Kvůli železné oponě byla tuzemská videoherní scéna ve svých počátcích velmi omezená, ostatně počítač mělo tehdy k dispozici jen pár šťastlivců. Mnozí tehdy ani nevěděli, že by se mělo za software platit. A i většina z těch, co to věděli, tak stejně nečinila. Hry se tak šířily živelně a něco jako autorská práva se tehdy moc neřešilo.
V počátcích se hry nahrávaly na kazety, originálku měl tehdy opravdu málokdo.
Pirátění ostatně nahrávaly i tehdejší technologie. U prvních počítačů u nás, jako byly Atari, Commodore 64 nebo populární ZX Spectrum, byly totiž jako datová média používané klasické audiokazety. To, co v repráčku znělo jako nesmyslné skřípání a pískání, byl ve skutečnosti záznam zdrojového kódu. Ke kopírování her tak stačilo klasické „kazeťákové dvojče“, které jinak bylo určeno k přehrávání hudby.
Na jednu kazetu se vešlo her několik, důležité ovšem bylo při nahrávání do počítače najít to správné místo, kde záznam začíná. Nechci ani vědět kolik času jsme tehdy ztratili tím, že jsme dlouhé minuty nahrávali hru jen proto, abychom zjistili, že jsme kazetu vložili opačně. Dnes lidem div nepraskne žilka vztekem, když jim hra „loaduje“ déle než 5 sekund.
Situace se výrazně zkomplikovala s nástupem disket. Malé tři a půl palcové sice umožňovaly pojmout neuvěřitelných 1,44 MB dat, zároveň je už mohli výrobci chránit proti kopírování. Nestačilo tedy už jedna ku jedné zkopírovat data, protože se program v některých místech odkazoval na „tajné“ sektory na disketě. Ještě účinnější formou ochrany proti kopírování byl však klasický papír.
Po hráčích se tak před každým spuštěním chtělo, aby opsal náhodně zvolené slovo z manuálu, některé hry později dokonce obsahovaly i poměrně sofistikované kódovací tabulky. Když jste si tak tehdy šli ke kamarádovi „půjčit“ nějakou hru, museli jste to cestou domů vzít ještě přes kopírovací centrum, nebo si alespoň všechny požadované informace ručně opsat.
Zavirovaná propagační disketa k filmu Síť a disketový magazín PC Engine.
S tím, jak rostly technické parametry her, zvyšovala se jejich datová potřeba, například kultovní Tie Fighter zabíral rovnou pět disket. A to byl teprve začátek. Samotné soubory pak už přesahovaly jejich kapacitu a tak bylo potřeba data ještě speciálním softwarem komprimovat.
Abyste mohli hru zkopírovat svému kamarádovi, bylo ji nejprve nutné “zabalit“ do formátů jako RAR, ZIP nebo ARJ. Ty dokázaly celý program rozdělit na soubory požadované velikosti, až ty teprve mohl člověk zkopírovat na diskety. V případě větších her to byla tehdy „zábava“ klidně i na pár hodin, pamatuji, že třeba takový Duke Nukem 3D nám tehdy zabral disket minimálně dvacet.
Vznikal tak problém, kde si jich takové množství obstarat, nebyla to tehdy úplně nejlevnější záležitost a jen málokdo si je kupoval do zásoby. Když jste je tedy zrovna potřebovali, zpravidla jste museli smazat to, co už na nich bylo uložené, což se často u ostatních členů společné domácnosti nesetkalo s pochopením. Vzhledem k technickým parametrům disket se pak často stávalo, že některá z nich zahlásila chybu čtení a pokud se vám na obrazovce tehdy objevila legendární hláška „Abort, Retry, Fail?“ zpravidla to znamenalo, že celý výše popsaný proces budete muset opakovat.
Dodnes používané logo pirátské skupiny Razor 1911.
Situaci následně ještě trochu zkomplikoval příchod optických disků. CD-ROMy vývojářům umožnili veliký pokrok v grafice (byť to tedy nebylo jen ku prospěchu věci, viz náš článek o příšerných interaktivních filmech z devadesátých let), obstarávání her ale bylo zase o něco těžší. Jen málokterý rodič měl z „plýtvání časem u obrazovky“ pochopení, natož aby ještě dětem kupoval za čtvrtinu tehdejší průměrné výplaty originálky. Když už se ve třídě nějaký ten vzácný exemplář skutečně objevil, musel se na jeho půjčování dělat pořadník.
Většina dětí tak byla odkázána na piráty, i těm však s příchodem nového média vznikly nové problémy. Aby snížili datovou spotřebu a i nové hry dokázali nacpat na diskety, kastrovali je o všechna „nedůležitá“ data, jako byly třeba příběhové animace nebo hudba. Co to udělalo s kvalitou herního zážitku si asi dokážete domyslet.
