RECENZE: Wild Hearts je lovecká hra se srdcem

Vydejte se na lov, ať už sami nebo s přáteli, a otestujte svou zdatnost a trpělivost. Monstra kemono vám nic nedarují. Alternativa k Monster Hunter od japonského studia Omega Force vás může oslovit, i když jste žánr nikdy předtím nehráli.

Wild Hearts začínají tajemně. Při stopování divoké zvěře narazíte na Mujina, mysteriózního hudebníka v masce. Mluví podobně krypticky jako mistr Yoda a všechny NPC od studia FromSoftware dohromady. Pokládá vám otázky o vašem původu i motivaci, proč lovit kemono. Otázky dávají vašemu lovci příběhové pozadí. Jste cizinec, který doputoval z daleka. O zdejších zvycích i kultuře víte pramálo.

V průběhu rozhovoru si i vyšperkujete svého lovce po estetické stránce v komplexním editoru postav. Vytvořil jsem si trochu zarostlejší a pohublejší verzi Jina Sakai z Ghost of Tsushima a vyrazil hlouběji do divočiny. Tam na mě čekal první kemono, gigantický mrazivý vlk. Souboj s vlkem jen tak tak přežijete a tajemný hudebník vám dá dar – karakuri, starodávnou, zapomenutou technologii.

Svět Azuma si pomalu bere příroda zpět. Dříve mírumilovní tvorové kemono začali z neznámého důvodu napadat lidi a postupně je vytlačovat z domovů. Jedinou oázou klidu v regionu je město Minato – hub, ze kterého vyrážíte na výpravy. Ani tam není situace nijak růžová. Lidé zapomněli, jak využívat technologii karakuri, a úpadek dopadá i na ni. Nic pořádně nefunguje.

Lovec a sběrač

Kemono jsou fascinující stvoření. Nejsou to jen majestátní zvířata, ze kterých čiší síla, ale také manifestace přírodních sil. Jejich vzhled klame. Na první pohled jsou to „kawaii“ – domácí mazlíčci, ale to platí jen do doby, než je rozzuříte. Pak s vámi hází přes půl arény i roztomilý psík mývalovitý nebo létající veverka. Kemono je mnoho druhů a velikostí. Někteří preferují ostrovní klima, jiní střední pás nebo mrazivý, nehostinný sever.

Esenciální pro úspěch je příprava. Pokud ji podceníte, i slabší monstrum může být trnem v patě. Neocenitelným pomocníkem je bestiář. Z něho vyčtete slabá místa monster, k jakému živlu náleží a který živel je naopak v boji nejefektivnější. Čas od času narazíte na tak mocné kemono, že i sebemenší výhoda v boji se počítá. Z poražených kemono padají důležité materiály pro upgradování vašich zbraní a výrobu brnění. Pokud narazíte na těžké monstrum, nejlepší cestou je upravit výbavu – upgradovat zbraň na potřebné živlové poškození a nechat vyrobit brnění s danou rezistencí. V tu chvíli nastupuje hlavní náplň hry – grind kemono a surovin. Hra jádro své hratelnosti ukazuje bez příkras od začátku. Pakliže vás lov kemono nechytne od samého startu, hra pro vás není. Pokud však najdete v lovení monster zalíbení, s postupem hrou se zážitek ještě zlepšuje.

Lov není jen o porážce bestie, ale také jak soustředit své útoky na žádané části zvířete. Ne vždy potřebnou část získáte. Souboj tedy chtě nechtě opakujete hned několikrát. Useknuté části navíc jen tak leží na zemi a je snadné je v zápalu boje přehlédnout. Braní zakázek od NPC je způsob, jak maximalizovat užitek z lovu. Všechny úkoly jsou ale ve stylu: dojdi na určené místo a poraz kemono s různými podmínkami vítězství – počet pokusů a časový limit. Bonusem jsou úkoly rybářského cechu – jedná se o výzvy, za jejichž splnění dostanete odměny. Ani ty ale nijak nevybočují – porazit určitý počet kemono určenou zbraní, nasbírat materiály v divočině a tak podobně. Větší odklon od standardní hratelnosti by nebyl na škodu.

Samotný lov má několik částí: příprava, stopování a několikafázový souboj. Většina klání se odehrává hned v několika „arénách“. Když kemono dostatečně poraníte, prchne do další. Při stopování na novou lokaci můžete cestou nasbírat léčiva, materiál na stavbu karakuri a také dát trochu odpočinout unaveným prstům.

