Odpovězte ANO/NE na následující dvacítku otázek psychiatričky Judith Orloff, poslouží vám k rychlé sebediagnostice:
1. Označují vás ostatní za příliš citlivé, stydlivé nebo introvertní?
2. Jste často deprimovaní nebo úzkostliví?
3. Nedělají vám dobře hádky a křik?
4. Míváte často pocit, že nezapadáte?
5. Vyčerpávají vás davy a potřebujete čas o samotě, abyste se dali do kupy?
6. Zahlcuje vás hluk, pachy nebo upovídaní lidé?
7. Máte alergii či přecitlivělost na některé běžně používané chemikálie nebo vám vadí oblečení, které takzvaně „škrábe“?
8. Snažíte se na většinu míst dopravit vlastním autem, abyste mohli v případě potřeby odjet dřív?
9. Bojíte se, že vás intimní vztahy budou dusit? 10. Přejídáte se, abyste zvládli stres?
11. Vyděsíte se snadno?
12. Reagujete silně na kofein nebo léky?
13. Máte nízkou hranici bolesti?
14. Máte sklon k sociální izolaci?
15. Nasáváte stres, emoce nebo symptomy jiných lidí?
16. Vyčerpává vás multitasking a raději děláte jednu věc po druhé?
17. Dobíjíte se v přírodě?
18. Potřebujete dlouhou dobu na zotavení, poté, co jste byli se složitými lidmi nebo s takzvanými energetickými upíry?
19. Cítíte se lépe spíš na malém městě či na venkově než ve velkých městech?
20. Dáváte přednost setkáním jeden na jednoho nebo v malé skupince před větším shromážděním lidí?
Kolikrát jste odpověděli ano?
Jestli 1–5krát, jste jen mírný empat.
Pokud 6–10krát, máte už střední empatické tendence.
U 11–15 kladných odpovědí zbystřete, rýsuje se u vás silná empatie. Šestnáct bodů a výš prý odkývají jen čistokrevní empati, tedy lidé s maximální mírou empatie. Je to dar? Určitě. Bohužel se však často stává prokletím.
Možná jste v testu poznali i někoho blízkého. Někoho, kdo přejímá nálady, pocity a energie od ostatních lidí. Aby si empati aspoň trochu uchránili svůj vnitřní svět, mají tendenci vyhýbat se nákupním centrům, letištím, open spacům a podobně. Někdy proto bývají mylně považováni na introverty.
Je pro ně důležité, aby se lidé okolo nich cítili dobře. Potřeby ostatních nadřazují svým, což je v dlouhodobém horizontu neudržitelné. Navíc jak do sebe spolu s pocity jiných absorbují i tíhu jejich problémů, často se potýkají s úzkostmi.
Největší svízel nastává, když tito lidé se svým darem/prokletím (podle úhlu pohledu) nepracují. Pak nejsou schopni rozeznat, které emoce jsou jejich a které do sebe „vcucli“. Odtud už je pár kroků k únavě, přetížení a vyhoření.
Být účasten a soucítit, ale držet si odstupNěkterá povolání zvýšenou míru empatie předpokládají. Lektor ze společnosti Adpontes Jiří Sobek ale upozorňuje, že i zdravá empatie může být vyčerpávající. I proto na toto téma pořádá akreditované kurzy pro sociální služby. Zde pár jeho profi tipů:
|
Není proto divu, že se ve společnosti tolik setkáváme se dvěma úplně protichůdnými postoji k empatii. Ten první tvrdí, že empatie je přežitek, který do našeho světa jedniček a nul nepasuje. Že je to takové lapání mlhy a že obecně empatie způsobuje spíš nedorozumění a komplikace.
Na opačné straně stojí lidé, kteří empatii až adorují. Podporuje přece mezilidské vztahy a schopnost spolupráce, takže jen houšť a větší kapky.
Že je s empatií potřeba pracovat, dokazují školení manažerů v takzvaných měkkých dovednostech (soft skills). Vedle organizačních schopností, kreativity, asertivity, týmovosti nebo odolnosti vůči stresu se na nich probírá právě empatie jakožto jedna ze složek emoční inteligence.
Lektorka tohoto oboru Jitka Ševčíková na svých seminářích upozorňuje, že zdravá míra empatie musí stát na pevných základech: „Nemohu být empatická k druhým lidem, pokud dostatečně neznám sama sebe. Své silné a slabé stránky, zvyklostní vzorce, znalosti, talenty, vášně, reakce, pružnost, nebo naopak rigiditu, své povahové rysy… A nad tím už máme empatii jakožto schopnost vstoupit do situace a emoční polohy jiného člověka. Jako byste se na chvíli obuli do jeho bot, dívali se jeho očima, mysleli jeho mozkem.“
Ale pozor – ty boty máte pouze půjčené, neměli byste si na ně zvykat. Zdravá empatie totiž znamená emoční pochopení a vcítění se do druhého, přestože s ním vnitřně nemusíte zcela souhlasit.
Pro názornost používá Jitka Ševčíková příklad nevyžádaných hovorů z call center. Emočně nekultivovaná reakce je típnout telefon, v horším případě ještě volajícímu (sprostě) vynadat. Empatie nám dává možnost představit si, že je na druhém konci drátu například naše dospělé dítě. Nebo jsme tam my o pár let dřív na první brigádě. Jak by nám bylo? Neboli odmítnout se dá i slušně a laskavě ve dvou větách.
A tím se přesouváme od pomlouvání empatie k její chvále. Tváří se jako šestý smysl, ale tak úplně není, tím je spíš intuice. „Empatický člověk je schopen díky svému vyvinutému smyslovému vnímání, dobrému rozklíčování neverbální i verbální komunikace, tónu hlasu a atmosféry předvídat, jak se situace bude vyvíjet do budoucna,“ popisuje Jitka Ševčíková, proč jsou empatičtí lidé často o pár kroků napřed. Což se může hodit.
Jestli jste ale během čtení tohoto článku pojali podezření, že to s „vciťováním se“ přeháníte, tak vám k tomuto zjištění gratulujeme. Vážně, uvědomění si problému je první krok k nápravě.
Pozorujte, co a v jakých situacích cítíte. Ptejte se sami sebe, které pocity jsou vaše a které jste nasáli. Další level je se přejímání už dopředu bránit, eventuálně učit se z cizích emocí „sprchovat“. Tyto techniky najdete pod heslem „emoční detox“. Patří mezi ně práce s dechem, meditace, ale i procházky a podobně. Ono ne nadarmo se říká, že je potřeba něco rozdýchat nebo rozchodit.
Hlavně si ale přestaňte hrát na samaritána. Vězte, že lidé nechtějí, abyste trpěli s nimi. Spíš uvítají, když tu pro ně budete. S podporou, energií a dobrou náladou.
