Autoři z id Software předtím totiž vytvořili ještě hry Hovertank 3D a Catacomb 3-D, obě s o poznání primitivnější grafikou a méně propracovanými technologiemi. Teprve Wolfenstein 3D běhal svižně, plynule a navíc s působivější vizuální stránkou.
I tak je ovšem na hře znát, že tvůrci žánr teprve objevovali. Pohybujete se po nepřehledných úrovních, ve kterých se často můžete orientovat jen podle přítomnosti mrtvol. Pokud na zemi leží zabití vojáci, sekci už jste jednou prošli. A pokud nevidíte nikoho, dost možná jste zabloudili do nové části úrovně.
Právě struktura úrovní ve stylu bludiště je jedním z hlavních konceptů Wolfensteinu. A také jedním z těch nejproblematičtějších. Pokud si totiž mapu nepamatujete, budete vskutku často bloudit. Nebývá proto výjimkou, že místo akce více času trávíte hledáním zapomenutých dveří.
Wolfenstein 3D
Díky tomu ve Wolfensteinu existuje výjimečně bolestivý moment. Stává se totiž, že objevíte konec úrovně a nemůžete do něj vstoupit kvůli chybějícímu klíči.
Vývojáři se při návrhu map inspirovali arkádovou klasikou Pac-Man, na kterou odkazuje i jedna tajná úroveň. Ta má identickou strukturu a objevíte v ní také barevné duchy z Pac-Mana.
Na Wolfensteinu potěší některé dobové žertíky. Například tajné místnosti, které odhalíte tím, že „ťukáte na stěny“. Jinými slovy k tomu používáte tlačítko, které slouží k otevření dveří. A pokud najdete tu správnou plochu, zeď se odsune a vy za ní zpravidla objevíte zdraví, náboje, nebo lepší zbraň.
Tvůrcům však nechybí smysl pro humor, a jedna úroveň proto začíná v uzavřené místnosti. A teprve po odsunutí zdi se můžete pustit do průzkumu mapy.
Jak se to tedy hraje?
Dnes již překvapí chybějící zaměřovač, střílíte tak nějak od boku. Hru navíc nelze ovládat pomocí myši, i k míření tedy slouží výhradně jen klávesnice. A právě to je součástí obtížnosti.
Nepřátelé však reagují na zvuk a po výstřelu vás často jdou hledat i za roh. Mnohdy proto stačí vyčkat s dobře namířenou zbraní a vojáka zastřelit, jakmile zpoza zdi vykoukne první kostička.
Umělá inteligence nepřátel však dokáže i překvapit. Někdy voják přijde z druhé strany, jindy si otevře dveře, projde postranní místností a vejde vám do zad.
Zastaralost hry je však ve většině ohledů znát. Třeba kvůli prostoduché hudbě, kterou by po pár hodinách bylo možné i mučit válečné zajatce.
To však není tím hlavním. Zásadní je, že Wolfenstein 3D je z dnešního pohledu až příliš primitivní. Kromě nože máte k dispozici další tři zbraně a všechny jsou variací na to samé. Mění se pouze kadence.
Wolfenstein 3D
Podobné je to s nepřáteli. Kromě psů na vás všichni střílí projektily, které vás okamžitě zasáhnou. A při souboji s jednotlivými protivníky tak nevzniká žádná dynamika.
Doom oproti tomu o rok později přinesl pestrý výběr zbraní i nepřátel, kteří vás na rudý flek chtěli proměnit zcela odlišnými způsoby. A právě kombinace různých nepřátel pomáhala vytvářet řadu unikátních situací.
Wolfenstein 3D je tedy z dnešního pohledu nesmírně stereotypní. Je to hra ze zlatého fondu a zásadní součást historie. Ale přesně tam patří. Do historie.
V minulých letech jsem zkoušel hry jako Doom 2, Return to Castle Wolfenstein, Half-Life i první Quake a všechny se dodnes hrají skvěle.
Wolfenstein však byl průkopníkem, na kterém vývojáři žánr akcí hraných z vlastního pohledu teprve pilovali. A na výsledku je to znát.
Pár zajímavostí závěrem
Wolfenstein byl moderním restartem plíživé hry Castle Wolfenstein z roku 1981. Vývojáři nejprve nevěřili, že se jim značku podaří získat. Ochranná známka původní hry však propadla, a projekt Wolfenstein 3D tak mohl vzniknout.
Hra měla být rychlejší a akčnější variací na 2D předchůdce. Rané návrhy proto počítaly s možností nosit a prohledávat mrtvoly. To se však ve finální verzi neobjevilo. Tvůrci totiž dospěli k závěru, že by to jinak svižné tempo zbytečně zpomalovalo a že to není v souladu s jejich vizí.
Wolfenstein byl navíc v době vydání značnou odbočkou od tehdejšího středního proudu her. Populární byly spíše rozvleklejší strategie a Wolfenstein oproti tomu nabízel naprosto frenetickou akci.
Vydavatelství FormGen se však před dokončením obávalo, že je hra příliš násilná a provokativní. Jenže to vývojáře přimělo příslušné prvky ještě znásobit. Přibyli tak například kostlivci, více krve a mrtvoly.
Hra vycházela epizodně a první část byla dostupná od 5. května 1992. Dokončení dalších pěti zabralo několik týdnů a úrovně vznikaly rychlostí zhruba jedné mapy za den. A to za pomoci 2D editoru, který původně sloužil k tvorbě úrovní do staršího titulu Commander Keen.
Vývoj hry zabral okolo půl roku a vyšel na zhruba 25 tisíc dolarů, což při dnešním kurzu a bez inflace odpovídá zhruba 625 tisícům korun. Z Wolfensteinu se přitom stala jedna z předních značek herního průmyslu, která zejména díky povedeným pokračováním úspěchy slaví dodnes.
Zajímavé přitom je, že přímo v id Softwaru vznikl pouze Wolfenstein 3D a datadisk Spear of Destiny. O veškeré další díly se postarala jiná studia.
