The Legend of Zelda: Twilight Princess

Tak jako byl jediný hrdina předurčen k opakovanému znovunastolení rovnováhy mezi Světlem a Temnotou v čase, byla jediná hra předurčena k označení předělu mezi dvěma generacemi konzolí od Nintenda. Připravte se. Soumrak se blíží.

Přišel k nám nový rok a počítám, že touhle dobou již každý z vás četl recenzi na novou Zeldu ve verzi pro Wii z pera šéfredaktorova. Přišel čas srovnání s tou samou hrou pro GameCube, o níž Michael prohlásil, že by ji teď už vlastně ani nechtěl hrát, což mi připomíná prohlášení samotného Miyamota, pro něhož je prý již nemožné vrátit se zpátky ke starému způsobu ovládání. Snad jde o něco podobného, jako když celý život jezdíte s manuální převodovkou a najednou máte automatickou. Já sám jsem naštěstí hrál obě verze, i když tu pro GC samozřejmě o dost víc. Ona to není žádná sranda, abyste věděli. Twilight Princess je obrovská hra, navíc je nádherná a člověk jí nechce jen tak proletět, chce si užít nějaké ty odbočky. Když pak máte každý den na hraní jen dvě, tři hodiny, snadno se může stát, že je najednou termín pro recenzi za dveřmi a vy stále ještě nejste na konci.

Jen tak mezi řečí dodám, že za největší změnu oproti Wind Wakerovi skutečně nepovažuji grafiku.

Vlastně mám s touhle recenzí trochu usnadněnou práci. Všechno podstatné si můžete přečíst v již zmiňované druhé recenzi, já si to jen můžu sem tam poupravit a zaglosovat, co je na které platformě lepší a podobně. Takže čte-li tento článek nějaký čtenář, který o nové Zeldě vlastně nic neví a Michaelovu recenzi nečetl, doporučuji mu vřele, aby si ji otevřel ve druhém okně a občas do ní nakoukl. Já udělám to samé, abych moc často neopakoval již řečené.

Jak už jsem jednou zmínil, Princezna Soumraku je nádherná hra. Je to Zelda ve své nejlepší kondici, úchvatný hrdinský epos plný motivace jít dál, a zároveň vzbuzující chuť jen tak se courat kolem, zapomenout na chvíli na příběh a zasloužit si nějaký pěkný bonus v jednom z nepovinných úkolů. Je však důležité mít na paměti, že tohle není Wind Waker. Spíše to připomíná jakési pokračování Okaríny Času, samozřejmě nikoliv z hlediska návaznosti příběhu, což je spíše téma na akademickou diskusi. Mám na mysli například podobnost z hlediska některých herních mechanismů. Typicky je možno vzpomenout plachtění za pomoci slepic, jízdu na koni nebo nemožnost se v některých místech rozhlédnout kolem sebe – v hlavním městě a v některých interiérech kamera z nějakého důvodu zabírá scénu z předdefinovaných úhlů. Mohl bych zmínit i poněkud temnější atmosféru (nehledě na to, že Link zde je dospělý, a to hned od začátku, navíc nejde o žádného outsidera jenž skrze Triforce ke štěstí přišel). Pryč je tedy poetická nesmírnost rozlehlého oceánu, a pryč je i pocit, že kdekoliv je možno narazit na cokoliv, jen když se člověk dobře dívá. Twilight Princess dost možná disponuje stejně rozsáhlou nebo snad dokonce rozsáhlejší herní plochou, a je zde i velké množství tajných míst, ale můj subjektivní dojem je prostě takový, že v předchozím dílu bylo možné se zabavit větším množstvím způsobů. Ať šlo o galerii figurek nebo ostřelování pirátských opevnění za účelem získání pokladu, obávám se, že zdejší sbírání brouků a hledání sedmi zapomenutých bojových technik se tomu při nejlepší vůli nevyrovná.

Ve výraznější prospěch GC verze mluví asi jen možnost manuální manipulace s kamerou.

Tímto bych se tedy rád vypořádal i s názorem, že se u Zeldy jedná „stále o to samé“ – v jádru je jistě každá Zelda stejná, a na principu neustále se v čase opakujícího souboje mezi jednotlivými součástmi Triforce je něco perverzně uspokojivého, ale jsou to právě ty zdánlivě nepodstatné odlišnosti, které činí tuhle sérii stále zajímavou. Jen tak mezi řečí dodám, že za největší změnu oproti Wind Wakerovi skutečně nepovažuji grafiku. Nadčasová vizuální podoba „dětské Zeldy“, jak jí bylo přezdíváno, je dnes už pravděpodobně kritizována jen ze strany nedospělých zakrnělců, v jejichž světě plném touhy podobat se Rambovi nebo alespoň Roccovi nemá nic než realismus místo. Pro mě osobně skutečně nezáleží na grafickém stylu, je-li zbytek hry tomuto stylu dobře přizpůsoben, což je příznačné pro každou Zeldu včetně Twilight Princess.

