Když jsem před nějakým časem zahlédl informace o tom, že se připravuje pokračování slavné série Soul Calibur, tak mi srdce zaplesalo. V této chvíli mám ošem na celou věc poněkud jiný názor. Pravděpodobně jste již četli recenze na amerických herních serverech a proto se možná divíte, že se ke hře, která všude dostala výborná hodnocení, vyjadřuji s jistým skepticismem. Na následujících řádcích se vám budu ze všech sil snažit vysvětlit, proč může být tato bojovka pro někoho absolutní bombou a pro někoho - jako jsem já - "pouze" hrou nadprůměrnou.
Jak vlastně začít... Originální Soul Edge jsem začal hrát ještě za starých dobrých časů na PSOne. Tehdy to byl titul, který byl ve svém žánru velice originální. Byl extrémně rychlý, měl docela pěknou grafiku a používaly se zde všechny možné druhy zbraní, jež jste si mohli najít ve Weapon Master módu. Zbraně se však postupně opotřebovávaly, tudíž byl herní koncept založen na tom, abyste více uhýbali, než pouze vykrývali údery protivníka. Ve druhém dílu na Dreamcastu se hodně věcí změnilo a Soul Calibur pro tuto konzoli od Segy se stal doslova kultovním a nepřekonatelným titulem, k němuž byste dlouho hledali konkurenceschopnou bojovku. Troufám si navíc říci, že na svou dobu to byla jedna z nejlépe vypadajících her a to i se zohledněním PC platformy. Kromě vizuální stránky vynikal SC i v mnoha jiných aspektech. Hra byla více vyvážená, více taktická (zbraně se již nerozbíjely) a byl zde
podařený režim Mission Battle. SC ovšem trpěl tak trochu syndromem "náhodné akce", související se zuřivým prstokladem. I když jste měli natrénováno (v mém připadě minimálně 800 zápasů a to si ještě možná hodně ubírám), kolikrát se vyplatilo spíše mačkat všechna tlačítka, čehož resultem bylo udivující kombo, které bylo jinak dosti těžké aplikovatelné :-). To se nicméně SC dalo díky jeho vysokým kvalitám prominout.
V případě SC2 autoři slibovali spoustu vylepšení, nové postavy, nový Mission mód, atd. Ano, tohle tady všechno je, ale asi takhle. Polovina (nových) bojovníků jsou předělané postavy ze Soul Caliburu na Dreamcastu, nemluvě o eventuálních klonech stávajících bijců. Dobře, frajer co hází nějaké zelené nesmysly z ruky a Link ze Zeldy jsou sice hodnotné přídavky, ale to je přeci jenom trochu chudá nadílka. Misson mód samotný se změnil jen minimálně a je v podstatě absolutní kopií Edge Master režimu z původního Soul Edge. Můžete opět nakupovat zbraně a procházet růnými levely, které se jen tak mimochodem skoro pořád opakují a trestuhodné je, že i na nejtěžší obtížnost se mi podařilo tento režim projít během jednoho dne pařby - a co jsem získal? ... nějakou tu novou postavu (respektive buď kostým nebo nějakého zatraceného klona), nějaké ty zbraně a levely. Dobře, jsem veterán série, ale aby mi poslední boss dal práci stylem jeden úder a kryt a takhle pořád dokola, tak to je podle mě fakt odbytá práce... ale co naplat. Máme tu ještě pořád hru pro dva hráče, která zůstala stejně kvalitní a slibuje kupu dobré a časově téměř nevyčerpatelné zábavy.
Takže tady je ten základní problém SC2 - tato hra se v podstatě nezměnila!!!! Sliby chyby. Možná, ale opravdu jenom možná, jestli jsem tedy neměl vlčí mlhu, tak trošičku se zlepšilo vykrývání mečem s následným rozhozením a odkrytím soupeře. Přislo mi, že v SC2 má vykrývání lepší časovou toleranci. Pokud se nezměnila nijak výrazně hra, tak patrně došlo aspoň ke znatelnému upgradu grafiky, ne? Chyba lávky přátelé, nic takového se nekoná; postavy jsou sice přemodelované a vypadají jinak, než jejich předchozí inkarnace, a vše je ještě dále vyrenderované dle dnešních vysokých standardů, ale to rozhodně nestačí... my chtěli víc!!!! Chtěli jsme ve všech ohledech stejně revoluční hru, jakou byla ta předchozí, a s ohledem na to, že víme, že na to autoři mají, je "zklamání" o to větší.
Samozřejmě, že člověk, který se dostane k této hře vůbec poprvé a předchozí díly neviděl, dostane na věc úplně jiný názor. My, co sledujeme sérii od jejího počátku, jsme však asi všichni čekali něco trochu jiného.
Co se mi moc líbilo je intro. Je dynamické a veskrze povedené, takže za to nějaký ten bodík nahoru. Herní principy jsou klasické, je to bojovka, u níž je velice důležité využívat k boji třetí rozměr. Běh hry jako takové se ovšem trochu zpomalil, anebo mi to aspoň tak přišlo. Nicméně i tak je pořád zběsile rychlá a lidem, kteří jsou zvyklí hrát třeba výhradně Tekkena, může přijít SC2 jako poněkud ulítlá záležitost.
Ocenil jsem jako přídavek sympatickou postavu šermíře ze Španělska a prakticky od začátku jsem s ním začal hrát. Dále jsem ocenil, že Mitsurugiho trochu upravili a mírně zpomalili, už to není ta stará postava, která byla neskutečně rychlá a ještě k tomu šíleně silná. Cervantes zůstal při starém dobrém boji se dvěma meči a je stejně kvalitní, co dřive. Další specifická postava Voldo opět nezklamala a potvrdila, že někdo ve společnosti Namco asi bere tvrdé drogy :-). Nunčakář je sice jiný než Maxi, ale charakter je úplně stejný - pokud začnete s tímto bojovníkem mačkat všechna tlačitka, tak se určitě zasekne na nekonečném kombu, mezi kterým vám někdo dá na zadek :-). A tak můžeme jít dál a dál.
Nic se výrazně nemění a o tom celá tato recenze je; Soul Calibur II je určitě hodnotná hra pro někoho, kdo sérii nikdy neviděl. Pro takového člověka jsou zde ukryty hodiny a hodiny skvělé zábavy. Ale pro toho, kdo SC zná, jde vlastně spíše o takový datadisk, který navzdory všemu uvedenému stojí za to si zahrát a možná i koupit. Protože je to po čertech kvalitní titul, i když kopíruje, resp. vykrádá sám sebe.
| Soul Calibur II | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
