Neuběhnulo ani první čtvrtletí letošního roku a hned se objevily tři výborné realtimové strategie. Po C&C: Generals a American Conquest vychází další nápaditá RTS, na níž jde vidět, že byla tvořena s cílem odlišit se od hlavního a prorezavělého proudu realtimových strategií. Warrior Kings: Battles je sice titul postavený na starých a osvědčených principech, ale svou propracovaností, pojetím a zejména skvělou umělou inteligencí se od většiny RTS liší.
Děj se odehrává na mapě kontinentu Orbis, jenž se po sto letech vlády dynastie krále Artose, který byl hrdinou minulého dílu, rozpadá na desítky drobných oblastí, knížectví a nezávislých státečků. Nepokoje a nejednotnost neprospívají nikomu a je proto nezbytné sjednotit zem pod jednu vládu. Začínají tvrdé boje proti desítkám samozvaných pánů, odbojných rytířů a nejrůznějším fanatikům. Každé územíčko spravuje několik generálů a je jen na vlastním rozhodnutí, kam se vydat. Výběr se někdy dělí na více variant a je třeba zvážit, co se vyplatí nejvíc. Některá oblast může totiž do dalších misí po svém dobytí nabízet lepší bonusy (zvýšení populačního limitu, nové jednotky), ale tamní pánové disponují takovou silou, že je vhodnější zlikvidovat okolní území a až pak – posilněn získanými výhodami – se na ně vrhnout. Svou taktiku člověk musí přizpůsobovat těm, proti nimž stojí, a v tomto ohledu se hodí detailní popis jednotlivých generálů a jejich silných i slabých stránek.
Warrior Kings: Battles není žádná řadová RTS. Po stránce umělé inteligence přestavuje vůbec to nejlepší, co se kdy v realtimovém žánru objevilo a společně s propracovaným systémem vývoje tvoří základ pro vysokou obtížnost, která se dá překonat jen za pomoci toho, čemu se říká strategie. Protivníci vyznávají jiné styly boje (a opravdu to jde poznat!) a zaměřují se na odlišnou vývojovou větev. Každý začíná s tím samým, ale prostřednictvím stavby různých budov může jeho civilizace stanout na úplně jiném konci. Kostel, klášter a katedrála zaručují imperiální směr, opřený o sílu pěchoty, svaté bojovníky, tlusté slony a inkvizitory schopné sesílat božská kouzla. Vše ale vyžaduje silnou ekonomiku a pořádnou zásobu zlata. Protipólem křesťanského směru jsou pohané, sázející na rychlost, mýtické příšery, armády nemrtvých a elementály. Při obranně toho ovšem moc nesvedou a pod náporem se jejich města sesypou. Renesanční cesta skrývá mocné zbraně hromadného ničení, ať už primitivní dělostřelectvo, metače raket, střelce nebo trebuchety. A budovy jako observatoř nebo banka a vyspělé vynálezy po technologické stránce ostatní snadno předčí.
Základ pořádné obrany a úspěšného tažení tvoří dostatečné zásobování a ekonomika. Jako centrum sběru surovin slouží vesnice, do níž farmařící, kutající nebo dřevo sekající lidičkové skládají svůj náklad, o jehož převoz do hlavní budovy (konkrétně hradu) se stará povoz s koněm. Už tady se nabízí zajímavá taktika 
odříznout transportu cestu, a tím utnout přísun zdrojů. Navíc farmy jednak produkují jídlo a jednak zásobují vojenské jednotky. Čím větší armáda, tím klesá výnos z farmaření. Povraždění rolníci jsou tudíž pořádným problémem, neboť armáda pak nemá co jíst a postupně začne vymírat. Produkci lze zvyšovat – a později se to stane nutností – různými fígly: budováním farem na úrodnějších místech, stavěním mlýnů a pil, do kterých pracanti nosí náklad, aby se zdvojnásobil, nebo konstruováním obchodů, v nichž vesničané průběžně směňují suroviny na zlato, na nějž se dá v přírodní formě narazit jen málokdy.
Výběr z různých vojáků a možnosti skládání armády zaručují velkou škálu možných taktik a stylů boje. Neexistuje žádná silná jednotka a útočný svaz by měl být složen minimálně z jízdy, pěchoty, lučištníků, průzkumníků (umí vyšplhat na hory a přeplavat řeku), různé těžké techniky, speciálních jednotek a zásobování, bez něj dobývací stroje střílí docela líně. Každý ze zhruba šedesáti pěšáků, rytířů nebo potvor má své speciální schopnosti a nezastupitelné místo. Barbaři umí rabovat suroviny, žoldáci nepotřebují jídlo a zapalují budovy, ženisté za bitevními liniemi staví dobývací techniku, mniši, inkvizice nebo čarodějky mají v malíku duchovní síly, pohanské stvůry drtí všechno kolem a špióni kují své plány. Řadoví vojáci, lučištníci a jízda by měli operovat ve větším počtu a zásadně v seskupení do oddílů. 
Často proti sobě stojí i tři sta čtyři sta mužů a krvavě se řeže. Někdy proto bývá obtížné všechno zorganizovat a sladit tak, aby se armáda chaoticky nevrhnula na nepřítele (což by pro člověka znamenalo rychlou porážku), ale aby využila svých výhod a taktiky.
