Ano, už je to něco málo přes deset let, co se poprvé v našich domácnostech objevil modrý ježatý chlapík jménem Sonic. A hned od jeho prvních krůčků stálo v pozadí zlo v podobě Dr. Robotnika. Říká se, že každá mince má dvě strany a kdyby nebylo dobro, nemohlo by být ani zlo. Nicméně také se říká, že co se škádlívá, to se rádo má.
Sonic, sympatický maskot Segy, který vznikl částečně jako odpověď na Maria konkurenčního Nintenda, má na svém kontě již 20 miliónu odprodaných kopií, které lze rozdělit mezi 11 titulů s uvedeným charakterem v hlavní roli, počítaje v to masivní 60-ti úrovňový Sonic 3 pro Mega Drive, Sonic 3D Blast pro Saturn či Sonic Adventure pro Dreamcast, jehož se stihlo udat cca 850.000 kopií. A když jsme u těch čísel, podívejme se trochu do minulosti. V roce 1991 byl představen první Sonic the Hedgehog na konzoli Sega Mega Drive. Během roku se díky nevídané nákupní horečce v souvislosti s novou plošinovkou odprodalo přes 2 milióny kopií!
Další rok se zcela logicky objevuje pokračování – Sonic 2, jehož si v prvních pěti dnech koupilo 400.000 hráčů, díky čemuž tento titul dostal status jako nejrychleji se prodávající hra na 16-ti bitech. Jenomže čas pokročil, sluncem zalité 16-ti bitové období Segy je dávno pryč a přes objevivší se mráčky a mraky nebylo možné povšimnout si meteoru, blížícího se k zemi. Tento útvar měl název Sony a po jeho dopadu se zvířilo velké množství částic, které postupně zakryly slunce. Mění se klima, Sega se nedokáže přizpůsobit novému trendu - Saturn propadl, a její poslední pokus s Dreamcastem nakonec vyšel také do prázdna. Přes jinak vynikající start tohoto systému.
Takže tady máme posledního Sonica pro umírající konzoli Sega Dreamcast (dalších epizod se nyní podle všeho dočkáme na Next Generation konzolích), jehož drtivá většina hráčů a recenzentů přivítala s otevřenou náručí a bez výjimky se všechna mě známá hodnocení vyšplhala do stratosférických výšek. Takže. Opravdu nerad kazím tuto oslavu, ale abych byl zcela upřímný, nesdílím uvedené skupinové nadšení.
Dost možná, že jsem nového Sonica tak úplně nepochopil. Dost možná, že jsem v ruce držel úplně jiného Sonica než spousta zahraničních recenzentů, kteří se tu rozplývali - mimo jiné - nad odstraněnými problémy s kamerou, jež nepříjemně tížily hráče už v jedničce. Asi jste již pochopili, že kamerová práce v Sonic Adventure 2 nepatří k nejzdařilejším. Ale pravda, ta mrcha, co se schovává stále někde venku, je ještě horší.
Vcelku chápu problémy, jež tvůrci u 3D her mají. Podíváme-li se k sousedům, kde na N64 řádí Banjo Band, slovutný Mario či Donkey Kong a jim podobní, nutno podotknout, že Rare i Nintendo mají také velký deficit s implementací akceptovatelné kamery do svých her. Nicméně to, s čím přišla Sega, je jednou z nejhorších alternativ, jaké 3D hra může nabídnout. K neustálým, nepovedeným a vpravdě zlomyslným kejklům hlavního kameramana se ještě později vrátím, ale abych si ulevil a nastínil vám, s kým tu budete mít co do činění, alespoň malou poznámku. Kdybych měl v rukou hlavní kameru této hry já a chtěl hráči provádět naschvály, myslím, že bych zdaleka nedokázal být tak úspěšný.
Když ještě podotknu, že spoustu okamžiků, jež resultují ve vaši okamžitou smrt, má na triku špatná kamera, asi bude vše jasné. Ostuda! Ostuda!! Šlendrián!!!
A koncepce úrovní se pro oba charaktery z té které dvojice také nemění. Na jednu stranu lze pochválit ovládání, které není vůbec komplikované a nevídaně rychle mu přijdete na chuť. Ale s tím souvisí skutečnost, že bych na Dreamcastu očekával přeci jenom nějaký komplexnější krok vpřed, při porovnání s žánrovou evolucí na konkurenčním N64 mi Sonic připadá, že trochu zaspal dobu. Ale pojďme dále.
