Pokrok, který herní průmysl ušel za poslední dvě tři dekády, je nejlépe vidět na stále realističtější grafice, nevyhnul se však ani herní scenáristice. Dnes už prostě nestačí dát hráčům pod ruku panáčka, ve dvou větách popsat, proč právě on je poslední nadějí lidstva na záchranu, a poslat ho směrem k nepřátelům. Prodejní čísla ukazují, že lidé mají rádi dobře promyšlené světy, košaté příběhy se zvraty, emoce a sympaticky napsané postavy. Duke Nukema vystřídali hrdinové, kteří dokážou dát dohromady větu rozvitou a jejichž humor nespočívá jen v opakování hlášek ze starých filmů.
Fanoušci Warhammeru 40 000 mohou s klidným srdcem vytáhnout peněženky, takhle zblízka se na oblíbené postavy jinde nepodívají.
Což je samozřejmě dobře, ale ruku na srdce – kdo z vás občas nedostane chuť na pořádný akční „výplach“, ke kterému si po těžkém dnu sednete s vychlazeným pivkem a pořádně rozšmelcujete hordy nepřátel, aniž byste se museli trápit, jestli náhodou oni nejsou v právu? Pokud to tak máte také, Space Marine 2 je přesně pro vás. Jeho hraní vás ničím neobohatí a za pár měsíců si z něj patrně nebudete pamatovat vůbec nic, jako cool akční řežba plná bezuzdného násilí ovšem funguje na výbornou. A pokud jste navíc k tomu ještě fanoušci univerza Warhammer 40 000, dostanete po dlouhé době šanci vidět oblíbené postavy v ostré akci.
Právě navázání na slavnou licenci, s jejíž co nejvěrnější adaptací si dali tvůrci spoustu práce, je tou největší konkurenční výhodou, kterou oproti ostatním zástupcům žánru Space Marine 2 disponuje. Drtivou většinu hry kampaně jde o bezuzdnou akci, mezi misemi se však pravidelně vracíte do monumentálních sálů Impéria poklonit se uctívaným vůdcům. Zapomeňte na chlapácké špičkování vojáků z Call of Duty, zdejší hrdinové k sobě mluví s úctou, plně respektujíc hierarchii vedení. Je to zvláštní a tak trochu to zavání náboženským kultismem, na druhou stranu je to originální, a i když o Warhammeru nevíte vůbec nic, rychle se zorientujete. Možná vám uniknou nějaké narážky, ale zdejší dějová linka je jednoduchá. Nejlépe ji vyjadřuje jedna z nahrávacích obrazovek, které můžete spatřit po své smrti: Neptejte se: „Proč zabíjet mimozemšťany?“ Raději se ptejte: „Proč je nezabíjet.“
Nepřáteli se nešetří, na hrdiny útočí po desítkách.
Hlavním hrdinou je Titus, který po obvinění z kacířství (viz děj minulého dílu) strávil století na mučidlech a nyní se jako odpadlík přidává k Hlídce smrti, kde touží zemřít v boji proti Tyranidům, agresivním mimozemským hmyzákům. Jako poslednímu přeživšímu mise na džunglemi pokryté planetě Kanaku se mu podaří vypustit do stratosféry smrtící virus, jenž by měl většinu Tyranidů vyhladit. Za své hrdinství je pak odměněn povýšením do řad ultramariňáků, k boji geneticky vylepšených lidí. Ještě dostane dva parťáky, Gadriela a Chairona, a vydává se na speciální tajnou misi…
Ne, Space Marine 2 si rozhodně z Game Awards žádnou cenu za scénář neodnese, na druhou stranu není tak vyloženě plytké, jak by to snad mohlo z popisu vypadat. Víc než celková zápletka jsou totiž zajímavé mnohé situace, na něž postupně narazíte. Titus je neustále přes vysílačku v kontaktu s vedením, takže ty vzácné pasáže, kdy zrovna nestřílíte, jsou vyplněny konverzací. Oproti tomu parťáci mluví jen sporadicky, zřejmě proto, že jejich roli místo umělé inteligence mohou hrát vaši kamarádi. I když příběh není z nejsložitějších, jistě vezmete za vděk českou lokalizací, byť tedy v rámci přestřelek na čtení písmenek není moc času.
Pasáže, kdy musíte něco bránit, jsou obtížné. A je jich bohužel moc.
