Osm starobylých run, jež by svému majiteli mohly zajistit prakticky neomezenou moc, se stalo hrozbou nejen pro říši lidí, ale i pro samotné sídlo bohů, bájný Asgard. Pokud se nepodaří mocné artefakty zničit dříve, než se k nim dostane Loki, "enfant terrible" severské mytologie, naplní se proroctví příchodu Ragnaroku, konce celého starogermánského světa.
Vždycky jsem si myslela, že zkratka RPG znamená Role Playing Game, tedy hru na hrdiny, hru, v níž se máte vcítit do role vámi ovládané virtuální postavy, spolu si užívat prosluněných dnů na bitevních polích i pochmurně zakouřených chvilek nad pivem v místní hospodě. Máte se se svým charakterem ztotožnit a podělit se s ním o radost z každého zlepšení, jehož se vám podaří dosáhnout, z každé zaneřáděné veteše, o níž se praví, že zrovna tenhle starý krám vám zajistí nesmrtelnost. Ale Valhalla Chronicles dodává zkratce RPG zcela novou dimenzi. V souvislosti s charakteristikou tohoto dílka totiž daleko výstižněji dopadne stručné upozornění potenciálním hráčům "Rychle Pryč, Gamesníče".
Už výběr postavy vypadal podezřele, ale má věčně optimistická nálada nenechala zvítězit jako vždy v koutku se krčící upejpavý kontakt s realitou a s nadšením jsem po 
kliknutí na jeden ze čtyř nabízených portrétů vklouzla do hry. Sakra, to nebyl jen portrét, ale jediným ťuknutím jsem si kompletně vytvořila celý charakter. Žádná volba statistik a dovedností, dokonce ani pojmenovat si toho mamlase nemůžu, o dnes již naprosto běžné základní úpravě vizáže ani nemluvím. Hemží se to tady asi dvacítkou tak maličkých postaviček, že by se za svou velikost nemusely stydět ani ve strategii stylu Shogun: Total War. Ještě než se stihnu pořádně rozkoukat, v jaké díře to vlastně vězím, přiřítí se ke mně nějaký evidentně pomatený vesničan a zapřede rozhovor, aniž by bral ohledy na můj viditelný úlek. Vnutí mi kousek mapy a v rychlosti vysvětlí situaci, za které byl zabit můj otec a kde mám najít zbývající části, abych dokázala najít první z osmi hledaných run.
Najednou se začnou ozývat zvuky ne nepodobné bubnování kapek deště na stěny stanu za prudkého lijáku. Ale no ták, můj kutloch se sice ani zdaleka neblíží honosnému označení chatrč, ale pod plátěnou střechou vážně nebydlím. Už jenom proto, že nad sebou mám ještě sedm pater paneláku. Aha, ono se to line z počítače - dvacet panáčků se rozrostlo o dalších deset a ten houf začal neuspořádaně pobíhat a mydlit do sebe navzájem. Z romantických kapek deště se tak vyklubalo neohrabané dupání titěrných nožiček zdejšího osazenstva. 
Než se stihnu zapojit do válečné vřavy, je po všem a já se tak alespoň pokouším prokecat několik zevlujících čumilů. Ale nějak mi to nejde, verbální komunikaci zde asi nepovažují za nutnou součást svého života.
A to v tom podivínství nejsou ani zdaleka sami. Například takoví nepřátelé – nepoznáte na nich vůbec nic. Většinou totiž v pohodě postávají a neublíží vám ani v případě, že do nich vrazíte. Už vůbec je nevyvede z míry, když jim přímo před očima kosíte kamarády, dokonce mi připadalo, že se mají co držet, aby se nepřidali na vaši stranu. On ale nakonec ten jejich laxní přístup vyzní mnohem lépe, než když se vám přece jen někdo rozhodne vyprášit kožich. Zpracování soubojů je totiž tak úchvatné, že nejdříve jen nevěřícně civíte na monitor a pak vám nezbude nic jiného, než se smíchy svalit pod stůl a k počítači se vrátit, až když je po všem.
Zásada číslo jedna nepřekonatelně realistického souboje ve Valhalla Chronicles zní: Střelné zbraně neužiješ, neb nepřítel tvůj ve své bohulibé prostoduchosti ještě neseznal výhod těchto nástrojů ďábelských a bylo by podlé a tobě pod roveň, za pomoci luku se vítězství dobrati. Zásada číslo dvě: Jakéhokoli nepřítele potkáš, rovni si v běhu budete a ani jedna strana tak nemůže zbabělým pronásledováním slabšího 
dosáhnout efektu viditelného. Zásada číslo tři: Buď shovívavý k prostoduchosti nepřátel svých a nezneužívej jejich sklonu k vraždění všeho, co se hýbe (byť mysl jejich i slípka zaujmouti může), k neférovému mlácení do míst zcela nechráněných. Zásada číslo čtyři: Smrtelným hříchem jest naslouchati zvukům vřavy bitevní, neb povětšinou zní, jako bys kotlíky plechovými o sebe třískal, i když jen nožíkem malým téměř nahého soupeře mezi žebry šimráš. Zásada číslo pět: Před protivníkem svým nehybně stůj a rukou, v níž zbraň třímáš, trhavě mávej... Raději toho nechám, v tomto duchu bych mohla pokračovat ještě pěkných pár řádků a nedostalo by se místa na daleko zajímavější stránky hry.