Průměrná doba souboje je pět až patnáct minut, ale stane se, že trvá i mnohem déle. Obtížnost hry je pevně daná. Obzvlášť nebezpeční protivníci jsou zkouškou trpělivosti, čekání, až se naskytne vhodná příležitost k útoku. Souboj se tak může hodně protáhnout a spíš než o skillu je v takových situacích hra o dlouhodobém udržení pozornosti. Pižlat příšeru podlevelovaným vybavením čtyřicet minut ale zábava není. Celkem náhodně monstra popadne zuřivost. Kemono se rozběsní, lehce se změní jeho podoba a začne používat silnější a agresivnější útoky. V pozdní fázi hry se objeví i mnohem silnější varianty monster s širším repertoárem útoků. Ve hře máte pořád pocit postupu, za každou skolenou bestii dostanete materiály i energii na odemykání nových karakuri.

Soubojový systém není špatný. V prvním aktu hry máte přístupných pět zbraní: katana, luk, velký meč, kladivo a „paraple“. Později se vám odemknou zbylé tři. Zbraně mají jedinečné útoky a ovládání, které přímo koresponduje s jejich podstatou. Katana je rychlá, dovoluje svižně řetězit komba a dává vám slušnou mobilitu. Po nabití energie bojem se zvýší její dosah i účinek. Nepůsobí ale takové poškození jako předimenzované kladivo. To je neohrabané, pomalé, vyžaduje od vás přesné časování útoků, aby správně řetězilo komba. Když se ale s kombem trefíte, nadělá paseku. Později si můžete osvojit i boj se zajímavou morfující tyčí, jejíž podoba se mění podle množství nastřádané energie. Luk je spíš podpůrný prostředek vhodný v co-op. Na každé monstrum se hodí jiná zbraň, proto je dobré si osvojit movesety aspoň několika z nich.

Co-op využívá naplno potenciálu hry. Na lov můžete vyrazit až ve třech hráčích, obtížnost se úměrně navýší. V co-op můžete zažít spoustu epických momentů. Když jsem lezl po behemotovi, zatímco kolem mě svištěly do jeho těla salvy šípů, byl to velmi intenzivní zážitek. Výborně se i doplňují v boji různé sety karakuri ostatních hráčů. Připojit se do hry jiných hráčů je intuitivní, možností je hned několik. Nejsnazší je skočit do jedné z bran lovců a vybrat žádané kemono. Možnost je i vyhledávat podle specifických klíčových slov u ohniště nebo založit vlastní relaci.

Souboje ztěžuje technický stav hry. Slušně mě trápilo ovládání na gamepadu. Na PS5 není ovládání vždy úplně responzivní. Nejvíc jsem zápolil s takzvanou lovcovou rukou. Technika, kde výskokem a zároveň podržením R1 skočíte na kemono, chytnete se a přeručkujete až k jednomu z jeho bojem obnažených míst síly – získáte tak mimo jiné dodatečnou energii na stavbu karakuri a doplníte zdraví. Často se mi stalo, že se lovec nechytil. Ještě častěji mě zradilo tlačítko na léčení a úskok. To jsem musel mačkat i několikrát, než si hra vzpomněla, že mě dělí od skonu jen pár vteřin. Testováno na dvou DualSense – opotřebováním gamepadu to není. Hra má navíc i při nastavení výkonu v těch nejnevhodnějších chvílích nepěkné frame dropy. Nejmarkantnější to je na zasněžené mapě, kde jsou tak šílené, že zdejší bossfight jde stěží dohrát.

Technikou proti přírodě

Co Wild Hearts nejvíc odlišuje od Monster Huntera, je systém karakuri. Systém mě upřímně nadchl. Neslouží pouze pro boj. Karakuri je souhrnný pojem pro všechna udělátka, která váš lovec může vyrobit. Autoři z něj vymáčkli všechno. Příjemně mě překvapilo, jak košatý technologický strom titul má. Systém dokonce přináší i trochu nepřímé socializace z Death Stranding. Karakuri jsou víceúčelové, pomáhají vám překonávat překážky při průzkumu – například lanová dráha, jsou to ale i stavby, se kterými mohou interagovat jiní hráči při návštěvě vašeho světa a opačně. Ve speciálních truhlách vám mohou nechat přebytečné zásoby. Energii na stavění budov na mapě získáte zabíráním a vylepšováním magických zřídel energie. Zásadní pro pobyt v divočině je i kemp pro rychlé cestování, ale i různé stavby na zpracování potravin. Jídlo zde dodává dočasné bonusy. Permanentní bonus získáte pouze v lázních, kde si zvýšíte zdraví.

