Stalo se vám, že jste něco chtěli říct, ale stydlivost vám v tom zabránila? Stud je normální. Jen si ho nesmíte nechat přerůst přes hlavu.

Každý se občas za něco stydí. Kdyby ne, nebyl by úplně normální. Ale někdy nám právě tento pocit negativně ovlivňuje každodenní prožitky. Jak ho umírnit a naučit se z něj těžit?

Styděla jsem se a celé dny ani nepromluvila, říká Claudia Schifferová

Je stejně starý jako lidstvo samo. A ten, kdo tvrdí, že ho nikdy nezažil, lže. Jen si vzpomeňte, jaké to bylo, když jste jako dítě poprvé recitovali před celou třídou Křišťálovou studánku? Anebo když jste nastupovali do nové školy nebo první práce. To šimrání v břiše, nejistota, zda vůbec mohu zvednout hlavu, natož promluvit, tady přece byly. Ale brzy opadly.

Někteří lidé však musejí s podobnými pocity bojovat pořád. Stydí se před kolegy, přáteli, dokonce i před rodinou. A je to skutečně vysilující boj plný přetvářky, který dennodenně svádějí. Není divu, že se pak cítí vyčerpaně a zničeně. Důvodů k takovému vnímání sebe a ostatního světa může být několik. Pojďme si je proto rozkrýt a naučit se přirozený stud využít, nikoli se jím nechat zadupat do země.

Ani vědci nedokážou jednohlasně říct, kde se v člověku stud bere. „Někdo tvrdí, že je to vlastnost vrozená, jiný zase, že ji člověk získává během své životní cesty zkušenostmi, které prodělá,“ říká psycholog Timothy Legg.

Ilustrační snímek

Pravda bude asi někde uprostřed. Samozřejmě, že někdo se rodí s většími predispozicemi zařadit stud, nebo chcete-li ostýchavost, do svého repertoáru. Všeobecně se to týká víc introvertů než extrovertů, ale není to podmínkou. Jen to na druhých jmenovaných není tolik vidět. Stud velmi úzce souvisí se sebevědomím.

V čem může být přínosem

I když ho všeobecně vnímáme spíš jako brzdu v našem rozletu, jsou i situace, kdy je ostýchavost pozitivní. Skromné lidi, u nichž se většinou tato vlastnost projevuje, má většinou okolí raději než ty nabité sebevědomím a vírou v sebe sama. Ale to není vše. Co ještě je na této vlastnosti ještě dobré?

Dvakrát měříte, než říznete. Ostýchavý člověk si raději všechno desetkrát rozmyslí, než něco udělá, aby se neztrapnil. Proto činí důležitá životní rozhodnutí racionálněji než ostatní. 

Jiní vás mají za kamaráda. Pokud není tato vlastnost extrémní, jevíte se okolí jako spolehlivý, nesebestředný partner, kterého se jim vyplatí blíže poznat. 

Uklidňujete lidi kolem. I když jste uvnitř napjatí k prasknutí, vaše umírněné chování má na ty, kdo se hrnou do čela, v případě krize zklidňující efekt. 

Vypadáte důvěryhodněji. Jelikož netroubíte do světa hned všechny své emoce a zážitky, ostatní lidé se vám spíš svěří se svými problémy – věří vám, že je nevyzradíte. 

Dokážete překonávat překážky. To platí o lidech, kteří se studem bojují celý život. Musí se s ním vyrovnat v každodenních situacích. Proto i krize zvládají nakonec lépe. 

Vaše přátelství je hluboké. Když už se někomu otevřete a přestanete se před ním ošívat, zůstane navždy ve vašem srdci. Jste věrní a neradi takové lidi opouštíte. 

„Jedinci, kteří mají sklony si nevěřit, mu propadnou snáze. Vždyť jde o pocit strachu, jak vás vnímá okolí, poté co něco uděláte nebo řeknete. A tím se lidé, co jsou na sebe hrdí a pyšní, příliš nezaobírají,“ vysvětluje expert.

Jistojistě na vypěstování studu v dětství mají velký vliv rodiče nebo třeba učitelé. Pokud je dítě obklopeno autoritářskými povahami, které ho nenechají skoro promluvit, a celý jeho malý život je určován příkazy a zákazy, pak je pravděpodobné, že se u něj objeví. 

„V dospělosti se nejvíce projevují vztahy s partnerem nebo kolegy v práci. Důležité je ale i to, jak je člověk spokojený s tím, čeho dosáhl a kam se dostal. Pokud ne, cítí selhání a neužitečnost. A tím pádem se opět začíná stahovat do své ulity, tedy stydět se,“ uvádí Timothy Legg.