U ní je však díky realistickému zobrazení snazší odhalit technické nedokonalosti, zejména nízké rozlišení textur. V tomto směru si nemá verze pro GC s verzí pro Wii co vyčítat – hra byla zřejmě skutečně pouze portována bez snahy o signifikantně lepší výsledek na novém hardwaru. Na Wii je možno zapnout širokoúhlé zobrazení, což je fajn, a Link je tam pravák, což je úlitba naší novověké civilizaci, v níž je většina lidí pravoruká, tudíž drží v pravé ruce i wiimote a možná by si připadali divně, kdyby Link mával jinou rukou než oni. Předpokládám, že si Miyamoto s Aonumou přečetli výsledky průzkumů, podle nichž jsou leváci inteligentnější, a dospěli k názoru, že pro ně to bude menší problém (ne, já nejsem levák, ale levákovi Linkovi jsem vždycky fandil). Nicméně proč to říkám – z nějakého důvodu byl na Wii zrcadlově převrácen nejenom Link sám, ale i celý, kompletně CELÝ herní svět, což činí plynulé přechody mezi oběma verzemi poněkud obtížnějšími. A navíc je na Wii přítomna víla podobná Navi z Okaríny Času, ale nemá jinou funkci než vizuálně zastupovat ukazatel ve chvílích, kdy tento není používán coby zaměřovač luku či bumerangu. Vlastně si tak člověk zvykne na to, že jak mává tím ovladačem, tak po obrazovce cosi lítá, a má pak menší problémy s používáním ukazovací funkce. Ano, všechny tyto věci na GC nenajdete. Konzervativnější z vás (nemají-li náhodou už televizi s širokoúhlou obrazovkou) jsou tomu jistě rádi, ale pozor, teď se podíváme blíže na zoubek odlišnostem v ovládání, a vězte, že tam to až tak jednoznačné nebude.

Ve výraznější prospěch GC verze mluví asi jen možnost manuální manipulace s kamerou za pomoci druhé analogové páčky, která na Wii neexistuje. Jinak je to spíše naopak – zaměřování je na GC o něco pomalejší a vůbec všechny činnosti, k nimž je využito speciálních funkcí wiimote, jsou na GC o poznání méně intuitivní či zajímavé. Provedení kruhového útoku pouhým potřesením nunchaku dokonce řeší jeden z mála skutečných problémů klasického ovládání Zeldy, kde je tato funkce řešena delším stisknutím tlačítka B, případně alternativním opsáním kružnice na levém analogu. Na wiimote je navíc dvakrát tolik pozic pro přiřazení předmětu, protože tlačítko Z na GC ovladači zabrala Midna (ano, dojem, že jde o ženu, je skutečně správný, jak definitivně vyjde najevo ke konci hry). Na druhou stranu je fakt, že na GC stačí k použití takového předmětu stisknout příslušné tlačítko (X nebo Y), zatímco na Wii se předmět používá výhradně stisknutím „B“. Dodatečné přiřazení předmětu na tuto pozici je nutno provést použitím příslušné zkratky na směrovém kříži. Obě verze mě pak rozladily tím, že obrazovka výběru předmětů je na jiném tlačítku než standardní menu, a není možné mezi nimi snadno přepínat jako tomu bylo v minulých dílech. Na konec jsem si nechal jeden diskutabilní problémek verze pro Wii, jenž se možná snadno vyřeší časem – za tu krátkou dobu jsem si ještě docela nezvykl na ovládání meče za pomoci máchání ovladačem. Takhle kdybych ho tímto způsobem vytáhl (meč) a poté už pokračoval bušením do tlačítka, asi by se mi dýchalo volněji. Jak ale říkám, je to diskutabilní, navíc to až takový problém není a časem mi to zřejmě už ani nepřijde.

