Země se chvěla. Ohromné armády pokračovaly ve svém neúprosném boji. Bojiště bylo pokryto krví, řeky zbarveny do ruda a na nebi se odrážela červeň. Nedaleko se zablýsklo a hřmění zatřáslo zemí. Dva havrani začínají pomalu kroužit nad bojištěm a jejich čerň odráží utrpení a smrt tam dole. Tu náhle se oslepující paprsek světla a hřmění začalo pomalu přibližovat. Barva krve ustupovala zlatavému paprsku světla, skoro jakoby se samo slunce již nemohlo na to krveprolití déle dívat a schovávalo se za hory. A ze západu slunce vyjel překrásný hřebec s jezdcem v sedlem. Všechno na bojišti ztichlo. Obě strany poznali Reymona Ebenovou paži, Boha války, společníka a ochránce všech válečníků, známého též jako Černý rytíř...
Daggerfallská knihovna
Vyňato z knihy Ebenová paže od Wittena Rola
Již jsou tomu více jak tři roky, co se na mě z vitríny prodejny šklebila lebka s pařátem a nápisem Daggerfall od Bethsedy Softworks. V té době se ve všech herních časopisech objevovaly recenze na tuto hru a upozorňovaly hráče na velký počet chyb, které hru táhly spíše do herního pekla, než-li nebe. Ale protože mám silnou náklonnost k hrám tohoto typu, nedbal jsem jejich rad a hru si koupil. Netrpělivý čtenář se nemusí bát, že teď si tady po těch třech letech budu vylévat srdce kvůli špatné koupi, protože přes opravdově velký počet chyb byl nákup této hry jeden z nejlepších, jaký jsem za život udělal a teď se před svými známými můžu pyšnit překrásnou krabicí s jednou z nejskvělejších her vůbec. A kdo bude tvrdit, že Daggerfall do klasiky nepatří, ten ji asi moc dlouho nehrál!
Když si někdo koupí RPGéčko ve skrytu duše čeká, že bude zavalen příběhem, jaký by si v životě nevymyslel a zažije tak nečekaná dobrodružství. O to více by mohl být každý příběhuchtivý hráč překvapen, když zjistí, že v Daggerfallu je tento až na posledním místě. Co je tedy na tom prvním? Nic jiného a také nic "menšího" než-li svět, ale jaký svět.
Tamriel, jak je místními nazýván, má přibližnou rozlohu Severní Ameriky a nachází se vněm na tisíce měst, vesnic, hřbitovů, ruin, hradů a hrobek. Tamriel je klasický fantasy svět, kde jsou jak vysoké hory, tak i nížiny či bažiny a nechybí zde ani suché pouště nebo hluboké lesy. Prostě tak jak to má být. A po tomto obrovském světě se potloukají miliony počítačem řízených postav a vaše maličkost. A protože je to svět sám osobě, můžete se v klidu přidat do nějakého společenství.
Jste kouzelník? Žádný problém, přihlaste se do společenství mágů a v klidu postupujte po pomyslném žebříčku popularity, až se z vás jednou stane arch mág. Pokud vám ale více vyhovují temnější obory, beze všeho, připojte se ke společnosti zlodějů nebo vrahů a vraždění různých obchodníků či šlechticů bude na denním pořádku. Svět Daggerfallu neobývají jenom hodní nebo zlí lidé, ale i velká spousta různých oblud, které vám jdou ve většině případech po krku. Prostě Tamriel je svět, jak má být a v jednom herním časopise před lety napsali, že tento svět je tak dobře vymyšlený, že po několika dnů hraní se stává tato hra závislostí toho největšího kalibru. A s tím plně souhlasím.
Pokud tedy risknete, že se stanete na Daggrefallu závislí, budete potřebovat, vytvořit si své virtuální já, jehož tvorba je v této hře snad nejpropracovanější, jakou jsem kdy viděl. Nejdříve si určíte typické vlastnosti, jako jsou síla, inteligence, obratnost, štěstí apod., na které jsme u her tohoto typu celkem zvyklí. Ale potom přichází schopnosti, které si musíte při vytváření své postavy rozdělit do tří skupin a to do primární, majoritní a minoritní.
Těchto schopností je celkem 27, mezi něž patří např. boj holýma rukama, uskakování, umění boje se zbraněmi s dlouhou čepelí, lezení po zdech, plížení, znalosti etikety atd. Na vhodném rozdělení těchto vlastností hodně závisí a při tvorbě postavy si musíte uvědomit, v čem má být expert. Např. pokud si chcete vytvořit zloděje, mezi primární schopnosti dáte odemykání zámků, kapsářství a lezení po zdech. Podle těchto schopností se potom postava vyvíjí a u takového zloděje by vám pak bylo celkem na nic, že mezi primárními vlastnostmi máte zručnost v boji s palicí. Dále jsou zde ještě speciální schopnosti, které si dávat nemusíte, ale pokud si třeba vyberete nějakou z těch "škodlivých" (fobie z nemrtvých, zraňování slunečním svitem atd.) rychleji vám přibývá nový level. Pokud si ovšem vyberete nějakou z těch "pomocných" vlastností, level vám bude přibývat pomaleji, ale za to získáte takové věcičky, jako je imunita proti jedu, absorbování kouzel, bonus při boji s určitým druhem obludy, atd. S tak velkým množstvím vlastností, se pak můžete s vývojem postavy pěkně vyblbnout. Pokud vás ale nějaké nastavování síly a jiných schopností zrovna moc neláká, jsou zde pro vás připraveny již hotové postavy, jako je čaroděj, lukostřelec, mnich, barbar, válečník, zloděj atd.