Ve chvíli, kdy vám stud začne zasahovat do života, nastává problém. „Zpočátku mi to nevadilo. Ale pak jsem se bála zeptat lidí i na cestu, když jsem někde zabloudila. Tak moc jsem se bála, že se mi vysmějí,“ vypráví Alice, která se k extrémní stydlivosti dopracovala skrze svého dominantního expartnera. „Spolu s otcem mi vsugerovávali, že bez nich nejsem nic. A já se tak nakonec začala cítit.“ Díky dobrým přátelům, kteří jí podali pomocnou ruku, se z toho dostala. Máte-li podobné problémy, neodmítejte pomoc a zjistěte, jak se této nepříjemné záležitosti zbavit. Není to cesta rychlá ani zázračná, ale když se budete opravdu snažit, funguje.

Prvním krokem je nabýt aspoň malé sebedůvěry. To se lehce řekne, klepete si teď možná na čelo. Ale když na to půjdete postupně, není to tak těžké. „Uvědomte si, čeho všeho jste se báli jako dítě,“ radí psycholog Steven Gans a pokračuje: „Nebyla snad první jízda na kole stresující? Nekřičeli jste snad jako paviáni, když vás rodiče poprvé hodili bez nafukovacího kruhu do vody? No vidíte – a tyto věci jste skvěle zvládli. Takže dokážete překonat překážky.“

Hned poté, co si toto nasoukáte do hlavy, musíte aplikovat vstřícný až velmi angažovaný přístup ke svému okolí. „Oslovujte lidi v práci, neznámé jedince v baru, sportovce vedle ve fitku,“ nabádá Gans.

Neznamená to, že se s nimi musíte pustit do dlouhého rozhovoru. Stačí kývnutí hlavou, pozdrav, otázka: jak se máte. Postupem času se zaměřte na lidi, kteří vás zajímají, a s těmi vy sami zapřeďte delší hovor. „Život je příliš krátký na to, abyste se báli odmítnutí. I to vás ale může naučit, že svět se z toho rozhodně nezhroutí. A vy také ne,“ poznamenává odborník.

Velice dobrým tréninkem je zkusit nové věci, které vás třeba v koutku duše vždycky děsily. „Začala jsem jezdit na kolečkových bruslích. Tedy… zkusila jsem to. Pravda je, že jsem tomu nepropadla. Ale najednou mě to přestalo strašit. Věděla jsem, že to zvládnu, jen to prostě není zábava pro mě,“ vypráví například Alice.

A to je správný přístup. Možná u nového koníčku nezůstanete. Ale nebude už vaší noční můrou a s klidem budete moci v konverzaci říct: „Super, ale mě to nebaví.“ Už to je názor, který když nahlas řeknete, z vás dělá méně stydlivého člověka.

Další zásadou je mluvit. A mluvit na veřejnosti. Nezačínejte hned u velkých projevů a vystoupení na pracovních poradách. Zkuste to nejprve mezi přáteli. Vyprávějte jim třeba vtipy, připravte si historku z dovolené a nahlas ji před všemi řekněte. Nebojte se mluvit o tom, jak se vám něco nepovedlo. „Právě to naučit se vnímat svou zranitelnost a umět se s ní smířit a co víc – udělat si z ní legraci – je obrovský krok kupředu,“ říká Timohty Legg.

A v neposlední řadě se naučte zapojit řeč těla. Když s někým mluvíte, dívejte se mu do očí a neuhýbejte. Tiskněte lidem při setkání pevně ruku, usmívejte se. A hlavně buďte sví. Svět vás takové bude vnímat a vážit si vás.

Druhy a vnímání ostýchavosti

Tato vlastnost se velice liší ve své síle. Zatímco někteří lidé zažívají jenom její lehkou formu, která může být přínosná (viz další box), jiní musejí procházet extrémním strachem z naprosto běžných společenských situací a kontaktů. Důsledkem pak může být to, že se začnou všem lidem vyhýbat, co nejvíc to jde. Někdy se u nich projeví deprese a úzkosti, případně se rozvine vysloveně fobie. Reakce na stud může být také různá. U dětí je například považována za roztomilou vlastnost. Všichni se pousmějí nad tím, když se stydí poprvé oslovit cizího strejdu nebo předříkat před Mikulášem říkanku. U dospělých už je to něco jiného. V našich končinách jakožto v celé Evropě i USA je stud brán jako slabost. V Asii se ale zase považuje za vlastnost hodnou obdivu a následování.