O budovatelské zvířecí strategii Wildlife Park se mluví již dlouhou dobu, koneckonců, k vidění byla hratelná verze už na ECTS 2001. V posledních měsících bylo okolo něj však spíše rozpačité ticho – a překvapení, když se před pár dny nečekaně objevil na pultech obchodů, tak bylo velké. Dle Cimrmanových principů výstavby hudebního díla byl ale prvek očekávání vystřídán prvkem zklamání: na první pohled se Wildlife Park zdál jako minimálně graficky vylepšená kopie Zoo Tycoonu, s prakticky totožnými hratelnostními principy a úkoly. Postupem času se sice rtuť v pomyslném hodnotícím teploměru vyšplhala o pár stupňů nahoru, výsledek však ani tak není nikterak zázračný.
Zoologickou zahradu si spousta lidí představuje jako jednu z forem zábavního parku. Člověk sem přijde, koupí si nezbytný popkorn, naláduje do sebe zmzlinu, hamburger, zapije to kolou z automatu, projde se po komfortně vydlážděných chodníčcích a zastaví se u vitrín a výběhů, kde může dělat ksichty a provokovat zvířata, před nimiž by se ve volné přírodě nejspíš klidil na nejbližší dostatečně vysoký strom. A pak jsou tu zastánci zvířecích práv, kteří jdou do zoo jen proto, aby si mohli zanadávat na mučitele
evidentně trpících tvorů zavřených do prostoru mnohdy většího, než jejich přirozené přírodní teritorium, a rozmazlit sladkými bonbóny a jinými odpornostmi přece TAK roztomilé opičky, kozičky či žirafátka.
Wildlife Park je sympatický v tom, že ve většině misí popírá tento styl zahrady určené primárně pro lidi zvenčí, a nabízí hráči možnost podílet se na různých záchranných programech a biologických experimentech, které jsou narozdíl od Zoo Tycoonu štědře dotovány, a tak jejich úspěšné provedení není podmíněno vybudováním všemožných blbůstek pro návštěvníky. Dokonce je často není nutné ani vpustit do interiéru zoo, což je jednoznačně pozitivní. Klasické úkoly týkající se ekonomické prosperity zahrady, spokojenosti a počtu návštěvníků, či celkové hodnoty zoo, se samozřejmě ve dvacet misí čítající kampani (do níž se ale počítají též čtyři tutoriály) taktéž objeví, jejich koncentrace však nepřesahuje rozumnou míru. Řečeno chemickou terminologií, KOCH Media dosáhli rovnovážné konstanty mezi výzvami určenými chovatelům a biologům na jedné straně rovnice a úkoly převážně manažerského rázu na straně druhé.
Problémem kampaně je snad jen poměrná krátkost, neb do poloviny hry je řešení úkolů doslova a do písmene procházkou růžovým sadem. Od dvanácté a třinácté mise obtížnost vzroste, přesto je pro zkušené hráče Zoo Tycoonu trochu snadná. Ovšem dobrou záplatou může být volná hra, která nabízí stavbu zoo ve dvaceti lokalitách po celém světě od Aljašky až po Saharské písky. Jen škoda, že jedinou nastavitelnou položkou zde je počáteční stav konta. Přesto si na základní nabídku Wildlife Park nelze nijak zvlášť stěžovat. Výjimečná rozhodně není, ale zklamané posílání autorů do intimních míst lidského těla nevyvolá.
Samotné hraní je tak podobné již několikrát zmíněnému Zoo Tycoonu, že se až začíná vkrádat na mysl vysvětlení, proč že se vlastně vývoj tak výrazně zpozdil oproti prvním plánům. Už samo technické zpracování k hledání podobností navádí, neboť i zde se jedná o izometrickou 2D hru s omezenými možnostmi zoomu a rotace. Vizuální podobnost je však doplněna též podobností game designovou. Hráč se zde tedy stará na třech úrovních o spokojenost fauny, návštěvníků a zázemí zoo ekonomické i personální.