Až teprve na třetím místě je zde příběh, který je spletencem roztodivných úkolů, podúkolů a podpodúkolů. Příběh se točí kolem jednoho dopisu, který musí najít vlastníka a kolem mrtvého krále, který ovládá se svou legií duchů noční ulice hlavního města Daggerfallu. Napsal jsem to velice zkráceně, ale přesto výstižně. Je pravda, že příběh je na tak obrovskou hru velice malý, ale abych se přiznal, stejně jsem ho nikdy nedokončil.
Víte, mě strašně bavilo začínat znovu. Jednou jsem hrál za mocného mága, na kterého když někdo zakouzlí, on se jenom směje, protože jeho zásobník many se díky absorbování kouzla naplnil nebo za prohnaného zloděje, který po nocích leze po střechách domů a bezstarostně si vykrádá obchody. Dokonce se mi jednou stalo, že mě při boji nakazili vlkodlaci a já se po měsíci stal jedním z nich. Lidé se mě potom báli a šli po mě lovci odměn. A to ještě nevíte, že se ve hře můžete stát dokonce upírem, potom musíte lidem vysávat krev, zraňuje vás denní světlo a dokonce se můžete stát členem tajné upíří společnosti. No prostě nádhera. Teď už se mi možná nebudete divit, proč jsem hru nikdy nedohrál. Prostě jsem se procházel po obrovském světě, hledal mocné artefakty a plnil nespočet úkolů. A mezi takovéto úkoly dosti často patřilo zabití nějaké obludy, na které se teď hned podíváme.
Obludárium je v Daggerfallu pěkně přeplněné a tísní se v něm monstra od těch nejslabších "myšek" přes obry a impy po mocné vampíry či Deadry. Boj s nimi vás bude provázet celou hrou a není možné se mu vyhnout. Na některé obludy platí jenom zbraně ze speciálního kovu, např. na vlkodlaky nebo vampíry je to stříbro atd.
Hra je udělána tak, že postupně jak se zlepšujte, přibývají i silnější obludy. Tak se vám na začátku, kdy máte problémy i se slabými kostlivci, nestane, že se setkáte s mocnými Deadry a opačně, když již jste trochu silnější, se nemusíte patlat s myší havětí. Hra je pak vyvážená a jak se zlepšujete, nepřátelé zase sílí. Pak takový mág, který vás ze začátku mlátil jenom holí či vykouzlil nějaké to slabé kouzlíčko, se později stane silným protivníkem s kouzly, jako je neviditelnost, paralýza či fireball.
A vzhledem k tomu, že boje probíhají v reálném čase, občas se pěkně zapotíte. On boj je řešen celkem zajímavě, podle toho jak "škubete" s myší, váš hrdina provádí se zbraní určité výpady. Některé výpady jsou náročnější na zásah, ale za to také více bolí.
A protože nejen bojem sekerou živ je dobrodruh, je zde i "stará" dobrá magie. Ta je ve hře rozdělena do šesti škol a to do proměny, destrukce, iluze, mystiky, léčení a přírody. Kouzla si můžete koupit nebo, pokud jste dost dobří ,i vytvořit a dokonce pojmenovat. Mé zatím nejlepší kouzlo nese název "plamínek". Nesmějte se, protože při setkání s ním byste mohli být velice překvapeni. I když podle názvu vypadá, že si s ním sotva zapálíte táborák, při jeho vykouzlení hodí na nepřítele obrovský chuchvalec ohně a mě uzdraví.
Hra běží na "Bethseďáckém" X(n) Enginu, který patřil ve své době mezi nejlepší 3D enginy. Hudba je skvělá a dobře doplňuje atmosféru hry. Zvuky jsou také celkem na úrovni a občas se může stát, když za rohem vykoukne kostlivec s tím jeho pronikavým jekotem, že se leknete.
A teď se dostávám k poslední části a tou jsou chyby. Psát článek o Daggerfallu a nezmínit se o nich, by byl hřích a hráči, kteří s touto hrou mají něco dočinění, by mě asi dlouho žít nenechali. Chyb je ve hře velké množství,
od těch "nejmenších", když vám spadne engine a vy poletuje chodbami kobek a nemůžete se vrátit zpět dolů, po ty více nepříjemné, kdy se hra kousne a zrestartuje, až po ty největší, kdy nejde dokončit zadaný úkol.
Po té, co tahle hra vyšla, se objevilo nespočet opravných patchů, které ty největší chyby opravily, ale přesto tam některé zůstaly. Proto moje největší starost po koupi Daggerfallu bylo sehnat, kde se dá, co nejvíce těchto opravných prográmků.
Ale i přes velký počet chyb je TES: Daggerfall skvělá hra, která si zaslouží své místečko v rubrice Klasika, kde ji herní veteráni již určitě netrpělivě očekávají a nyní ji uvítají s otevřenou náručí.
