Pocit štěstí není ani tolik závislý na tom, co se nám stalo, ale na tom, jak si to vyložíme. Psychologové už dlouho sledují, že lidé žijící v podobných podmínkách mohou svůj život vnímat zcela odlišně: jeden je vděčný a spokojený, druhý pořád rozmrzelý. Naše mysl funguje jako brýle, přes které svět vidíme.
Dobrá zpráva je, že i zcela černá skla dokážeme s jistou mírou úsilí vyměnit. Pomohou drobnosti. Třeba si každý večer zapsat tři věci, které nám ten den udělaly radost. Nemusí to být nic velkého, klidně chutný oběd, telefonát s kamarádkou nebo to, že svítilo sluníčko.
Skvěle funguje, když si před spaním znovu projdeme, kdy jsme se během dne cítili dobře, a vědomě se k tomu vrátíme. Pokud to budeme opakovat pravidelně, hlava si postupně začne pamatovat více příjemných zážitků než starostí.
Optimismus není jen dar
Část povahy si samozřejmě neseme od narození. Někomu je přirozenější brát život s lehkostí, jiný spíš dopředu čeká potíže. Svou roli ale hraje i to, že v sobě pořád nosíme „pravěkého člověka“. Ten byl nastaven na těžký život, plný nebezpečí a hrozeb. Aby přežil, musel být neustále ve střehu a všímat si, odkud přijde rána, být připravený odvrátit útok.
Problém je v tom, že náš mozek funguje podobně i dnes, když už žijeme v mnohem větším bezpečí. Máme střechu nad hlavou, jídlo i léky, ale hlava přesto automaticky hledá, co by se mohlo pokazit. Proto se třeba cítíme nespokojení, i když se nám objektivně daří dobře.
Co s tím? Je dobré vědomě zkusit sledovat, odkud obavy či špatné nálady přicházejí, jestli ze zpráv, z rozhovoru s lidmi, nebo jde o vlastní myšlenky. Někdy zkrátka pomůže zjistit, že strachy jsou spíš „zvykem“ než skutečností.
I tehdy pomůže mentální cvičení. Zkusme si vzít papír a rozdělit ho na dvě poloviny. Na levou napíšeme myšlenky, které nás v daný den zneklidnily, na pravou jejich reálný opak nebo řešení.
Pokud nás například napadne: Co když onemocním?, napíšeme vedle: Mám lékaře, vím, kam se obrátit. Tím dostaneme své obavy z hlavy ven. Takový vědomý přepis myšlenek zabere jen pár minut a je účinnější než snaha negativní úvahy potlačit.
Dalším zajímavým pomocníkem jsou jednoduché otázky, které položíme sami sobě. Zní: Jde skutečně o můj problém, nebo ho přebírám od někoho jiného? Děje se to teď, nebo to pochází třeba z dětství?
Už jen pojmenování zdroje obavy pomáhá odlišit realitu od starých zkušeností a zbytečně nepřenášet cizí nebo minulý strach do současného života.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