Duo Sonic/ Shadow má úrovně zaměřené především na extrémní rychlost, kdy pohříchu lineárními tratěmi probíháte ve vražedném tempu, využívajíce přitom všech možných boostů, trampolín, odrazových můstků apod. Skutečně, sledovat Sonicovy pasáže je mimořádná podívaná. Cestou sbíráte tradiční symboly prstýnků, jimž vděčíte za dočasnou ochranu před smrtí při ataku nepřátel (pokud však spadnete mimo trať, tak je po vás okamžitě veta) a příležitostně se nadějete také sympatických bonusů jako je například nezranitelnost. Váš „rank“ na konci úrovně výrazně ovlivňuje také čas, takže není místo na nějaké zbytečné prodlevy.
Pro vylepšení standardních Sonicových schopností (víření, raketový start, skákání – zde s přímým atakem) se ještě dále nadějete extra předmětů, na něž v dané úrovni narazíte, po jejichž zisku se vylepší kupříkladu vaše útočné dispozice. Což platí obecně i pro všechny zbyvší postavy. Stejně jako přítomnost nápovědy, jež vám v mnoha případech citelně ulehčí rozpaky a případnou beznaděj (tady zejména v částech s Knucklesem). Každopádně za předpokladu, že se Sonicem nebudete chtít nikde moc otálet, eventuelně mít snahu prozkoumávat některé oblasti, nemám ke kameře v jeho sekci vážnější připomínky. Důtku bych udělil za to (ostatně první díl nebyl v tomto ohledu jiný resp. lepší), že při tom fofru mnohdy ani pořádně nevíte, kde že jste udělali tu osudovou chybu, díky níž jste se ocitli mimo předdefinovanou trať – pak musíte začít od místa posledního checkpointu.
A máme tady Dr. Robotnika a Milese „Tailse“ Prowera. Zapomeňte na Tailsovy bývalé impresivní dovednosti levitování. Namísto toho je (stejně jako Robotnik) napasován do kokpitu futuristického mecha a překvapivě znovu v naprosto lineárních úrovních prostupuje za neustálého střílení nepřátelských robotů vpřed.
Při likvidaci početné enklávy oponentů tu funguje trochu pochybný systém autozacílení, který vám neposkytuje pro někoho očekávané střelecké vyžití. Pasáže s oběma charaktery jsou zejména zpočátku takříkajíc o ničem a teprve v pozdějších fázích hry se to začne jevit v o něco zajímavějším světle, tedy s tím, že zaměřování objektů mimo záběr kamery je opravdu dosti nečitelné a místy hodně frustrující. Přirozeně ani tady se nevyhnete sběru zlatých artefaktů a přeskakování plošinek a panelů, tentokráte za vydatné dopomoci speciálního hoveringu. Ke kameře bych tu měl již zcela zásadní výhrady. Často dostanete zásah od protivníka, jehož nevidíte, a stejně často spadnete kamsi do smrti, neboť díky kameře nevidíte kudy kam. A k tomu ještě jednu roztomilost. Kamera totiž nabízí sympatickou manuální korekci pohledu v podobě jeho obkroužení vůkol vaší postavy. Takže, pokud se ocitnete na mrtvém bodě, neboť díky defaultně nastavenému hernímu záběru nemáte vůbec povědomí, kterak si stojíte, můžete si (ale to prosím ještě ne vždy!?) kameru natočit tak, abyste ji měli za zády vašeho hrdiny a pak lze s lehkým srdcem vykročit vstříc dalšímu osudu.
Jenomže. V okamžiku vašeho kroku vpřed se kamera rychle přemístí do své původní-před-manuální-korekcí-polohy a vy s úděsem zjišťujete, že zatímco jste měli v úmyslu směřovat od srázu na druhou stranu, díky nečekanému kamerovému posunu vás váš krok zavedl přes okraj srázu a odtud vedla jediná cesta – bohužel pro vás směrem dolů a nyní tak máte o jeden život méně! VÝBORNĚ. Tak s touto propracovaností by se Sega měla poohlédnout u konkurence, ideální by mohl být inzerát typu: "království za schopného kameramana". Pro akceptování uvedeného nešvaru musíte být skutečně obrněni svatou trpělivostí … Celé tohle nepovedené schéma zamrzí tím více, že přes 3D polohu se uvedené úrovně prezentují na velmi limitovaném prostoru, pročež by minimálně inteligentní volba přenechání kamerového nastavení na hráči nebyla vůbec od věci!
