Na dvacet let starou střílečku SiN od týmu Ritual Entertainment si dnes vzpomene málokdo (dobová recenze). Hru prakticky dokonale spláchla ohromná vlna nadšení spojená s mnohem slavnějším Half-Lifem, který se na pulty obchodů dostal zhruba ve stejné době. Zatímco Half-Life představoval skutečnou revoluci, SiN byl „pouze“ poctivou střílečkou s několika neotřelými prvky a velmi dobrou audiovizuální stránkou. Příliš mu bohužel nepomohla skutečnost, že požitek z jejího hraní brzdila spousta bugů a pár velmi otravných míst.
SiN
SiN
SiN atomového vévody
Svým způsobem lze na hru SiN nahlížet jako na pokračovatele tradičních stříleček ve stylu klasiky Duke Nukem 3D. Hlavní hrdina Blade byl stejným typem akčního hrdiny, který chrlil jednu frajerskou hlášku za druhou a davy nepřátel masakroval s grácií Chucka Norrise v nejlepších letech. Jak tomu u podobných akčňáků bylo zvykem, příběh pro nenáročné originalitou rozhodně neplýtval. Děj se odehrával ve fiktivním americkém velkoměstě Freeportu, jehož ulice byly zaplaveny nebezpečnou drogou, která z řadových lupičů, násilníků, teroristů a vrahů dělala pěkně nakrknuté mutanty.
Co začalo jako nudná bankovní loupež za bílého dne, záhy nabralo epicky neepických obrátek. Jak se ukázalo, za drogou stála zlotřilá korporace SinTek vedená chodícím poprsím jménem Elexis Sinclairová. Padoušská ňadra netoužila po ničem menším než proměně lidstva v mutanty a uskutečnění odvěkého snu každého korporátního šéfa: totální nadvlády nad světem. Blade a jeho „přítel na telefonu“ ajťák JC se proto vydali na hrdinskou výpravu ve znamení stříkající krve, rozstřílených mutantů a velkohubých hlášek, aby s jejich pomocí nastolili světový mír, lásku a vzájemné pochopení.
SiN
SiN byl zkrátka jeden velký masakr. Engine druhého ,,Kváka“ se povedlo vybičovat k úctyhodným výkonům a grafická stránka hry díky tomu ukazovala svaly, jak se patří. Nablýskaný vizuál podbarvoval našlápnutý soundtrack, který pomáhal rozpumpovat adrenalin v už tak dost supějících hráčích. Ti při hraní totiž nejednou nadávali hůř než mechanik Luboš při opravě lesního kolesového traktoru. Jinými slovy, byla to past vedle pasti.
SiN dokázal být pěkně tuhý a rozhodně ne férový. Při rozmísťování lékárniček a nábojů po úrovních byli vývojáři podle všeho nejspíš opilí a nazývat pasáže s bystrozrakými snipery frustrujícími, je asi stejné jako tvrdit, že trojnásobné bodnutí sršně do oční bulvy je nepříjemným zážitkem, který si pro příště odpustíte. Hra trpěla i dalšími bugy a jakkoliv byla její grafická stránka pěkná na pohled, její optimalizace byla dost mizerná. Není divu, že se spousta hráčů rozčílila natolik, že raději emigrovala za němým matfyzákem se slabostí pro červenobílé páčidlo a mozkokrabí fetiš.
SiN
Jako v Matrixu!
Buďme ale spravedliví. SiN toho totiž na svou dobu nabízel mnohem víc než pouhou kopii Duka a slušivý grafický kabátek. Už na první pohled rozzářil nevinné dětské oči naturalistický model poškození s rafinovaně umístěnými hitpointy. Nepříteli jste sice mohli trapácky udělat díru do hlavy, ale vystřelit mu zbraň z ruky a sledovat jak zděšeně bere do zaječích, to bylo přece mnohem zábavnější.
Vaše tělo, nohy a hlava měly od sebe navzájem oddělené indikátory poškození, které šlo doplňovat pomocí třech různých druhů brnění. Chytré hlavy to do nepřátel šily s rozmyslem, protože nepoškozené kusy brnění stažené z mrtvých těl se vám mohly náramně hodit. Animace nepřátel byly přitom vynikající a dětinská radost z jejich reakcí na vaše zásahy neznala konce. No jo, to jsme ještě neměli Soldier of Fortune.
SiN
Bladův arzenál příliš nepřekvapil. Na výběr byla přesná pistole, brokovnice s pořádným kopancem, štěkající samopal, nenažraný kulomet, do kterého v jednom kuse chyběly náboje, raketometová klasika a další víceméně tradiční kousky.
Na svou dobu pokroková byla ovšem stavba úrovní. Jejich rozvržení, objekty a textury působily na svou dobu přesvědčivě, a vy jste tak neměli pocit, že se nacházíte v nudném labyrintu chodeb poskládaném v amatérském editoru, ale ve skutečné budově s reálnou funkcí. Do okolních počítačů jste se mohli přihlásit, tu vypnout alarm, tam otevřít zamčené dveře.
Nešetřilo se chválou na adresu nelinearity. Úrovně byly náležitě otevřené a některé komplexy šlo úplně minout. Došlo i na pasáže, ve kterých jste se snažili působit nenápadně, což bylo opět něco, co v roce 1998 nebylo u stříleček zrovna běžné.
Hra se pyšnila i multiplayerem, na který si nepamatuje už kromě mě snad nikdo. S kamarády jsme ho tehdy hráli přes LAN a hýkali nadšením, že v něm jde v běhu prostřelit okna mrakodrapu, vyskočit ven na ulici a pádem se nezabít. „Jako v Matrixu!“ byla tuším tehdy naše neustále opakovaná, inteligentní replika.
SiN
Na co si naopak jistě vzpomenou ti, kterým se povedlo SiN dohrát, to je její otevřený konec. Hra se měla dočkat pokračování, plány se však bohužel nepodařilo dovést do zdárného konce. Až o osm let po vydání hry svitla fanouškům naděje. SiN Episodes vyšla v roce 2006 na Steamu, a jak název napovídá, mělo jít o sérii kratších her na pokračování. Nakonec vyšel pouze první díl a projekt vyšuměl do prázdna. I ten prokletý Half-Life 2 se dostal o epizodu dál, než ho potkal podobný osud.
Jenže zatímco návratu Gordona Freemana se možná jednou přece jen dočkáme, na frajera Blada a sexy potvoru Elexis nám už s největší pravděpodobností zůstanou jen hezké vzpomínky. Škoda jich, byla s nimi sranda.
