Devět let starý Until Dawn považují mnozí fanoušci studia Supermassive za vrchol jejich tvorby. Úspěch této hry se sice již zřejmě nedovedlo překonat nějakým dalším titulem, ale fanoušci věří, že se ještě prokáže talent vypravěčů naservírovat nějaký další povedený horor. Jenže doba teď fandí spíš remasterům a remakům a tento osud postihl právě i Until Dawn. A bohužel z toho je spíše zklamání.
V redakci jsme využili příležitosti a k recenzi jsem se nabídl z pozice někoho, kdo původní díl nehrál. Můžeme tedy hru ohodnotit z úhlu člověka, který ji zažívá poprvé a usuzuje, jak hra funguje i po časovém odstupu. To bylo nicméně trochu naivní, těšil jsem se totiž, že si plně vychutnám příběh v novém grafickém kabátě a v ještě více vyladěné formě, jenže právě ona technická stránka se nakonec ukázala jako zásadní rušivý element. Ale ne jediný, k technické stránce se dostanu později.
Hororový žánr dopředu počítá s tím, že k němu máte jistou inklinaci, jinak má celkem problém hráče a diváky oslovit, pokud se prostě moc bojí. Ačkoliv mám pocit, že se také řadím spíše ke strašpytlům, Until Dawn mě vylekal jen v těch opravdu nejostřeji plánovaných „jumpscares“ (prostě vybafnutích), typově třeba když se otevřely dveře a na zlomek sekundy vyskočila obludná tvář a zase zmizela. A i na ty mě už loni cvičil Alan Wake 2, který je opravdu až zbytečně nadužíval.
Hra jinak využívá spíše trochu předvídatelného strašení, kdy vás má vylekat třeba zvíře vyskakující z křoví, prasklá žárovka nebo padající obraz ze zdi. A to jsou bohužel záležitosti, které se po chvíli okoukají, jenže hra se jich prostě ne a ne pustit. Až ke konci hry přijdou opravdu ty dobře udělané momenty vyvolávající mrazení v zádech, kdy se třeba v části obrazovky mihne nestvůra nebo vás jen nechá poslouchat zvuky blížícího se zabijáka. Libuje si rovněž v přehnaném násilí, které se hravě vyrovná s fatalitami z mlátiček Mortal Kombat. I na to je třeba mít připravený žaludek, byť to pořád ve videoherní formě může působit spíše groteskně.
Samotný příběh hry je jedno velké klišé za druhým. Marně se mi několik fanoušků původní hry snažilo vysvětlit, že to je právě na hře to zábavné, ale mně prostě v panice utíkající studentka zahalená jen ručníku před maskovaným vrahem, pár který si cestu lesem v naivitě zkrátí přes strašidelný důl nebo třeba opuštěné sanatorium ve kterém prohledáváte mrazící boxy na mrtvoly prostě přijde spíše hloupé, předvídatelné a ohrané. Na rovinu teď přiznám, že pokud máte klišé v hororech rádi, budete s příběhem asi spokojenější, než já.
Ve zkratce jde o příběh party studentů, kteří se rozhodnou „zapařit“ na horské chatě, rok poté, co zde oni sami kvůli dětinskému vtipu zapříčinili tragickou smrt dvou sester. Většinu z nich bych označil spíše jako blbce než sympaťáky, byť se se dá říci, že vám někteří z nich mohou v průběhu děsivých události hry přirůst k srdci. Jak už jsem zmínil, celkem dlouho této partě lidí trvá, než si uvědomí, jaké nebezpečí jim hrozí a dostávají se běžně do situací, do kterých by rozumný člověk nešel ani náhodou. Ale to je prostě ten typický znak hororů.
Stavebním kamenem hry je rozhodování se v kritických momentech, které má vliv na další děj. Until Dawn má hodně blízko hrám, jako je třeba Detroit: Become Human, a tedy nabízí opravdu košatý strom možností, kam se můžete v průběhu hry dostat. Pokud vám třeba někdo z party studentů umře, tak je prostě mrtvý a jede se dál, příběh s tím do budoucna bude počítat. Na začátku hry vám to možná tak nepřijde, ale v průběhu hraní budete čím dál více oceňovat různé dějové možnosti a přemýšlet, co by se asi tak stalo, kdybyste se rozhodli jinak. Hra tím také svádí k opakovanému hraní.
