří odsouvání problémů, jejich zmenšování nebo popírání.
Máte-li podezření, že váš vyvolený protějšek je stižen tímto syndromem, zkuste ho postavit před nějakou zátěžovou situaci, anebo se zaměřte na to, jestli na vás nevalí svoje problémy a vy je neřešíte za něj.
S lidmi se syndromem Petra Pana se dá žít, třeba muži – věční kluci bývají zábavní a hraví tatínkové, kteří svým dětem spíše suplují sourozence.
Život s „Petrem Panem“ můžete zvládnout, jste-li si té „vady“ u partnera vědoma a jste ochotna ji akceptovat. Může tu pomoci například i psychoterapie, ale dotyčný s ní musí souhlasit a musí se chtít aspoň trochu změnit.
