Zeno Clash: konečně něco originálního

Originálních a zároveň povedených akcí se náruživým hráčům příliš nedostává. Zeno Clash jim spraví chuť.

Fotogalerie1

Zeno Clash (PC)

Dnes recenzovaný titul se, alespoň v mém osobním žebříčku, řadí mezi nejpříjemnější překvapení tohoto roku a na následujících řádcích vám prozradím, proč tomu tak je.

Zeno Clash (dále jen ZC) se řadí do početné rodiny akcí z pohledu první osoby. Nelze ale tvrdit, že patří do skupiny těch šablonovitých. Her přes kopírák nalezneme dnes opravdu mnoho, ovšem v tomto případě není koncept nijak tuctový.

Opravdu velký prostor dostávají pěstní souboje a s trochou nadsázky by se dal ZC označit za bojovku. O tom ale až později.

Příběh se ze začátku nejeví jako nějaký extra tahoun, ale postupem času příjemně vykrystalizuje. Vše se točí okolo hlavního hrdiny, Ghata, a jeho přítelkyně, Deadry. Náš milý Ghat není žádný svatoušek a to, že zabije obskurního hermafrodita jménem Father-Mother (který je, světe div se, jeho matkou i otcem), tvrzení jen podporuje.

Během plnění příběhové linky tak budeme nejdříve prchat před našimi bratry a sestrami, abychom se nakonec vrátili na místo činu. Postupem hrou nás neminou ani výlety do nedaleké historie, v nichž budeme obeznámeni s událostmi, které vedly až ke zmíněné vraždě.

Vyprávění to není špatné, ovšem místy bylo trochu zmatené. V první řadě ale není tím hlavním, co hra nabízí. Po celou dobu budete unešení světem, do nějž byl ZC zasazen a audiovizuální zpracování lze zařadit téměř mezi umělecká díla.

Kouzlo všeho tkví v tom, že autoři pojali celý svět značně odlehčeně a ve mně osobně velmi často evokoval Zeměplochu Terryho Pratchetta. Ta by se sice dala zařadit do mladšího letopočtu, ale kdo si na tohle škatulkování ve fantasy žánru potrpí?

Reálie, do nichž se v průběhu hraní dostaneme, jsou úžasně osobité, to samé platí i o herních charakterech a podstatě všem, co vidíme nebo slyšíme. Tím ale klady nekončí a stejně osvěžující je i samotný herní systém.

Nečekejte, že byste od začátku do konce nespustili prst ze spouště. ZC klade velký důraz na boj zblízka, který se za své zpracování nemusí stydět. Vše navíc bylo skvěle uzpůsobeno pro myš a klávesnici a tak je radost se všemožných bitek účastnit.

Umění boje

Nelze říci, že by byly souboje nějak složité. Dost často jsou těžké, to ano, ale v zásadě nejsou nijak komplikované. K pěstní potyčce přistoupíme tím, že si zamíříme jednoho ze soupeřů, okolo nějž se budeme točit.

V první řadě je tu krytí, na nějž se nelze spoléhat bezmezně. Během bojů musíme sledovat ukazatel staminy, a pokud do nás soupeř buší delší dobu, jednoduše nám nezbude síla krýt se.

Levé myšítko slouží pro běžnou ránu pěstí, s níž lze uspět pouze, jestliže s ní protivníka flákneme několikrát po sobě. Stisk druhého tlačítka myši donutí hlavního hrdinu k jedné silnější ráně (čím déle držíme, tím silněji udeříme).

Tím jsem vlastně vyjmenoval všechny podstatné úkony. Na řadu přichází jejich kombinace, které záleží například na postavení protivníka či jeho typu. Silnou ránou například rozrážíme nepřátelské bloky, abychom ho následně mohli nakopnout.

Když neřáda udeříme slabou ranou několikrát za sebou, na nějaký čas ho tím paralyzujeme a máme možnost k němu přistoupit, uchopit jeho hlavu a uštědřit mu pár dobře mířených kopanců kolenem.

U některých ale věci nejsou tak jednoduché a celkem efektivně se umí našim ranám vyhýbat. Čas od času totiž narazíme na někoho schopnější a u něj to již chce další údery dobře časovat.

U protivníků je dobré sledovat jejich vzhled. Často se stává, že jednoho neřáda potkáme vícekrát a mnohdy pak víme, co na něj platilo, a čím nám působil potíže. Pořád se jich jde zbavit i za pomoci střelných zbraní, které jsou kapitolou samy pro sebe.