Uznejte sami... Ve hře si můžete naprosto beztrestně zkoušet ostrost vašich čepelí na hrdle kohokoli, koho potkáte. Pokud to nepřepísknete a nebohá oběť vaše škádlení přežije, bude s vámi nadále klidně komunikovat, jakoby se nic nestalo (tedy když se z ní nevyklube nepřítel – většinou totiž nemáte jinou možnost jak zjistit stav sympatií ve vaší blízkosti se potulujících prevítů, než je trochu nakopnout). Jednou jsem takhle nedopatřením zmydlila obchodníka, že málem vypustil duši, ale hned, jak jsem sklonila zbraň, začal mi vnucovat své zboží. S podnikateli je tu vůbec potíž. V naprosté většině totiž nedisponují dostatkem prostředků k tomu, aby od vás odkoupili nalezené harampádí, takže se nejednou dostanete do situace, že máte v inventáři stříbrný poklad a několik mečů, ale nemůžete si pořídit 
vůbec nic, protože vám v kapse necinká ani halíř a na směnný obchod tady nejsou vybaveni.
Z předchozích odstavců byste možná mohli nabýt dojmu, že nic horšího už vás snad ani nemůže v této hře potkat. Kdepak, mám schovaných ještě pár milých překvapení. Zadané úkoly se plní tím způsobem, že po jejich přijetí vyrazíte jedním směrem (jiným to sice jde, ale evidentně byste si zbytečně zašli a museli se vracet) a první, na co narazíte, je v lepším případě přímá nápověda na jednoduché splnění mise, v tom horším se ocitnete hned u cíle. Navíc vše probíhá příšerně lineárně, až na několik výjimek v podobě postranních questů jdete jen jedinou možnou cestou. Nudu a rozlícenost nad tím, že prakticky na nic nemá vliv vaše rozhodování, jen umocňuje skutečnost, že jakmile splníte vše na jedné mapě, už se sem nevrátíte. K tomu si připočtěte, že existuje jen jeden způsob odchodu z lokace, a ohledně zábavnosti celého titulu vám musí být vše jasné. Ještě si ale přeci jen přihodím: Jednotlivé mapy jsou neuvěřitelně prázdné, sice tu pobíhá nesčetně vesničanů, banditů a pobudů, ale odmítají s vámi jakkoli komunikovat, takže to "hratelnost" ve finále nijak neovlivní. Ale abych jen nepoukazovala na chyby, tak se trochu vrátím ke svému počátečnímu optimistickému pohledu.
Grafické zpracování prostředí vůbec nedopadlo špatně a i přes značnou zaostalost enginu se dají především stavby nazvat velmi vydařenými. Každá lokace vás zaujme zcela rozdílnou podobou a prohlížení si několika architektonických typů vám alespoň trochu vykompenzuje nezábavnost brouzdání jinak prázdnými světy. Vaše postavy asi místo hodin fyzické přípravy hojně navštěvovaly výuku zeměpisu a orientace v terénu, v důsledku čehož pro ně nepředstavuje žádný problém najít cestu přes celé město, obejít hradby a dorazit na místo, které jste jim určili jediným kliknutím. Potěšitelná je i použitelnost klávesových zkratek na vše, co lze ve Valhalla Chronicles vyvádět. Ty si můžete i podle vlastních choutek sami nadefinovat.
Pokud ještě zavřu obě oči a zapomenu na nesmyslnou jednoduchost postranních questů, tak bych za klad mohla považovat i rozmanitost právě nepovinných úkolů. Jednou máte trochu vylepšit fasádu opilci, co nezaplatil útratu, podruhé doručit dopis banditům, kteří vás údajně jinak sežerou i s chlupama, nebo třeba budete shánět kuře a vlčí krev na nějaký pochybný církevní obřad. Ale to už je vážně všechno, ani kdybych se snažila sebevíc, na další pozitivum tohoto podivného programu prostě nepřijdu. Pokud se tedy nechcete ukousat nudou, případně podstrčením CD přimět svého spolubydlícího, aby se během hraní zapojil do domácích prací, vyhněte se Valhalla Chronicles obloukem.
| Valhalla Chronicles | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
