Jako by to bylo včera: po měsících listování v časopisech SCORE (ohmataných více než těch pár vzácných vydání Extáze, které jsem mezi nimi naivně schovával) a skládání korunky ke korunce jsem si domů přinesl krabici, do níž by se v dnešní době vešly dva průměrné notebooky.
Crusader: No Remorse
Věkový rating se tenkrát moc neřešil a stejně: kdo by odmítl usmrkance s rovnátky žmoulajícího v prackách osmnáct stovek vydělaných během celoletní brigády. Osmnáct stovek byly tenkrát sakra peníze, ale Crusader: No Remorse si bohatě zasloužil každou korunu.
Dnes bychom patrně řekli, že Crusader je hodně násilná isometrická akce se stealth prvky a unikátním návrhem úrovní. Tenkrát jsme to nazývali "řežba jako prase", což Křižáka vystihuje poněkud přesněji.
Silencer nemluví
V roli nemluvného drsňáka s výmluvným jménem Silencer navléknutého do červeného brnění jsme infiltrovali továrny, kancelářské budovy, laboratoře a podobně originální prostory a za sebou nechali jen spálenou zemi a hromadu mrtvol.
Míra destrukce, jakou byla hlavní postava schopná rozpoutat, je udivující i dnes. Každý kus nábytku a vybavení šel doslova rozstřílet na cucky, na stěnách zůstávala ohořelá omítka a přes krátery často ani nebyla vidět podlaha. Ta pravá zábava ale nastala teprve při konfrontaci s nepřáteli.
Od tradičních pistolek a kulometů jsme se rychle přesunuli k pádnějším argumentům, jež nebohou oběť proměnily na mastný flek nebo hromádku popela.
Způsobů smrti bylo nespočet a díky realistické animaci ze hry občas až mrazilo. Pokud jste třeba někoho zapálili, chudák za ukrutného řevu pobíhal po místnosti a nechával za sebou očazenou stopu.
Po zásahu plazmovou puškou pak doslova opadávalo maso z kostí. Hra šla až do takových detailů, že jakmile někdo zemřel v ohni, nebylo možné z mrtvoly sesbírat náboje, veškerý jeho inventář se totiž do těla zapekl.
Crusader: No Remorse
Kromě ozbrojeného personálu bylo všude spousta neozbrojených civilistů, za jejichž smrt nehrozil žádný postih. Ba naopak: jelikož kreditů na nákup nových zbraní byl vždy nedostatek, masakrování bezbranných vědců či uklízečů bylo vítaným bonusem.
Vedle prvního Soldier of Fortune jde o tu nejbrutálnější hru, která se mi kdy prohnala počítačem. Na kolik se Křižák podepsal na mé křehké dětské psychice, je těžké odhadnout, trestní rejstřík mám ale stále čistý.
Všude samá past
Náplň Crusadera ale nespočívala jen ve velmi explicitním páchání genocidy. Všechny lokace byly totiž doslova přecpány různými pastmi a nástrahami. Postupovat bylo třeba obezřetně, abychom nespustili alarm, po němž vždy následovalo peklo.
Ze stěn se vynořily automatické zbraně, aktivovali se po zuby ozbrojení roboti a všemi vchody do místnosti začaly proudit posily. Stealth přístup nebyl tedy jednou z možností, ale spíše nutností. V kostce to znamená, že hra byla opravdu těžká a vzhledem k její mimořádné délce se na konec dostali jen ti nejdrsnější.
Origin tehdy notně upravil engine z kultovní hry na hrdiny Ultima VIII: Pagan a výsledkem je grafika, která vypadá překvapivě dobře i v dnešní době. Však také ve své době ždímala mojí 486ku úplně na doraz a při rozpoutání mohutných explozí se hra měnila ve slideshow. Inu, tenkrát jsme byli mnohem skromnější.
Jediným minusem, na jaký si dokážu po letech vzpomenout, jsou příšerné filmové briefingy, v nichž se pár nemotorných ochotníků s plastovými špuntovkami marně pokoušelo vysvětlit, proč musíte opět vyhodit vše do povětří.
Crusader: No Remorse
Crusader zaznamenal ohromný úspěch u kritiků. Kromě portu na první PlayStation a Segu Saturn se po pouhém roce dočkal prakticky totožného pokračování s podtitulem No Regret. To se odehrává pouhé dva dny po konci jedničky, ale kromě několika nových zbraní nenabízí vůbec nic nového.
A od té doby jako by se po hře slehla zem. Plánovaný multiplayerový přídavek No Survivors byl po několika měsících zastaven, vývoj plnohodnotného třetího dílu, o němž se nenápadně šuškalo, nejspíš ani nikdy nezačal.
Naposledy jsme o Crusaderovi mohli slyšet v roce 2006, kdy se slovenská firma Outsider Development pokoušela sehnat práva, aby legendární střílečku mohla portovat na PSP. Věrni svému názvu neuspěla.
A tak jedinou možností, jak se s kultovním řezníkem potkat i dnes, je stránka GOG, kde jsou oba díly za mrzký peníz k dispozici. Zkuste to, v dnešní době plné politicky korektních uniformních kusů je Silencerova krví zalitá pouť nesmírně osvěžující.
