Tyto vnitřní nejistoty postupně určují náš směr, naše tempo. Často kvůli nim odkládáme sny, držíme se v pozadí, bojíme se zkoušet nové věci. Ve vzpomínkách nám totiž stále zní chvíle, kdy jsme se necítily dost dobré.
Rok za rokem nejistoty sílí, příležitosti utíkají. Žijeme tak, abychom se znovu nemusely dotknout onoho nepříjemného pocitu nedokonalosti. Abychom nebyly znovu zkritizované. Aby se nenašel někdo, kdo jen nahlas vysloví to, co v našem podvědomí tiše rezonuje.
Zůstáváme v dysfunkčních vztazích, děláme práci, která nás nenaplňuje, a začínáme vypadat i žít způsobem, který je nám cizí. Uvnitř však přetrvává pocit: „Teď už je pozdě něco měnit. A i kdybych to zkusila, stejně to nevyjde.“
A právě tento stav bytí – tohle tiché vzdání se – začneme považovat za normální. Což je, bohužel, velká chyba.
Můj život v modelingu. A batoh nejistot
V dospívání i během mé práce v modelingu – kde vzhled hraje hlavní roli – jsem si do svého nitra nabrala celou sbírku nejistot. Neuměla jsem odlišit konstruktivní kritiku od té zcela neopodstatněné. Jakýkoli negativní komentář jsem vztahovala k sobě. A přijala ho za pravdu.
Časem se přidaly komplexy, a i přes dosažené úspěchy jsem uvnitř stále cítila, že nejsem dost. Tento pocit nedostatečnosti jsem pak vysílala do světa – a jak už to bývá, svět mi to zrcadlil zpět. Lidé, situace, vztahy.
Tuším, že právě tento můj vnitřní stav byl důvodem, proč jsem si do života přitáhla člověka, který se stal živoucím zrcadlem všech mých nejistot. A já, tehdy plná bolesti, jsem ve vztahu akceptovala věci, které jsou pro mě dnes zcela nepřijatelné – od psychického až po fyzické násilí. Světlé chvilky přicházely jen tehdy, když jsem si je svým „dokonalým“ chováním zasloužila.
Často jsem slýchala věty jako
• „Beze mě jsi nic.“
• „Po třicítce už po tobě ani pes neštěkne.“
• „Měla bys zhubnout.“
• „Na tvém místě by chtěla být každá druhá.“
A najednou – jako by se všechny moje nejistoty vynořily a podívaly se mi přímo do očí.
Staré verze nás
Po odchodu z tohoto vztahu jsem si však své nejistoty nijak nevyřešila. Jen jsem dál žila ve své „staré verzi“, a život se příliš nezlepšil. Naopak – díky novým traumatům to bylo ještě ostřejší.
Skutečný zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem se na sebe dokázala podívat zcela nezávislým, ale velmi kritickým pohledem.
Začala jsem si klást otázky
• Co mě vlastně drží zpátky?
• Co skutečně stojí za to změnit?
• Co doopravdy mohu změnit?
• A jak má vypadat ta žena, která žije takový život, jaký chci žít já?
Když jsem si tyto otázky pokládala, nebyla jsem spokojená ani s jedinou oblastí svého života. Vzhled, životní náplň, disciplína, okolí… Všechno bylo nějak „rozhozené“.
Začala jsem tedy měnit to, co jsem mohla ovlivnit – sebe. Každý den jsem upravovala své návyky, postoje, myšlení. Vytrvala jsem. A postupně se vše začalo měnit i navenek.
Od abstinence po každodenní rutinu – každý krok byl důležitý.
Sebeláska není fráze. Je to rozhodnutí
Disciplína a vědomá kontrola sama sebe mě dovedly k něčemu, co jsem dříve neznala – k úctě. K úctě k sobě samé. A s tou přišla i sebeláska. Díky lepším volbám – volbám pro sebe.
Dnes, ve 31 letech, mohu říct, že žiju život, ve kterém jsem spokojená. Někteří lidé do našeho života vstoupí, aby nám pomohli odhalit naše nejistoty. A i když to často bolí, je to v pořádku. Každý člověk v našem příběhu hraje nějakou roli – a je jen na nás, co si z toho odneseme.
Zůstanu žít ve stínu a věřit, že nejsem dost dobrá? Nebo se rozhodnu pro světlo a úctu k sobě?
Milovat samu sebe neznamená jen „existovat“. Znamená to volit si pro sebe to nejlepší. A chovat se k sobě tak, jak bychom se chovaly k někomu, koho milujeme.
Kritiku bychom měly přijímat jen tehdy, pokud přichází od člověka, kterého si skutečně vážíme – ať už pro jeho charakter, hodnoty, nebo zkušenosti.
A největším kritikem bychom měly být my samy. Ale tak, abychom se kritikou posouvaly, ne ničily.
Protože kritika bez akce… je jen sebelynčování. A to nás nikam neposune.
