Od dětství je nám vštěpováno, že musíme poslouchat, nezlobit a pokud možno „jít s davem“. Ve škole dbát pokynů paní učitelky, doma svých rodičů a snažit se mít co nejvíc kamarádů. Mnoho z nás si nese z dětství vzorec, že „hodný“ znamená vyhovět všem – a odmítnutí pak spouští pocit viny. Může to přinést frustraci a pocit vyčerpání.
„Hrozí vám i vyhoření. Nemůžete dělat radost všem a zvládat všechno najednou. A když pak selžete, protože jste se zavázali k věcem, které nemůžete splnit, je to horší, než kdybyste odmítli hned na začátku,“ vysvětluje psychoterapeut Michal Mynář.
Každý člověk by se za sebe měl proto umět postavit a ovládat asertivitu.
Slíbit a nedodržet není cesta
Že nevíte, o co se jedná? Je to komunikační styl, který umožňuje přímo vyjádřit své potřeby, názory a pocity bez toho, abyste druhým ubližovali. Asertivní člověk umí kritiku nejen přijímat, ale i empaticky dávat. A hlavně – dokáže druhého odmítnout bez výčitek svědomí. To, že se budete snažit všem zavděčit, není správná cesta. Obzvlášť, pokud si budete stěžovat, že toho máte hodně nebo nic nestíháte.
Každý zdravý a sebevědomý jedinec musí znát své hranice. Jakmile je nemá, začne to mít dříve nebo později negativní dopad na něj samotného i jeho vztahy.
Co je asertivita
|
„Hranice nás chrání a vytváří nám bezpečný prostor. Za vytvoření tohoto prostoru je zodpovědný každý z nás a právě to „ne“ dává najevo, kde se daná hranice nachází,“ popisuje koučka Nikola Rusnáková.
Někteří se často potýkají s pocity, že když nedorazí na sraz, protože se jim třeba jen nechce, nebo místo nákupu, který měli rodičům zanést, objednají dovážkovou službu, selhávají.
To však vede k vnitřnímu napětí a vzteku. A ten si podle typu osobnosti následně „vybíjíme“ na druhých. Není ale nic neobvyklého, pokud cítíme výčitky svědomí, že bychom měli někoho odmítnout.
„Člověk je sociální bytost. Chceme být přijímaní, oblíbení, někam patřit. Pro část lidí se proto odmítnutí druhého automaticky spojuje se strachem ze ztráty přízně, že budou vnímáni jako sobečtí nebo neochotní. To bývá úzce propojené s nižším sebevědomím,“ vysvětluje autorka knihy Jak to vidí Lasice Nikola Rusnáková.
Odmítnutí není sobectví
Jak si tedy udržet empatii a odmítnout druhého bez toho, abychom byli vnímání jako sobci? To je nejpalčivější otázka, na kterou je ale poměrně jednoduchá odpověď.
„Problém je v tom, že jsme si zvykli vnímat „ne“ jako odmítnutí člověka, ne jen jeho žádosti. Ale když řeknete: „Ne, teď na to nemám čas“, neodmítáte toho druhého jako osobu. Odmítáte jen konkrétní požadavek v konkrétní situaci. A to je v pořádku. Navíc, dlouhodobě je lepší říct upřímné „ne“ než neupřímné „ano“,“ vysvětluje psychoterapeut Michal Mynář.
Asertivita se dá naučit
Teorie je věc jedna, praxe druhá a je jasné, že nelze chování změnit ze dne na den – nejen kvůli sobě, ale i svému okolí. Jakmile to ale vezmete za své, nesmírně se vám uleví. A dost možná to bude i selekce přátel, protože jasně rozdělíte ty, kteří vás jen využívali pro vaši dobrotu a ochotu vždy jim vyhovět od těch, jež vás mají skutečně rádi – bez ohledu na to, že je občas odmítnete.
Asertivitu se můžeme učit jako dovednost. Skutečné řešení ale leží ještě o úroveň hlouběji – ve zdravém vztahu k sobě, tedy v sebevědomí, ze kterého se přirozeně odvíjí vztah k druhým lidem.
„Pokud se učíme asertivitu bez této vnitřní opory, mohou být naše hranice postavené iracionálně a pro druhé nesrozumitelně. Cestu vidím v odhalení příčin, proč je pro nás těžké se vymezit, jak vnímáme sami sebe ve vztahu k druhým, čeho se obáváme a jaké vzorce si neseme z minulosti. Z tohoto sebepoznání pak vznikají jasné a srozumitelné hranice, které spolu s posíleným sebevědomím vedou k přirozené asertivitě,“ uzavírá Nikola Rusnáková.
Změňte zažitý rodinný vzorecK poslušnosti a ochotě splnit všechna přání a rozkazy, jsou lidé vedeni už od dětství. To však může být v dospělosti základním problémem, který pak vede k pocitu vyhoření, ztrátě energie a úzkostem. „Jako rodiče můžeme dělat věci jinak. Respektujte ‚ne’ svých dětí, když je to možné. Pokud dítě nechce pusu od babičky, nedávejte mu ji na sílu. Pokud nechce jíst další sousto, nenuťte ho. Učíte ho tím, že jeho tělo a jeho pocity jsou důležité,“ radí autor knihy Partnerské duety Michal Mynář. Modelujte u dětí zdravé hranice. Když sami říkáte „ne“ a vysvětlujete proč – např. „teď to nemůžu udělat, protože si potřebuju odpočinout“, učíte děti, že mít hranice je normální a zdravé. „A učte je, že láska není podmíněná poslušností. I když řeknou ‚ne‘ nebo udělají chybu, pořád je máte rádi,“ uzavírá odborník. |
Článek vznikl pro časopis Pestrý svět.