Kratochvilné akční vylomeniny v Zeldě obsažené

Mám samozřejmě na mysli Princeznu Soumraku, žádnou jinou Zeldu zde rozebírat nebudeme. V první řadě musím zmínit rybaření, které se na dvou místech hry stane nutností a po celý zbytek času je zábavným zpestřením hry. Skutečně to není taková nuda, jak by se mohlo zdát. Je tu dokonce jedno takové jezero, u něhož si za poplatek můžete půjčit loďku, prut a návnady a zabít zde třeba i několik hodin, neřkuli dní. Bohužel ryby zde chycené se nezaznamenávají do vašeho osobního rybářského deníku, jen jsou k prohlédnutí v akvárku, které se nachází v baráku vedle jezírka. Další kratochvílí se může stát obyčejné ježdění na koni, s nímž si člověk užije velké množství legrace i v rámci příběhu. Dojde na westernové krocení zdivočelého oře, ke slovu se dostane honička s hordou nepřátel na rozlehlé pláni, budete dělat ozbrojeného průvodce dostavníku, a na své si přijdou i příznivci středověkých rytířských soubojů. Málem bych zapomněl na vhánění krav do stáje na úplném začátku hry. Méně klasické je sjíždění divoké řeky loďmo, létání na ohromném pseudoptákovi či jízda po sněhové dráze. K úplné spokojenosti mi chybí jen nějaké ty závody jako byly v Beyond Good and Evil, akorát v koňském sedle (jak tohle píšu, trnu, neboť je mi jasné, že to tam klidně někde může být a já na to jen dosud nepřišel – považte, ta ostuda!).

Závěrem už jen hodlám uvést na pravou míru (jak se domnívám) stížnosti ohledně absence dabingu. Dnes je namluvení jistě standardem, a nikdo snad nevěří tomu, že by se Nintendo nemohlo sebrat a dabing pro Zeldu udělat. Něco takového je opravdová maličkost, a to i na GamCube, jak známo z mnoha existujících příkladů. Na druhou stranu je zde hned několik důvodů, proč to neudělat. Tím hlavním je Linkův hlas. Jistě jste si všimli, že přestože z logiky věci hlavní hrdina není němý (normálně si povídá s přáteli a jinými postavami), nikdy se nedozvíte, co přesně říká. Jeho text nikde neuvidíte. Má to své opodstatnění, Link je přece vyvoleným hrdinou, s nímž se má hráč bez výhrad ztotožnit – a komu by se líbilo, kdyby mu někdo jiný vkládal do úst slova, která by on sám řekl jinak? Stejné je to právě s tím hlasem. Další věc je výběr vhodného kandidáta, z jehož úst by Linkova slova nezněla divně nebo hloupě, což je relativně subjektivní záležitost. A kdyby se tyto problémy vyřešily prostě tím, že by dál mluvili všichni kromě Linka, stále je tady tradice pojmenování své postavičky podle svého, a této tradici by byl konec.

Klady a zápory

Rozsáhlý svět, obrovská hra
Velké množství nepovinných úkolů
Atmosféra

Grafika není úplně tím, co by jeden čekal od poslední velké hry na Kostku
Nějaké ty mušky v interfacu, místy omezená volnost kamery, nijak vysoká obtížnost

K čemu by bylo pojmenovat si hrdinu po svém oblíbeném komiksovém tvrďákovi, kdyby mu všichni říkali jinak?

Ale nechme už zbytečných řečí a řekněme si na rovinu to zásadní, a sice že není důvod váhat s koupí této hry. Pakliže se dosud necítíte na pořízení Wii, udělejte to – kupte si verzi pro GameCube. Za své peníze dostanete to nejlepší, co se dá v tomto žánru na trhu najít, a není divu, vždyť je to právě Zelda, která definuje svůj vlastní herní styl už bezmála několik desetiletí. Mnoho plagiátů zůstalo na půli cesty, jmenovitě všechny díly nemastné neslané virtuální inkarnace Harryho Pottera. Další klony často o chlup nedosáhly kvalit originálu (Starfox Adventures) nebo se mu sice téměř vyrovnaly, ale komerčně propadly (Beyond Good and Evil). Prozatím můžeme v klidu říci, že nic z předchozího se zatím žádné Zeldě nestalo, a dá-li Nintendo, ani nestane.

The Legend of Zelda: Twilight Princess

Výrobce/Vydavatel	Nintendo/Nintendo
Platforma	GameCube, Wii

Multiplayer:	ne
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	4 bloky

Verdikt:

Střežte se pochybností a důvěřujte mistrům. Po rozjezdu, jako vždy pomalejším, se necháte strhnout vírem strhujícího dobrodružství. Prostě další instantní klasika v sérii.

Hodnocení:

90% (info)