V boji samozřejmě karakuri využijete také. Kromě základních máte k dispozici i fúzní. S těmi dostává souboj úplně jiné grády. Fúzní karakuri se staví ze základních karakuri. Pokud chcete postavit ochranou zeď, zmáčknete L1 a několikrát čtvereček. Vyskládáte několik řad beden, které morfují do zdi. Ta omráčí běsnící kemono. Lze dělat i kombo-karakuri, v rychlém sledu postavit několik typů. Kupříkladu zmáčknete L1 a třikrát kolečko, tím postavíte obří kladivo, které omráčí nepřítele. Poté rychle postavíte louč – L1 plus trojúhelník – a ta propůjčí vaší zbrani poškození ohněm, což je slabina mnoha kemono. Do souboje vnáší karakuri další element strategie. Neslouží jen ofenzivně, ale i pro podporu a lepší hybnost – skákací plošinky jsou neocenitelné proti kemono s plošným útokem. Sety karakuri si můžete i měnit podle loveného monstra a maximalizovat tak potenciál. Jediný problém je, že občas vyskládáte místo fúzních karakuri několik normálních kolem sebe. Kolik abstraktního umění z loučí a beden už jsem takhle postavil, nespočítám. S tím se ale naučíte fungovat.

Jako pohádka od studia Ghibli

Monster Hunter mě nikdy moc neoslovil. Ne snad žánrem a hratelností, ale svým zasazením a vizuální prezentací. Typická až moc přestřelená japonská estetika není něco, co bych cíleně ve hrách vyhledával, a to mám žánr anime rád. Wild Hearts jsou o něco umírněnější. Čerpají inspiraci z feudálního Japonska, a co je ještě víc oku lahodící, z tvorby studia Ghibli.

Narážek je mnoho a promítají se i do vizuální stylizace. Čím víc jsem se nořil do světa Azuma, tím víc jsem byl hrou pohlcen a užíval si její svým způsobem povědomý svět. Pro větší imerzi jsem si přepnul hru z angličtiny do japonštiny. Ještě víc vyniknou klišovité japonské charaktery.

Celou hrou prostupuje skoro až poetická nálada. Sálá z ní doba animismu, kdy se lidé ještě s úctou klaněli poražené zvěři. Ta není nepřítel, ale hrozba a nutný zdroj materiálů pro přežití. Hra to dává krásně najevo. Malá kemono můžete buď pohladit nebo zabít, pokaždé z nich vypadne něco jiného. Po poražení velkého kemono se lovec ukloní a omluví se. Na mrtvolky poté dosednou motýli. Jemných detailů, jako je tento, je ve hře spousta. Jsem rád, že jsem strávil průzkumem světa tolik času, vyšplhal i na ty nejnedostupnější místa a prolezl každou jeskyni, abych je všechny viděl. Jen je škoda, že příroda nepůsobí víc divoce, necítíte se ohrožení. Některá malá kemono jsou sice agresivní, ale nepředstavují vážnější hrozbu. Také by hře prospělo více lokací, které se vám téměř všechny odemknou relativně rychle.

Zvědavost vás odmění – v uzavřených lokacích, kam z Minato cestujete, najdete svitky rozšiřující lore, ale hlavně tsukumo, robůtky, kteří jsou vašimi pomocníky – lze je upgradovat, mohou vás v boji léčit, odvádět pozornost kemono nebo vám sbírat materiály na karakuri. Jsou také dalším krásným příkladem, jak se autoři inspirovali v dílech studia Ghibli. Tsukumo drnčí a třesou se přesně tak jako Kodama z Princezny Mononoke. I hudba je silně inspirována touto kultovní klasikou.

Krom již zmíněných problémů má hra i nějaké ty bugy. Občas se sekne při loadingu, někdy se propadnete po silné ráně texturami a dojde i na asynchronizaci zvuku a automatickému přeskočení rozhovorů. Také je škoda, že hra více nevyužila haptické odezvy a adaptivních triggerů.

Technicky nedokonalý soupeř Monster Hunter

Wild Hearts jsou víc než solidní konkurencí k Monster Hunteru. Jejich jedinečná nálada si vás snadno získá, stejně jako propracovaný systém karakuri a lov unikátních monster. Hra má sice technické trable a čas od času nekomfortní ovládání, ale má to, co je nejdůležitější – srdce. A to srdce bije silně, i když by potřebovalo občas defibrilovat. Pokud jste se žánru doposud vyhýbali, možná je načase mu dát šanci právě s Wild Hearts. Počkejte ale, než bude hra lépe optimalizovaná.