Býváte často unaveni a bez energie? Nestíháte, a přitom ani nevíte, proč? Na vině je fakt, že se zkrátka neumíme zapřít a říct druhým jednoznačné NE!
Čím častěji v tomto ohledu selžeme, tím víc nás druzí následně zavalují svými žádostmi o pomoc. A my se tak ocitáme v začarovaném kruhu, ze kterého nelze vystoupit jinak než s pošramoceným zdravím.
Proč je to ale pro tolik z nás tak moc nepřekonatelný problém? Příčinu je potřeba hledat až v daleké minulosti. Vnímání vlastních hranic a jejich respektování vůči druhým se totiž formuje už v raném dětství.
Příčiny problémů hledejte v dětství
Rodiče nám stále kladou na srdce, co se smí a co se nesmí, přičemž si už v nízkém věku začínáme uvědomovat, jaké jsou ony hranice, tedy co je nám nepříjemné, co nám ubližuje.
„Klíčové přitom je, jak na dítě při narážení na hranice a jeho následné emoce reagují rodiče. Trestání, výčitky a moralizování rozhodně nejsou dobrá cesta,“ varuje psycholožka Šárka Miková a vysvětluje: „Dlouhodobě totiž narušují sebehodnotu dítěte a ovlivňují jak vnímání vlastních hranic, tak i respektování hranic druhých lidí.“
Vycucaná jako bonbon? Nastavte si hranice a naučte se říkat ne |
Část dětí se proto už velmi brzy naučí potlačovat své vlastní potřeby. Dělají všechno pro to, aby se zavděčily, aby je měli rodiče rádi. A to si přenesou ve vztahu k lidem kolem sebe i do dospělosti. Snaží se vycházet druhým za každou cenu vstříc, a to i na úkor sebe sama. A to je špatně!
Zlomit se to dá ale jen jedinou cestou – tou k vlastnímu sebevědomí a sebeuvědomění. Pro to, abychom byli schopni držet si vlastní hranice, je nutné být ukotveni sami v sobě. Vědět, kým vlastně jsme, jaké jsou naše silné stránky a jaké máme příležitosti pro rozvoj.
„Mnoho dospělých trpí narušenou sebehodnotou, protože rodiče nedokázali přijmout jejich přirozenou povahu. Snažili se je vychovávat k obrazu svému a nutili je být někým jiným,“ popisuje odbornice. Pro takového člověka pak bývá náročné si své hranice udržet.
Polovina lidí řeší nejprve pocity
Neméně důležitou roli hraje také typ osobnosti, kterou jsme. „Přibližně polovina lidí automaticky řeší nejdřív pocity, vztahy, klade důraz na harmonii. Tito lidé bez váhání vycházejí druhým vstříc,“ vysvětluje Šárka Miková.
Dělají to proto, že s nimi soucítí nebo chtějí opravdu nezištně pomoci. Často je ale důvod jiný. „Oni si skrze radost a vděk druhých potvrzují, že je druzí mají rádi. Držet si své hranice a myslet na vlastní potřeby pro ně bývá obtížné,“ dodává expertka. Ti všichni by se proto měli naučit myslet víc na sebe než naplňovat potřeby druhých.
Lidi často děsí jen představa konfliktu
V reálu jde především o to, že se často bojíme, abychom při odmítnutí někomu pomoci neztratili přátele. Děsí nás představa konfliktu nebo to, že si o nás ostatní budou myslet něco špatného. Od toho je ale potřeba se oprostit. „Může vám pomoci, když si začnete zpětně přehrávat situace, ve kterých jste nedokázali své hranice udržet,“ radí Miková.
„Není to proto, abyste si to vyčítali. Jde o to si proud vzpomínek zastavit těsně předtím, než jste nedokázali říct ne. Analyzujte si, co všechno v tu chvíli hrálo roli. Je dost možné, že narazíte na opakující se vzorec svého chování, který si nesete možná už z dětství,“ doporučuje odbornice.
A jak se k tomu dopracovat konkrétně? V první řadě je důležité dát si čas. Na jakoukoli prosbu nereagovat hned! Zastavit se, popřemýšlet o ní, zjistit si další okolnosti, podívat se do diáře a zhodnotit svoje časové možnosti. Teprve potom můžeme reagovat.
„Také se v klidu zamyslete nad tím, proč vám ono ANO automaticky naskočilo,“ doporučuje psycholožka s tím, že je dobré zkusit si vytvořit jakýsi odstup. „Zkuste si třeba představit, co byste poradili svojí kamarádce, kdyby se v podobné situaci ocitla ona,“ ukazuje možnou cestu.
Devadesát procent lidí, kteří mají sami problémy s vyslovením krátkého slůvka NE, jsou v takovém případě nad věcí. Každý jako první doporučí shovívavost k sobě samému a právo na vlastní potřeby. I když vůči sobě něco podobného praktikovat neumí.
V neposlední řadě se můžeme poradit s někým dalším, kdo nám řekne, jak situaci vnímá on a jak by reagoval. Můžeme debatovat o tom, co jemu připadá přiměřené a co už je moc. Možná si právě díky tomu sami vytvarujeme vlastní racionální názor a přestaneme podléhat vnitřním děsům. Ač se to v první chvíli nezdá, většinou nejsou opodstatněné.
A být sám sebou bez závislosti na tom, co si ostatní myslí, je vždycky svobodnější, a tudíž lepší než cokoli jiného.
Možné odpovědi, které neurazí
|
