Možná si vybavíte, jak jste se drželi doporučení rodičů a prarodičů a jako děti jste se snažili mluvit pravdu. Řekli jste kamarádce, že má hnusné šaty, a ona s vámi měsíc nemluvila. Spolužákovi jste popravdě sdělili, že je úplně levý na všechno, co vezme do ruky. A on se trápil. Učitelce jste přiznali, že jste se na úkol vykašlali, protože jste měli důležitější činnosti, a byli jste překvapeni, že vám napařila poznámku a zlobila se.
Měli jste z toho v hlavě zmatky, a tak jste usoudili, že tu a tam zalhat je ve prospěch dobrých vztahů zcela namístě. Ale je to ten správný postoj? Jak to tedy s pravdou je?
Nikdy nevíte všechno
Nejdřív by bylo dobré zamyslet se, co je byl to vlastně „pravda“. Někdo řekne, že je to přesně to, co on má, většinou vždy a neomylně. Ale v tom momentě už vám lže.
A často i sám sobě. Samozřejmě existují situace, které lidé za pravdu považují. Když bylo dohodnuto, že barva, která převažuje v noci, je černá, pak i auta, trička nebo boty v tom odstínu jsou černé. Jestli bylo přijato, že po neděli přichází pondělí, pak vám asi nikdo na začátku nového týdne neuvěří, že je čtvrtek. Ovšem to platí jen u nás, v Británii mají Monday a v Itálii Lunedi.
Existují i pravdy s jistým ale. Člověk má opravdu dvě ledviny, ale někdo se narodí jen s jednou a další o jednu přijde. Je pravda, že se vyplatí mít kvalitní vzdělání, ovšem v praxi se často lépe uplatní pilní lidé s nižším vzděláním než studovaní lenoši. A tak by se dalo pokračovat donekonečna...
To, co je často považováno za skálopevnou pravdu, bývá spíš námětem k diskusi a subjektivnímu posouzení případ od případu. Je Miss World opravdu krásná, anebo byste našli i řadu těch, jimž se nelíbí? Je pravda, že nejhezčí dovolená je ta u moře, nebo by se s vámi spousta turistů do krve zhádala?
A což teprve, když do určité situace dobře nevidíte anebo ji znáte jenom zběžně. A takových zpravidla bývá většina! Možná šíříte jako stoprocentní pravdu, že sousedův kluk je nevycválaný hlučný spratek, ovšem netušíte, že to dítě je postižené těžkou formou ADHD. Jste si naprosto jistí, že se kolegyně dostala k lepšímu místu podvodem, a vůbec netušíte, že o něj nestála a vybralo si ji vedení... Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že i v tom, co považujete za zřejmé, se můžete po snadno mýlit.
Lze lhát milosrdně?Etika se v posledních letech hodně zabývá tím, jestli je omluvitelná milosrdná lež, zejména v případech vážných nemocí. Někdo tvrdí, že ano, někdo se naopak domnívá, že pacient má právo na pravdu, byť by byla jakkoli tvrdá. Dříve se běžně stávalo, že umírající byl jediný, kdo neznal informace o svém zdravotním stavu – věděli to lékaři i rodina, jen on ne. Dnes už se ovšem od takových postupů upouští. Má se za to, že bývá lepší citlivě a ve vhodnou dobu sdělit nemocnému, jak to s ním vypadá. Někoho to totiž přiměje přehodnotit život, pokusit se vyřešit to, co zatím neudělal, narovnat vztahy, omluvit se, odpustit. Důležité je to, co už bylo řečeno – zvolit tu nejcitlivější cestu a nejpříznivější čas. Posuzuje se i otázka, zda informaci o svém stavu raději přijme od rodiny, nebo od lékaře. Můžou ale nastat případy, kdy lidem pomůže spíš pravdu nevědět. Pokud nemocného dobře znáte a víte, že by po sdělení špatné diagnózy zpanikařil a vzdal boj o zdraví, je na uváženou, co dál. Jsou známy kauzy, kdy se lidé uzdravili i v případě beznadějných vyhlídek, a to jen proto, že jim jejich rodina řekla: „Máš v břiše nějaký útvar, něco nezhoubného, musí se to léčit, ale zvládneš to.“ Kdyby padlo slovo rakovina, mohlo to dopadnout hůř. Takže opět jde o vysoce individuální přístup a citlivost. |
Ohleduplnost bývá lepší
Jsou pravdy, o nichž víte, že sdělovat je dál se nemá. Za války byste nejspíš neřekli, pokud by vás přímo nemučili, že soused ukrývá židovskou rodinu nebo poslouchá zakázané vysílání z Londýna. A asi by vás nikdy nenapadlo povědět novopečené matce, že její miminko je docela hezké, jen kdyby tak příšerně nešilhalo. To by přece byla hrubá neomalenost!
Mluvit pravdu totiž neznamená vytroubit všechno, co člověk ví. Nejspolehlivější je vždycky si to představit podle sebe. Řeknete o sobě druhým vše? Jistě, že ne, bylo by to netaktické, možná i nebezpečné. Proč byste tedy měli sdělovat o druhých něco, o čem vlastně ani stoprocentně nevíte, zda je to pravda?
Všimněte si, že ti, kdo se nejvíc zaštiťují svou pravdomluvností a upřímností, jsou často spíš netaktní a neomalení. Ohleduplnost a citlivost vůči druhým je velká věc.
Říká se, že pravda bolí a lidé se pro ni zlobí. Ale jde vždy o pravdu? A neublíží víc, než kdyby zůstala nevyřčena? Nezraní stejně jako lež? Máte právo ji pronést právě vy?
Připomeňte si známý příběh. Přijde žák za Mistrem: „Mistře, musím vám říct něco důležitého o jednom člověku!“ Mistr ho zarazí: „A je to, co mi chceš říct, skutečně pravda?“ Žák přikývne. „A musím to nutně vědět? Nebudu bez toho dál žít?“ Žák se zarazí: „To asi ne...“ Mistr mu tedy pokyne, aby odešel.
Ano, pravdomluvnost je nesmírně důležitá a cenná a lež má krátké nohy. Jenže je tu ta celá řada ale...
Může to skončit u soudu
Jistě víte, že pomluva, tedy nepravdivé tvrzení, které může vážnou měrou někoho poškodit, je trestný čin. Ale popotahováni můžou být lidé i za pravdu, pokud vyzradí něco, co je necitlivým zásahem do něčího soukromí. Dle občanského zákoníku má každý občan právo na ochranu své osobnosti, včetně práva na soukromí, a nemusí to být celebrita, týká se to každého.
Představte si, že se před šéfem zmíníte, že nového adepta o práci dobře znáte a že kdysi trpěl syndromem vyhoření nebo se léčil s vážnou nemocí. Přijme podnik takového člověka, riskne to? Nejspíš ne, vybere jiného. Nebo se prořeknete před kamarádčinou dcerou, že je adoptovaná. Samozřejmě, že je to pravda, která ovšem může vážně narušit vztahy v jejich rodině. Vždycky totiž platí, že vyřčené slovo se nedá vzít zpátky ani párem koní.
Článek vznikl pro časopis Tina.