Celkově hra svojí atmosférou nejvíc připomíná sérii Gears of War, jen bohužel zdejší postavy nejsou ani zdaleka tak sympatické; vlastně jde jen o anonymní paňáci, které v akci nepoznáte od sebe. Ve stolní statické variantě Warhammeru působí obří brnění mariňáků působivě, na akční hru jsou poněkud těžkopádná, obzvlášť když se podstatná část boje odehrává pomocí máchání řetězových mečů.
Souboje na blízko mají klasická „souls“ pravidla – lehké útoky můžete vykrýt, což naopak vytvoří slabinu v obraně soupeře. Před těmi těžkými naopak musíte uskakovat a čekat na svoji příležitost. Problém je, že nepřátel je tady hodně, často i vyšší desítky kusů najednou, a na bojiště neustále proudí ze všech stran. Ano, jedním švihem meče jich klidně zabijete několik najednou, na jejich příležitost ovšem čekají spousty dalších. S prostým šermováním si tak nevystačíte, musíte se neustále pohybovat, střílet, házet granáty, používat speciální schopnosti a ještě pozorně sledovat rychle ubývající křivku zdraví. Na obrazovce se přitom odehrává krvavý masakr, kdy kusy nepřátel odletují do všech stran a všude něco bouchá, tedy přesně to válečné peklo, které si pod pojmem Warhammer člověk představí.
Pro úspěch se budete muset naučit střílet i mávat mečem.
Hra je poměrně tuhá, na doporučenou třetí obtížnost ze čtyř jsem umíral často, v některých scénách i opakovaně. Dokud máte na starosti jen sebe a své druhy, dá se ještě jakžtakž taktizovat, horší jsou ovšem pasáže, kdy je potřeba něco bránit. A takových je zde bohužel na můj vkus až příliš. Počítačoví spolubojovníci jsou až příliš pasivní, a i když vás neváhají v případě potřeby oživovat, že by se sami iniciativně vrhali do útoku, to ne. Je jedno, jestli zrovna musíte chránit řetězy na stoupajícím výtahu nebo jaderný reaktor, na nějaké pokročilé manévrování jednoduše není čas. Systémem pokus-omyl se musíte naučit, odkud se na scénu dostávají noví nepřátelé, kde máte schované zásoby munice a na kdy je nejlepší schovávat si vzácné granáty, jinak nemáte šanci uspět.
Aby bylo jasno, nekritizuji vysokou obtížnost, ostatně tu si lze v případě potřeby snížit, ale nutnost obrany křehkých objektů, na které podle mého není celková hratelnost koncipovaná.
Daleko lépe oproti tomu dopadly souboje s bossy, kteří jednak působivě vypadají, jednak mají často nějakou speciální „zápletku“, ať už jde o dočasnou neviditelnost nebo povolávání posil.
Místy je grafika působivá, na konzolích se hra hýbe skvěle.
Naštěstí ani opakování obtížných scén nevede k frustraci, samotná akce umí být tak zábavná, že nenechává příliš času na přemýšlení. A navíc je na bojující mariňáky parádní pohled.
Ať už se plížíte temnými koridory podzemních základen, nebo naopak z vysokých budov sledujete pinožení nepřátel hluboko pod sebou, grafika umí vyčarovat kouzelné scenérie. Navíc se to celkem obstojně hýbe na PS5 i v režimu kvality, který běží odhadem 40 FPS; režim rychlosti pak nabízí 60 FPS bez škobrtnutí.
Kampaň zabere kolem patnácti hodin, což je tak akorát, podstatnou částí hry však bude ještě multiplayer. Kromě kampaně půjde společně hrát i její samostatné mise v různých variacích, ale i klasické PvP ve třech režimech. Vydavatelství ve hru víc hráčů hodně věří, prodává se dokonce i season pass s mnoha kosmetickými doplňky, kterými si můžete zdobit svého avatara, a i po vydání hodlá přispívat novým obsahem. Tuto složku jsme bohužel neměli možnost pořádně vyzkoušet, brány multiplayeru se totiž široké veřejnosti otevřou až 9. září.
Celkově musíme konstatovat spokojenost, hra totiž splňuje vše, co se od ní dalo očekávat. Jde o poctivou „chlapáckou“ řežbu, ve které nestačíte měnit zásobníky a krev stříká proudem. V nejlepších momentech připomíná sérii Gears of War, oproti ní ovšem nenabízí tak výrazné postavy a také by si zasloužila větší variabilitu misí. Za to se může opřít o desítky let budovaný svět Warhammeru, což pro jeho fanoušky znamená spoustu bodů navíc. Všichni ostatní musí počítat s tím, že jde „jen“ o přímočarou zábavu v hezké grafice. Což ani tak není málo.
