Recenze na videohry nejsou a nikdy nebyly sdělením o tom, jak ten či jiný titul vyhovuje čtenářovým požadavkům, jeho vkusu či osobním preferencím. Vždycky jde jen a pouze o pohled autora, který se může maximálně pokusit o vymezení jakýchsi názorových mantinelů, neboli popsat důvody svého postoje tak důkladně, aby bylo možné posoudit, nakolik je pro čtenáře bezpečné věřit všemu, co v recenzi čte. Možná už z letmého pohledu na obrázky tušíte, proč se tady rozepisuji o tak samozřejmé skutečnosti. Řeč totiž bude o něčem velice zajímavém, ale zároveň nadmíru kontroverzním, což znamená, že byste si měli dát při čtení pozor. Mohlo by se stát, že důvody, díky kterým tuhle hru považuji za docela dobrou, nebudou mít pro vás žádnou hodnotu, a naopak někdo jiný by její kvality možná ocenil mnohem více než já. Tak. Ehm. To bychom měli. Možná bych tenhle odstavec měl dávat na začátek každé recenze, připadá mi takový uklidňující.
Často se před vámi objeví obrazovka, kterou možná důvěrně znáte z časů NESu nebo některého jiného artefaktu, ale s tím, že jaksi nehrajete úseky příslušných her, nýbrž pouhý fragment.
Ale teď už snad konečně k tématu. Abyste věděli, zda se hra WarioWare Inc. hodí právě do vaší sbírky, je třeba odpovědět na několik otázek. Tak především: záleží vám na hi-tech grafice? Pokud velmi, tak rovnou končíte, protože tady se ničeho takového nedočkáte. Dále: zamlouvá se vám představa hry, sestávající z množství několikasekundových primitivních úkolů, vzájemně spolu nesouvisejících? A co takhle hra, jejímž smyslem je vykašlat se na vkus, na všechno, co obvykle od her chcete, dokonce na hrdost,
která vám brání zabývat se podobnými blbostmi, i když jste úplně sami? Jistě jste se s takovou hrou už někdy setkali. Teď právě, pokud to náhodou nevíte, si čtete o jednom z velmi vypečených exemplářů tohoto druhu. Budete se prokousávat desítkami a stovkami ztřeštěných miniher a buď nebudete vůbec vědět která bije a po chvíli se na to prostě navždycky vykašlete, nebo se budete neustále divit, že u toho dobrovolně sedíte, zatímco zajímavější tituly leží ladem.
Minihry (pokud to někomu stále nedošlo, zdůrazňuji, že jde o stěžejní a prakticky jedinou součást hry), kterých je dohromady více než 200, jsou rozděleny do několika žánrů. Každému z nich vévodí jedna z mnoha naprosto střelených postaviček v čele s pupkatým hrabivcem Wariem. Všechny najednou jsou pak prodchnuty vlivem starých a ještě starších her od Nintenda (jeden ze žánrů je přímo nintenďáckým klasikám věnován). Často se před vámi objeví obrazovka, kterou možná důvěrně znáte z časů NESu nebo některého jiného artefaktu, ale s tím, že jaksi nehrajete úseky příslušných her, nýbrž pouhý fragment – třeba musíte v roli Maria stihnout sebrat minci, nebo coby Link vejít do jeskyně. Důležité je, že máte pokaždé k dispozici určitý čas, v němž musíte splnění úkolu stihnout. Některé minihry trénují postřeh (čekáte, až se něco stane a pak zmáčknete tlačítko), jiné zas přesnost (něco se hýbe sem a tam a v určité pozici je potřeba zmáčknout tlačítko), případně koordinaci (zmáčknutí více tlačítek
požadovaným způsobem). Jsou i takové, kde je potřeba mačkat co nejrychleji jen jeden jediný čudlík. Mnohdy jde z hlediska ovládání v několika minihrách vlastně o to samé a rozdíl je jen v grafickém ztvárnění. Velká část jich je naopak zase docela unikátních, třeba některé vylomeniny v žánru IQ jsou vyloženě osvěžující.