Hratelnost je opravdu jednoduchá, v podstatě jen střídá momenty, kdy ovládáte jednu z postav a prozkoumáváte danou lokalitu s někdy i celkem dlouhými cutscénami, ve kterých pouze volíte z nabízených možností (dialogy, akce). Akční pasáže vždy spočívají v rychlém mačkání tlačítek, případně rychlém zamíření na zvýrazněný bod. A to je v podstatě vše. Jedinou specialitou hry je minihra, ve které se nesmíte hýbat a to kontroluje gyroskop gamepadu. Pokud budete zrovna z děje hry nervózní, budou se vám chvět ruce a to vás dále ještě může ve hře potrestat.
Remake by po stránce příběhu měl být identický původnímu dílu, tedy až na trochu rozvedený úvod a závěr, u kterých se spekuluje o náznaku možnosti přípravy druhého dílu. Co se hratelnosti týče, tam pár novinek je, například schované totemy ve hře mají nově pohybovou minihru na odemknutí nápovědy, ale hlavně je tu volnější kamera, na hru nyní nahlížíte většinově z třetí osoby místo fixních kamer z původní hry. No a to už se pomalu dostávám k zásadním novinkám, tedy vizuální stránce a optimalizaci.
Letošní Until Dawn je hra znovu vystavěná od základů na Unreal Enginu 5. Díky tomu dostáváme novou, detailnější grafiku, ještě lepší práci se světlem a stíny, propracovanější animace a podobně. Ačkoliv spousta lidí tvrdí, že původní hra vypadá stále dobře, je prostě pravda, že díky letošnímu remaku Until Dawn ještě víc prokoukne. Jenže...
V první řadě je opravdu do očí bijící fakt, že na PlayStationu 5 funguje hra pouze v režimu s 30 snímky za sekundu. Žádný výběr mezi kvalitou obrazu a výkonem tu není a komu nízká snímková frekvence vadí (třeba mně), bude ho to prostě rušit. A co víc, člověk by čekal, že tento kompromis alespoň zajistí stabilní výkon, jenže ani to od remaku nejde čekat a hra se sem tam viditelně zaškube. Jednou se mi dokonce hra škubla v momentě nutnosti mačkat tlačítka a hrdina mi kvůli tomu při útěku před nestvůrou zakopl a upadl. Naštěstí to neznamenalo jeho smrt, hra vám občas nějaký ten přehmat odpustí, ale kdyby ano, tak bych asi házel ovladačem.
Od nového enginu bych také čekal, že si autoři ještě více vyhrají s animacemi, jenže z nějakého důvodu se toto nezlepšilo. Pořád tu tedy jsou trochu nedokonalé animace, ztuhlé obličeje a dokonce i sem tam nějaká chyba v herní fyzice. Podle diskuzních fór na Redditu mají lidé také problémy s pády hry, já ovšem žádný nezaznamenal. Takhle si prostě dobře zvládnutý remake nepředstavuji.
Výsledkem je tedy zdánlivě vylepšená hra, která ale nic moc až na celkové grafické detaily nevylepšuje, hratelnost či příběh nijak neobohacuje a stojí plnou cenu. To vše v momentě, kdy na PlayStationech pořád můžete koupit daleko levněji původní hru (v úvodní nabídce her pro novou generaci z PlayStation Plus byla také zahrnutá), která je navíc odemčená na 60 snímků za sekundu. Hlavní přínos letošního remaku je tedy v podstatě v tom, že si jej nově mohou zahrát i lidé na PC. Ale to je asi tak vše.
Aktuálně navíc Until Dawn soupeří o pozornost hororových fanoušků s remakem Silent Hillu 2, který se naopak opravdu povedl a vylepšil původní, dnešní optikou už zastaralou hru, opravdu náležitě. Until Dawn oproti tomu bere titul, který ještě moc vylepšovat nepotřeboval, a dělá jej vlastně i v pár ohledech i o něco horší, než originál. Tak co s tím? Radím vám, běžte si radši zahrát ten remake Silent Hillu 2.