Tím, co Warrior Kings: Battles povyšuje nad ostatní tituly ve svém žánru, je neskutečná umělá inteligence. Nejen, že se generálové liší stylem boje a preferovanými taktikami, ale jsou rovněž zdatnými a místy neporazitelnými oponenty. Nepřítel s oblibou útočí na nechráněná místa, kombinuje armádu a vybírá si slabé úseky obrany, na něž posílá své jednotky klidně i ze dvou ze tří stran. Často vypraví pár propagačních útoků, a když je člověk lehce ustojí a říká si, že se nemůže nic stát, nevinně přicupitá průzkumník a za ním se vynoří stohlavá armáda s desítkou katapultů, která pobije absolutně všechno. Oponenti taky účinně využívají speciálních schopností jednotek; třeba zdánlivě zbytečně expedují své pěšáky na smrt proti přesile jenom proto, aby odvrátili pozornost od špióna, který začne zapalovat město. Oheň se následně rozšíří i na opevnění, a když plameny začnou ukusovat poslední obranné věže, objeví se obrovská armáda, čekající právě na moment, až bude cesta za hradby volná.
Warrior Kings: Battles je právě díky výborné AI a mnoha dalším prvkům zatraceně těžká hra. Ne ale až do té míry, že by se někdo mohl cítit frustrován. Nepřítel se dá překonat, nicméně člověk musí akceptovat některé zákonitosti a smířit se s tím, že se jedná opravdu o strategii a ne o hru „postavím padesát tanků a vyhrál jsem“. Kromě zkušeností, odlišnosti jednotek a podstatnému vlivu terénu se musí počítat i s takovými drobnostmi, že třeba pěšák s mečem budovu prostě neroztříská a že musí nastoupit zápalné šípy a dělostřelectvo. Dobývání hradů je ostatně velmi zábavná činnost. Na zabarikádovaného nepřítele hrubá síla neplatí; nejdřív se musí vyplenit okolní farmy, čímž dojde zásobování, a pak na pozdrav poslat do hradu pár zápalných koulí. Schovaní vojáci z města chtě nechtě vylezou a dají se do férového boje.
Přestože AI dosahuje špičkové kvality, bitvy se živými spoluhráči (přes LAN, IP adresu nebo GameSpy Arcade) mají odjakživa něco do sebe. Díky charakteru hry a volitelnému osazení inteligentními počítačovými protivníky nejsou vzácné klidně i pětihodinové bitvy. Klasické „kdo přežije, vyhrává“ je doplněno o nový mód Valhalla, v němž se nic nestaví a pouze válčí. Hráči si vyberou složení svých oddílů a snaží se obsadit co nejvíce vlajek. Kdo je ovládá, dostává bodíky, a jakmile překročí určitý limit, vyhrává.
Po grafické a technické stránce není hře co vytknout. Některé modely jednotek by možná snesly více detailů, nicméně vzhledem k velkým bitvám by se už tak dost vysoké systémové požadavky ještě více zvedly. Engin je zajímavý především vykreslováním skutečně obrovských ploch, přitom přehlednost a optimální umístění kamer nijak netrpí. Hudba a zvuky podtrhují celkovou atmosféru, škoda, že se valná většina skladeb oproti původnímu Warrior Kings vůbec nezměnila a zůstaly i chybky v ovládání. Tu a tam se po kliku na nepřátelskou budovu nic nestane nebo se jednotky tvrdohlavě ani nehnou. Nejde o nic zásadního, ovšem stejně jako v případě špatně vyřešeného multiplayerového chatu to člověka občas naštve.
Ovládání by se na závěrečném skóre výrazně nepodepsalo, jenže – Warrior Kings: Battles sice není kopií původní hry a kromě kompletně přepracované AI přináší i nové módy, nápady a jednotky, ale až přehnaně ukazuje skvělou AI. A to taky na místech, kde by měly spíše nastoupit zábavné mise. Ano, kampaň s výběrem území, kam se vydat, je zajímavá, leč misím chybí šťáva. V podstatě jde jen o soustavu skirmish bitev, zřídkakdy zpestřených něčím zajímavým. Mise se skládají ze starého „pobij všechny“ a výraznější dějová linka neexistuje. Vydat takový titul v dobách realtimových strategií, kterým po příběhové stránce (Warcraft III ) nebo z hlediska designu 
misí (Empire Earth) k dokonalosti nic nechybí, je přinejmenším podivné. Přitom původní Warrior Kings hýřil nápady a vyprávění příběhu společně s originálními misemi tvořilo výbornou atmosféru a dávalo hře spád.
Warrior Kings: Battles patří po stránkách propracovanosti a umělé inteligence k vůbec nejlepším RTS, nicméně sázet jen na skirmish a multiplayer (byť opravdu vynikající) není zrovna dobrý nápad. Warrior Kings: Battles také není titulem pro široké publikum jako Warcraft III, Praetorians nebo Age of Mythology. Obtížnost a náročnost dosahují takové výšky, že si mnozí během hutných bitev vylámou zuby. Ale zaplaťpánbůh za takovýto titul – RTS, kde poslední písmenko opravdu znamená strategie, zas až tolik nevyšlo.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
