U prvního dílu vysokorozpočtového The Getaway můžeme pozorovat podobnou paralelu jako u prvního TOCA Race Drivera: obě hry slibovaly hodně a čekalo se snad ještě víc, nicméně konečný výsledek tak nějak vyšuměl do nevýrazného ztracena. Obě hry ale nyní přicházejí s pokračováními. Jak se nám tedy zatím jeví pokračování městské akce v ulicích Londýna nazvané celým jménem The Getaway: Black Monday?
Rozlehlejší Londýn, více hratelných postav, více různých herních možností, včetně mimoúrovňového pohybu po střechách či balkónech.
Upřímně řečeno, hned zkraje to musíme říci na rovinu: zatím nám to tedy připadne docela nic moc. Velkou měrou se na tom sice určitě podepisuje fáze stále ještě vysokého rozpracování, ale od už od prvních chvil člověk tak nějak podvědomě cítí, že i kdyby vše bylo tak, jak má, nebylo by to zkrátka to, co by si zrovna představoval. Naše preview verze se vyznačuje stále ještě opravdu vysokým počtem nedodělků technického rázu, které vyloženě zabraňují tomu, udělat si nějakou přesnější představu o
finální verzi. A to je určitě škoda hned z několika důvodů. Zaprvé vám tak nemůžeme předložit přesnější popis hry, jelikož zatím nevíme a vlastně ani nedokážeme moc odhadnout, které chyby by se mohly ještě doladit, a zadruhé pak sami máme poněkud
nepříjemný pocit, když o takovéto potenciální hitovce máme mluvit pouze ve špatném světle. No řekněte sami, rozlehlejší Londýn, více hratelných postav, více různých herních možností, včetně mimoúrovňového pohybu po střechách, balkónech či jiných vyvýšených místech, no může tohle vůbec dopadnout špatně?
Jak jste možná již odhadli, sami nevíme. Hlavní problém spojený s hratelností, která vás tím pádem nedokáže pořádně pohltit, je v prvé řadě vyloženě zoufalá práce kamery. Ta se hýbe zatím tak divoce, že ani při nejlepší vůli se nedokážete plně soustředit na hraní bez toho, abyste neskřípali zuby při každém jejím přeskočení do hodně divoké pozice. Zkoušet za takové situace třeba střílet někde pěkně z úkrytu je v takovém případě vyloženě o duševní zdraví. Dost často tím pádem třeba vůbec nevidíte, kde se skrývají vaši protivníci, a pokud se chvatně chcete ztratit z místnosti, kam jste neprozřetelně vtrhli bez
předchozího průzkumu, máte občas i problémy najít dveře. A když už se nějakými dostanete ven, tak zase možná nebudete
vědět, kde to vlastně jste, jelikož neustálé houpání a skákání kamery vás dezorientuje než „pár“ pivek. Na druhou stranu jsme si ale prakticky téměř jisti, že tento aspekt bude ve finální verzi, byl by to průšvih.
Na výběr je samozřejmě celá řada vozů, takže nemusíme mít strach, že bychom neměli čím jezdit.
Pojďme ale k příjemnějším stránkám. V prvé řadě tady máme vcelku příjemnou grafikou, která sice působí oproti velmi realisticky pojatému předchozímu dílu spíše komixovějším stylem, ale rozhodně to není na škodu. V některých místech nám přišly poněkud chudé některé textury, takže ve výsledku hra působí docela ponurým dojmem, ale je to zcela zřejmě dáno kriminálním prostředím, němž barvičky jako z Disneylandu čekat rozhodně nelze. Celkově je ale potřeba zmínit, že i na Getaway 2 je již vidět (nejen) grafický styl Vice City. Je to ale logické. Z války dvou nesmiřitelných soupeřů vyšel jasný vítěz a poražený tak holt musel přijmout podmínky. Když už jsme ale u té technické stránky, tak musíme zdůraznit, že velkou pozornost si zaslouží ozvučení. Zvuky „obecné“ jsou sice na úrovni, z níž vám čelist neupadne, ale plně to vynahrazuje namluvení dialogů. Vzhledem k tomu, že ve většině her slýcháme „standardní“ angličtinu,
působí po dlouhé době opravdu neotřele, když všechny místní postavy mluví s výrazným britským přízvukem. Navíc jejich dabing nelze v žádném případě označit za amatérský, takže intonace postav i velmi dobře koresponduje s tím, co zrovna říkají a člověk jim to fakt věří. Tento aspekt nás opravdu velmi mile překvapil a považujeme jej za perfektní.
Nakonec se tak po poněkud zasmušilém úvodu dostáváme k veskrze příjemnému resumé.
Vedle klasických misí se původní Getaway pyšnila i úkoly, které bylo potřeba plnit s pomocí nějakého dopravního prostředku a nejinak je tomu i tentokrát. Navíc byl tento prvek tentokráte zpracován opravdu zodpovědně, přičemž bylo opět upuštěno od striktně realistického jízdního modelu, takže ovládání vozů je nyní jednodušší a mnohem příjemnější než minule. Fyzikální model jízdy sice není úplně přesný, respektive ovládání aut není tak vyladěné jako u specializovaných závodních her, ale pokud jízdu v ulicích srovnáme právě s Vice City, vyhrává jednoznačně Black Monday. Na výběr je samozřejmě celá řada vozů, takže nemusíme mít strach, že bychom v rámci režimu Free Ride (volná projížďka ulicemi Londýna) neměli čím
jezdit. Co se týče pěších misí, zaujala nás především větší rozloha a členitost interiérů, i když je škoda, že mnohé dveře pro vás zůstávají zavřené, takže je postup misemi prakticky lineární. Zůstává ale otázkou, zda by zpřístupnění všech prostor skrytých za dveřmi hru jen nezdržovalo tím, že byste víceméně zbytečně prohledávali místnosti, kde nic není.
Nakonec se tak po poněkud zasmušilém úvodu dostáváme k veskrze příjemnému resumé, které dává tušit, že ve výsledku tato hra zcela jistě nedopadne tak nelichotivě, jak by se mohlo zdát z úvodních odstavců. Jen doladit tu kameru. Provázané příběhy několika postav (samozřejmě nesmí chybět policista), ulice velkoměsta a slušné technické zpracování dává tušit, že Black Monday si znovu jistě najde řadu příznivců, kteří se místo hledání a sbírání lékárniček raději na chvíli opřou o zeď. Vyladěná obtížnost a zejména ovládání jako celku jsou totiž patrné i z kódu trpícího vrtochy kamery.