Vypalovačky, které byly schopné zkopírovat celé médium byly zpočátku extrémně drahé, někteří podnikavci v nich však vycítili zajímavý způsob vlastního obohacení. Za každé zkopírované CD si účtovali klidně i několik stovek korun, zákazníky neomaleně lákali i skrze inzertní tisk, taková Annonce byla podobných nabídek plná. Kdo chtěl hrát legálně, musel vzít za vděk disky se sharewarem, což nebylo nic jiného než veliké demoverze.
Našetřit si na nějakou hru trvalo tehdy opravdu dlouho, průměrná mzda byla v době vydání tohoto ceníku 8 804 Kč.
Až technický pokrok udělal z vypalovačky běžnou součást domácích počítačů, na což vývojáři museli zareagovat pomocí sofistikovanějších protipirátských ochran. Někdy to ovšem až přehnali, například taková neslavná Star Force způsobovala pády systému, poškozovala disky v mechanice a vůbec, chovala se jako typický malware.
Obcházení protipirátských kontrol se už tehdy stalo sofistikovanou výzvou, kterou zvládla jen hrstka nadaných programátorů. Většinou to dokázali pomocí tzv. cracků, maličkých programů, které bylo potřeba nahrát do adresáře se soubory. Jejich principem bylo obelstít ochranu, aby nepoznala, že v mechanice nemáte originální disk.
Klasické krabice už se dnes skoro nevyrábí, nahradili je klasické „DVD“ plastové krabičky.
Průměrné hráčské doupě té doby bylo plné fixkou popsaných „pálenek“, vedle názvu hry bylo potřeba připsat i sériové číslo nutné pro instalaci hry. Tou dobou už ovšem i u nás existovalo obecné povědomí o tom, že kradení softwaru je něco špatného a opravdoví hráči se snažili mít alespoň ty nejlepší kousky v originále.
Vybudovat si nějakou sbírku byl však poměrně drahý koníček, i staré budgetovky ve zlevněných edicích stály stovky korun. Jistou alternativou se stalo přikládání her k tištěným časopisům, většinou však šlo o „béčka“, hity jako Fallout se u Score a Levelů objevovaly jen zřídka. Soupeření příznivců obou redakcí byla mimochodem na základce vážná věc, srovnatelná s rivalitou Sparty a Slavie.
Masové rozšíření internetu pirátství ještě usnadnilo. Člověk najednou přestal být závislý na nabídce kamarádů, ale prakticky každou hru už si mohl obstarat sám. Stahování novinek sice mohlo v závislosti na rychlosti internetu trvat i několik dní, díky peer to peer sítím, kdy mezi sebou lidé napříč celým světem sdíleli obsah svých harddisků, ale nebylo větší problém dostat se i k těm nejvíce okrajovým specialitkám. Kazaa, DC++, Soulseek, později i torrenty vládly (nejen) školním sítím a všeobecné sdílení tehdy dělalo vydavatelům her veliké vrásky.
Pirátství tehdy dokázalo proniknout i na konzole, byť tam to bylo o dost složitější. Například první generace playstationů bylo nutné rozebrat a vložit do ní speciální čip, což byla poměrně sofistikovaná práce. Navíc tím konzole ztratila záruku a neobratná instalace mohla vyústit v její nenávratné poškození. Na druhou stranu, to riziko mnozí podstoupili, kdo tehdy měl dva tisíce na kupování novinek, že?
Díky Steamu už se dnes pirátění her moc nenosí.
Poslední velikou změnu ve shánění her přinesl nástup digitální distribuce. Steam byl sice z počátku nenáviděný, lidé ho ale nakonec vzali na milost. Kvůli druhému Half-life 2 a především pravidelným slevovým akcím, které umožnili hraní originálních her i chudým studentům. Ne, že by dnes pirátství úplně vymizelo, ale už pro něj není žádný pořádný důvod. Her vychází spoustu a stačí si chvilku počkat a vytouženou pecku si může každý zahrát doslova za pár korun. Navíc s přímou podporou od vydavatelů, sbíráním achievementů a hezkou knihovnou.
V posledních třiceti letech jsme tak ušli velikou cestu. Zatímco dříve byly hry vzácné a tak si každý své skromné sbírky vážil, dnes nám je Epic doslova rve do chřtánu pod takovým tlakem, že už si je ani nestíháme přebírat, natož skutečně hrát. Otázkou samozřejmě je, jestli je to tak lepší, ale na to už si musíte odpovědět sami.