|
Dříve se v budovatelských strategiích pohybovali panáci víceméně anonymní. Technologie nedovolovala dát jim do vínku příliš osobnosti, a tak, ač třeba měli rozdílné jméno, jednalo se povětšinou o dvě tři varianty na anonymního panáka. A to panáka většinového, tedy průměrně vysokého, bílého, po všech stránkách standardně vyvinutého, pohlaví nejprve neurčitého, jež se později začalo rozlišovat na běžné dvě varianty. Ne že by byl Wildlife Park nějakým velkým průlomem v tomto trendu, zajímavé ale je, že se zde čas od času objeví občan sice pohybově omezený, přesto však ostatním návštěvníkům rovný – invalida na elektrickém vozíčku. A protože zde prakticky nejde vytvořit konstrukci, která by pro postižené byla nedosažitelná, užívá si úplně stejně jako ostatní lidé. Vtipné, příjemné – a realistické. Jen trochu zarazí, že park nenavštěvují žádní zástupci černé pleti. Když už šli autoři tak daleko v jednom směru, mohli se vyhnout i obvinění z rasismu a udělat svůj titul dokonale politicky korektní…
Každé zvíře zde má svůj výběh určený uzavřeným plotem, v němž je třeba stvořit pokud možno co nejdokonalejší iluzi jeho domovského prostředí. Požadavky se týkají druhu podloží, reliéfu, flóry, domovské nory, stáje či hnízda, dostupné potravy a pitiva, možnosti interakce s dalšími jedinci svého druhu – a chybět nesmí ani zařízení pro různé hrátky typu šplhání, skákání či plavání. Všechny požadavky jsou přehledně vyjádřeny na stupnicích, jejichž průměr pak vyjadřuje celkovou spokojenost zvířete. A netřeba připomínat, že čím spokojenější zvíře, tím atraktivnější je na pohled, tím pravděpodobnější je i dobrá nálada okolo obcházejících lidiček – a v neposlední řadě se také u jeho výběhu neustále nesvazují navzájem provazy ekologičtí aktivisté.
Návštěvníci jsou různých věkových skupin, zahradou se procházejí matky s kočárky stejně jako malé děti či důchodci, čemuž je nutné přizpůsobit nabídku servisních budov. Nezbytností jsou občerstvovací stánky a automaty, které též generují nejvyšší příjem. Mezi nutnou výbavu pak patří lavičky, dalekohledy, panoramatické můstky, informační tabule, telefon, krabice sbírající peněžní dary, záchodky, odpadkové koše,
nějaké ty dekorativní květiny a sošky – inu, tycoonovým stereotypům se němečtí vývojáři nijak zvlášť důrazně skutečně nebránili. Nicméně pozorování lidí zde není příliš zábavnou záležitostí. Jednak byli opět degradováni a nejenže nemají ani jména, je jich tu i podezřele málo typů, a tak se jednotlivé tváře opakují, jednak se chovají dosti zvláštně, odmítají zadarmový vstup do zoo s tím, že je na ně příliš drahý a provádějí i jiné nesmyslnosti. Snad jedině lze tvůrce pochválit za krok směrem k politické korektnosti (viz tabulka Pokročilá emancipace…).
Servis především zvířatům poskytují zaměstnanecké budovy. Trochu zbytečně byla opět rozdělena povolání jako krmič zvířat, veterinář, uklízeč, správkař plotů, chytač zaběhnutých kusů a další. Jako by nestačily dva či tři druhy zřízenců. Opět mají své domky nesmyslně na území zahrady, namísto případnějších panelákových bytů kdesi mimo její areál. Aby byli přílišní specialisté dostatečně využiti, hra nesmyslně často nechává bortit i kvalitní kovové ploty (o těch živých ani nemluvě) a jinak velmi rozvážná zvířata utíkat přes půl zahrady. AI samotné fauny je jinak ale docela dobrá, byť leckdy poněkud nesmyslně pasivní.
Nicméně dívat se na skákající tygry, pobíhající antilopy či kopulující opice je rozhodně větší legrace než sledovat lidi na cestičkách mezi nimi.
Nabídka různých zvířecích druhů není nízká, se Zoo Tycoonem vybaveným datadisky se však srovnat nedá. Herních možností je také trochu méně, kupříkladu chybí vynalézání nových technologií a budov. To je ale spíše pozitivum – tento nelogický koncept, tak často vídaný v nejrůznějších tycoonech, v porovnání s reálem nemá v jinak věrné hře žádné opodstatnění. Je fakt, že někdy Wildlife Park upadá do čekací fáze, kdy lze jen útrpně sledovat chod zahrady a pomalu nabíhající účet, jinak mu ale zeštíhlení herních funkcí spíše prospělo. Game design je ucelený a aspoň o něco málo logičtější, než je u leckdy hodně absurdních tycoonů zvykem.
Grafické zpracování je ve srovnání se Zoo Tycoonem lepší, nicméně ne dostatečně výrazně, aby mohlo být vychvalováno do nebes. Animace zvířat a lidí jsou značně zjednodušené a ač celá hra často působí roztomile, není zase až tak detailní a uchvacující.
Hudební doprovod by nebyl hodnocen záporně, kdyby šlo o více než dvě neustále se opakující skladby – jednu v menu a jednu přímo ve hře. Zkrátka – tady se autoři moc nevytáhli.
Výsledné hodnocení tak není zdaleka tak kladné, jak se zdálo. Nesplněná očekávání ale ještě nejsou důvodem k tomu zahodit objektivitu a hru sprostě sestřelit. Wildlife Park je mírnou evolucí Zoo Tycoonu, bohužel trochu příliš mírnou na to, že od vydání původní hry již uplynuly dva roky. Lepší audiovizuální dojem a originálnější game design by mu šly k duhu mnohem lépe, než plagiátorské snahy o přiživení se na komerčně úspěšném nápadu Microsoftu, potažmo Blue Fang Games.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