Tuhle hromadu kratičkých ptákovin si můžete užít jak sami, tak i s přáteli. Single player není celkem vzato nic moc extra – v jednom módu, kde se hraje na rekordy, je vám dovoleno opakovat stále dokola jednu minihru v čím dál zběsilejší rychlosti s tím, že máte povoleny čtyři chyby. Poté hra končí a podle toho, kolik kol se vám podařilo přežít, se buď zapíšete nebo nezapíšete do tabulky nejlepších. Hlavní mód je jiný – procházíte jednotlivými žánry, na konci každého z nich na vás čeká „boss“ a vaším úkolem je, opět se čtyřmi povolenými chybami, každým z žánrů úspěšně projít. Když se vám to povede, odemknete řadu nových módů, které tu existují prakticky jen pro zdání něčeho navíc, čili obsah je opět stejný, jen pravidla jsou trochu jiná. Přestože to nevypadá takhle napsané asi moc vábně a přestože to skutečně, přísně vzato, je celkem ptákovina, já osobně bych si tuhle hru asi i koupil nebo alespoň občas někde půjčil – ostatně cena je od začátku nasazena níž než je zvykem, což lze akceptovat coby akt zdravého rozumu a pro někoho dost možná i coby rozhodující faktor pro koupi. Ani to ale nemůže zakrýt skutečnost, že za své peníze
člověk dostane hru, která ho sice bude bavit (dokáže-li vstřebat její svérázný styl), ale zároveň v něm zanechá setrvávající dojem, že si z něj někdo udělal dost ošklivou legraci.
Proto ostatně záměrně tyto trendy torpéduje a, v případě příběhu, i zdárně paroduje.
Velká část problému, který mám s touhle hrou, vězí v neochotě autorů adaptovat formát z Game Boye na větší platformu v nějaké uspokojivé formě. Nejde jen o grafiku, která v minihrách zcela kopíruje svého předchůdce (čili dobrá polovina jich vypadá jako hry z konce osmdesátých let – a to je ta hezčí polovina), zatímco menu a ostatní omáčku tvoří přebarvené, naschvál primitivně animované ztřeštěné kresby. To by nakonec tolik nevadilo. Spíš se mi zdá, že přídavků (módy pro více hráčů) tady není dost na to, aby společně utvořily dost dobrou "domácí" hru, a navíc jsou tyto docela zbytečně zaobalené do jakýchsi náhražek kontextu, které ale často působí spíše destruktivně, všelijak zdržují a nudí. Výjimky ale jsou i tady, asi nejvíc se mi líbila variace na hru Othello, kdy o položení kamene zápolíte v sekvenci určitého počtu miniher. Je mi jasné, že WarioWare Inc. si neklade za cíl zapůsobit na hráče lačnící po příběhu, hromadách polygonů a kontinuální hře. Proto ostatně záměrně tyto trendy torpéduje a, v
případě příběhu, i zdárně paroduje. No aspoň doufám že ten příběh, smím-li to slovo použít, není nic jiného než zdařilá parodie. V každém případě důvod, proč hra nedisponuje ve verzi na GameCube stejnou atraktivitou jako na GBA, je mimo jiné ukryt právě v
takových zbytečných „nadstavbách“ nad hratelným jádrem, které je samo o sobě navrženo pro rychlý nástup a bleskový průběh. Kromě toho je samozřejmě potřeba připustit, že hry tohoto typu, určené pro chvilkovou zábavu, prostě na Game Boy pasují o dost lépe, zatímco uživatelé velkých konzolí, když už si „k tomu“ sednou, požadují poněkud jiný přístup k věci. Představte si, že za jeden takový normální den hraní WarioWare Inc. jsem hru spustil asi dvacetkrát, abych od ní po deseti až dvaceti minutách zase znechuceně odešel s myšlenkami o nebetyčných kravinách a o spodní hranici procentuálního žebříčku. Vždycky jsem se ale vrátil zpátky, a hra, která tohle dokáže, prostě nemůže být úplně špatná. Tedy alespoň ne pro mě. A vy si to už nějak přeberete sami, co?
|
| WarioWare Inc. - Mega Party Game$ | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
