Zatímco kolektivní sporty fungují v podobě videoher poměrně bez problémů, v ostatních případech jsou s hratelností často problémy. Tenis patří mezi nejpopulárnější sporty vůbec, a tak to čas od času někdo zkusí. Teprve Virtua Tennis je však opravdovým tenisovým simulátorem.
Simulátorem proto, že už se pár hratelných tenisových her objevilo, ale šlo zatím vždy o arkádovou záležitosti jako např. Smash Court Tennis na PlayStation nebo Mario Tennis na Nintendo 64. Je trochu ironické, že právě relativně realistický Virtua Tennis pochází z automatů, kde byl vydán před více než rokem. Oslnil tehdy úžasnou grafikou, která byla takřka k nerozeznání od televizních kamer, ale i hloubkou hratelnosti, kdy jste si skutečně připadali jako na tenisovém kurtu. Když Sega ohlásila přípravu Dreamcast verze, hráči neskrývali nadšení, ale měli i obavy - dokáže Sega věrně předělat nadupanou coin-op verze? Bude schopna přidat dostatek voleb a funkcí aby nás udržela alespoň na několik týdnů?
Odpověd zní ano - Sega to opět dokázala. Na jedné straně zůstala u jednoduchého dvoutlačítkového ovládání ovládání, na straně druhé přidala čtyřhru a speciální World Circuit režim, ve kterém začínáte na 300. pozici žebříčku ATP a snažíte se propracovat na vrchol. Prostředkem jsou samozřejmě v první řadě turnaje, ale také různé tréninkové minihry (servírování do kuželek, lobování do sudů, trefování terče atd.) a samozřejmě peníze. Za ty si můžete koupit kvalitnější partnery do čtyřhry nebo odemknout nové turnaje a hráče v normálním Exhibition režimu.
Když už jsme u turnajů a hráčů - Sega neutratila za licenci víc než bylo nutné a najdete tu pouze osm licencovaných hráčů, kteří bohužel vesměs nepatří mezi absolutní špičku (Henman, Johansson, Courier, Costa atd.). Ti jsou doplněni nereálnými hráči, kteří ani reálné tenisty nepřipomínají (snad s výjimkou tajného černocha, který mi připomíná Artura Ashe). Jinak je tomu u turnajů, kde nejsou licencovány žádné skutečné akce, ale minimálně grandslamové turnaje tu mají svůj ekvivalent a nechybí tedy turnaj nazvaný "Old England Championship" odehrávající se pochopitelně na trávě. Je to trochu škoda, ale získat licenci Samprase, Agassiho a tuctů dalších kvalitních tenistů bude asi složitější než koupit fotbalovou licenci od FIFA a s turnaji to není jiné. Nakonec mně však daleko více mrzí absence ženského tenisu a s existující "soupiskou" jsem se spokojil - každý hráč má koneckonců svoje přednosti (rychlost, servis, forhend atd.) či styl hry a i povrchy kurtů mají odlišný efekt na hru, což je jistě potěšující.
Ještě než se vrhnu na hratelnost bych se rád krátce vrátil ke grafice. Znovu opakuji, že jde asi o zatím nejreálnější sportovní hru - necháte-li na úvod běžet intro, uvidíte dva hráče jak sedí na lavičkách, vybírají poklepem do výpletu správnou raketu, protahují se u sítě a nervózně přešlapují. Ve hře to není jiné - jejich vítězná gesta, domlouvání taktiky v deblu a samozřejmě i animace herních pohybů jsou dokonalé a svědčí o úžasném smyslu pro detail autorů, kteří ovšem nezapomněli ani na rozhodčí (míří-li na ně míč, nezapomenou uskočit), podavače míčů a fotografy. Grafika je zkrátka prvotřídní a díky neméně reálnému ozvučení Virtua Tennis vypadá jako přímý přenos Eurosportu. Komentář sice chybí, ale to mi rozhodně nevadilo - díky hláškám hlavního rozhodčího (na pařížské antuce pochopitelně ve francouzštině) jsem byl "in" a takový pocit autentičnosti bych neměl ani se sebezuřivějším komentářem Johna McEnroa.
| Tréninkové minihry ve World Curcuit módu | |
|
Podobně autenticky působí i samotná hratelnost a pozoruhodné je, že k tomu bohatě stačí pouhá dvě tlačítka. Tlačítko A slouží k razantnímu servisu a běžnému úderu (počítač sám zvolí forhend či bekhend a pomocí páčky můžete pochopitelně ovlivnit směr), tlačítko B pak k pomalejšímu, "druhému" podání a lobu. Lobovat se však příliš nevyplácí, počítač v tomto směru pokoříte jen zřídka, a tak je daleko efektivnější používat klasické prohozy a kraťasy. Vzhledem k tomu, že jsem tenis nějaký čas aktivně hrál mohu posoudit realističnost vlastních výměn a především ve dvouhře se Virtua Tennis blíží skutečnosti. Hráči chvíli trvá než se obrátí a tak jsou klíčem k úspěchu především údery do protipohybu. Hrát se dá i ze základní čáry, ale větší úspěch jsem pozoroval u sítě, obzvláště když se naučíte bránit častým lobům (zdá se to nemožné, ale jde to). Ve čtyřhře často výměny trvají výrazně déle než ve skutečnosti, což je daň strojovému uvažování hráčů, ale v rámci možností autoři dělali co mohli - počítačový spoluhráč vám nekrade údery a drží si vlastní stranu a dokonce mu můžete nastavit taktiku (hra ze základní čáry, normální hra, hra na síti). Rozdílné atributy jednotlivých hráčů váš zájem o hru jistě prodlouží, ale od toho tu je v první řadě již zmíněný režim World Circuit.
Ten dodává hře potřebný motivační prvek, bez kterého se i jinak zábavná hra neobejde, ale bohužel dlouho nevydrží a kupování či hledání několika tuctů různých triček a šortek vám také nepřidá víc než jeden dva dny hraní. Obtížnost není vysoká a zůstanete-li u nastavení "Normal" (vyšší už je frustrující, protože pak mají soupeři viditelnou výhodu), i závěrečný protivník King vám po chvilce tréninku podlehne 6:2. Po zhruba 10 hodinách čistého času se tedy z Virtua Tennisu stává ryze multiplayerová hra. Naštěstí výtečná. Můžete si to rozdat proti kámošovi, drtit spolu s ním počítač ve čtyřhře a pokud máte dost ovladačů, není problém uspořádat kompletní čtyřhru.
Sega tedy dokázala vytvořit tenisový simulátor jak pro opravdové fandy sportu, tak pro opravdové hráče. Nemá sice trvanlivost fotbalu či hokeje, ale to je spíše problém sportu než této hry. Virtua Tennis se hraje skvěle a díky multiplayeru patří mezi nejlepší hry na Dreamcast.
| Virtua Tennis | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