Těch ve hře sice nenajdeme nijak mnoho, ale jsou dostatečně pestré na to, aby nám jejich počet (pouze 4) stačil. Ač se vám číslo v závorce může zdát opravdu malé, věřte, že během hraní vůbec vadit nebude. Zacházení s nimi opět není tak přímočaré, jak by si někdo mohl myslet.

Bez toho, abychom pomocí pravého myšítka zamířili, nevystřelíme. Když už přijde náš protivník dostatečně blízko na to, aby nás mohl udeřit, jednoduše nám zbraň vyrazí a opět se musíme spolehnout na holé ruce a nohy.

Naráz u sebe neseme pouze jednu zbraň a i tu v případě pěstního souboje odhodíme. ZC na střelných kvérech v žádném případě nestaví a není problém většinu titulu odehrát s holýma rukama. Na druhou stranu, střeliva máme k dispozici neomezeně (počet nábojů ve zbrani omezen je) a tak by byla škoda práskajících pomocníků nevyužít.

Když už dojde na souboj s mohutnějším protivníkem, přijde na řadu využití zbraní na blízko – klacku s držadlem nebo kladiva. Nelze opomenout ani zvláštní typ pochodně, k níž se dostaneme v jednom z levelů a protivníky s ní bacíme taky. Samozřejmě se jedná o nepřátele speciální a v další lokaci o pochodeň přijdeme.

Byť nás po cestách doprovází Deadra a později i další společník, tak s nějakou výraznější pomocí nepočítejte. V naprosté většině případů se od bojů distancují a veškerou práci nechávají na Ghatovi.

Zato zlořádi si pomáhat umí, a dost vydatně. Na nějaké fair play si moc nehrají, a proto čekejte, že zatímco se s jedním Ghat bije pěstmi, tak ti další si neodpustí házení kamenů nebo střílení do hrdinových zad.

Lokace, které v průběhu hraní navštívíme, jsou opravdu hezounké, ale dá se o nich i pochybovat. Abyste mi rozuměli: někdo třeba označí zdejší svět za kýčovitý, jinému nesedne prudká změna prostředí v další kapitole. V nejhorším případě pak třeba narazíme i na člověka, který ZC označí za kýčovitou slátaninu.

Můj případ je přesně na opačné straně spektra názorů, ale přesto věřím, že konzervativnějším zpracování ZC příliš nesedne. Pro ty ale není titul určen.

Zeno Clash vychází vstříc všem znuděným hráčům, kteří jsou znechuceni dnešní, z velké části šablonovitou, scénou.

Krásy Zenozoiku

Během hraní narazíme na místa překypující barvami, ale i na lokace temné jako sny vrahů malých dětí. Zatímco městská krčma evokuje téměř adventurní vypiplanost, tak temný les jako by vypadl ze survival hororu. Inu, posuďte sami.

Za svou hratelnost se ZC nemusí stydět, byť všechno není dokonalé. Herní doba sice není úplně nejdelší, ale k závěru se dostaví momenty, kdy zábava mírně povadne. Z části to lze připsat i skutečnosti, že se v závěru vracíme do míst, v nichž jsme už byli.

Rozmanitost nepřátel není moc vysoká. Po většinu času se mlátíme s protivníky nám podobnými, kteří sice vyznávají různé styly boje, ale nepočítejte s nějakými zásadními odlišnostmi. Sem tam odněkud vyskočí jiný roztodivný tvor, u nějž nám nezbývá než použít střelných zbraní nebo kopance.

Všechno výše zmíněné by pochopitelně nefungovalo bez kvalitního základu. Vývojáři z ACE sáhli po osvědčeném Source enginu a udělali rozhodně dobře. Grafika sice má své rezervy, ale pokud si zapneme rozostření obrazu, dostane se nám královsky pěkné podívané.

Blur v ZC nepředstavuje pouze prosté rozmazání, když se otočíme, ale rozostřuje i věci, které jsou od nás vzdáleny.

Grafickou složku zdatně podporuje hudba, která skvěle zapadá do hry jako celku. Zvuky sice nejsou úplně dokonalé a ne vždy sednou, ale po globální stránce to příliš nevadí. Dabing lze označit za průměrný.

Zeno Clash velmi příjemně překvapil. Svěží a originální hru jsme sice čekali, ale báli jsme se, jak celá věc nakonec dopadne. Za sebe vám mohu říci, že tento titul by neměl vynechat žádný z milovníků akčních her, protože ZC je prostě pecka.