Při pátrání po specifických krystalech v konečně otevřenějších 3D prostranstvích se nadějete tak zrádných kamerových kejklů, že ztrácíte totálně přehled o veškerém dění a vašem prostupu. Citovaná manuální korekce kamery se v plně 3D úrovních jeví jako zcela nedostatečná. Chvílemi jsem si tak připadal jako slepý – to zejména, když běhám vedle krystalu, jehož musím získat a NEVIDÍM HO. Nicméně třebaže je tato pasáž značně frustrující, mě osobně se líbila skorem nejvíce. Knucklesovi nechybí jeho schopnost šplhání po stěnách, supermanovský let vzduchem (sice jenom směrem dolů, ale rozhodně to není žádný volný pád), či možnost prohrabat se pod zem. Aby hledání krystalů nebylo zase až tak obtížné, máte tady vyjma již avizované nápovědy obrazový indikátor, jenž ve stylu „přihořívá - hoří“ naznačuje, kterak jste hledanému objektu blízko. K tomu je dále nutno aktivovat potřebné přepínače, můžete tu přenášet předměty apod. Zkrátka, nebýt mizerné kamery, mohlo by to být velice přínosné.
Jinak volbu jednotlivých postav nemáte v rukou vy, ale vždy v závislosti na právě otevřené úrovni se musíte zhostit úlohy nově vybraného hrdiny. Příjemná je skutečnost, že se do již absolvovaných levelů můžete vrátit, což je zejména v případě vylepšení základních dovedností té které postavy žádoucí.
K dobru můžeme rozhodně připočíst multiplayer. V něm pak lze soutěžit proti kamarádovi – např. v případě úrovní Robotnika a Tailse budete sice obligátně sbírat prstýnky, ale hlavně po sobě máte střílet za využití svých robotických mechů. Další alternativou multiplayeru jsou klasické závody jakýchsi motokár, které si otevřete zhruba v polovině hry. Bohužel, sice se přímo nabízí potenciál, jenž by tento počin mohl mít, ale uvedené závodní klání není po chvíli tak zajímavé, jak by se prvotně mohlo zdát. Takže se pomalu dostáváme do finále a v něm se nadějeme skutečně roztomilé minihry, kterou je opět jakési virtuální Tamagotchi v podobě pečování o malé Chao. Těmto bytostem tu musíte věnovat skutečně mimořádnou pozornost - mazlit se s nimi, chovat je (resp. nosit na rukou), krmit je apod. Jejich statistiky potom citelně ovlivňuje počet a typ získaných zvířátek, které najdete a seberete v průběhu hry, pročež se tento údaj podepisuje pod jejich schopností obstát v konkrétním speciálně připraveném závodě, což je další pěkný nadstandard, nemluvě o faktu, že se jej můžete zúčastnit ve dvou!
Takže abych to tady nějak uzavřel. Mimo Knucklese/ Rouge nenabízejí zdejší lineární úrovně pro postup zbyvších charakterů žádnou velkou svobodu pohybu a rozhodování. Navíc jsou v případě Robotnika/ Tailse značně repetitivní! Proč je vlastně tato hra ve 3D? Když zdejší nepříliš náročné herní mechanismy a zákonitosti mohly být v naprosto bezchybné 2D podobě a tvůrci by hráčům ušetřili zejména to strašlivé martýrium s kamerou? Opravdu nevím. Sám vidím budoucnost tohoto žánru spíše ve směru, který naznačil Super Mario pro N64 a třebaže zdejší arkádové kreace Sonica nejsou špatné, chybí jim přese všechno větší variabilita a hlavně akceptovatelný kamerový pohled na vaše snažení. Nechci odsuzovat arkády, ale zde to je snad až příliš jednoduché. Řada úrovní má sice sympatický náboj, Sonicovy rychlostní vložky a Knucklesovo hledání pravdy je vcelku prima, na druhou stranu další sada herních levelů je naprosto zbytečná a jak jsem se již v textu zmiňoval – o ničem!Tímto se omlouvám všem příznivcům modré barvy, ale nejnovější Sonic je podle mého toliko "slušný" počin, jehož částečně zachraňuje jeho pověst a multiplayer.
| Sonic Adventure 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
