Jednu dobu se říkalo, že hry pro jednoho hráče jsou mrtvé a budoucnost je jen v multiplayeru. Čas samozřejmě ukázal, že to není pravda, existuje spousta lidí, co si k hrám naopak chodí od lidí odpočinout a o žádnou socializaci nemají zájem.
Singleplayerové tituly tak stále vycházejí, jsou ovšem úplně jiné než někdy před dvaceti lety. Dnes je to samý otevřený svět, RPG prvky, management inventáře a další systémy, díky nimž hry působí daleko sofistikovaněji. Zároveň tím však ztrácejí kouzlo prostého dobrodružství.
Pamatujete Dark Sector, Second Sight, remake Bionic Commanda, Dark Void, Binary Domain nebo třeba první Uncharted? Přímočará béčka, ve kterých jste lineárně postupovali od jedné přestřelky ke druhé a čas od času otočili další stránku jejich lehce předvídatelného příběhu. Unknown 9 je takřka učebnicovým příkladem tohoto zástupcem žánru, který byl nejvíce populární v éře Xboxu 360 a PS3.
Hrajeme za mladou kouzelnici Haroonu, jíž tvář i hlas poskytla herečka Anya Chalotra, nejlépe známá jako Yennefer z aktuální netflixovské adaptace Zaklínače. Ta se pouští do boje s tajemnou organizací Nadřazených, kteří mají v plánu změnit koloběh života. Děj se odehrává někdy v 19. století na planetě Zemi, ovšem v alternativní minulosti, kdy má lidstvo k dispozici různé steampunkové vynálezy. Zasazení je vskutku originální a ve chvílích, kdy se pohybujete skrze městskou zástavbu, trochu připomíná sérii Dishonored. Navštívíme mnohá exotická místa, kromě úvodního Blízkého východu, třeba i Indii, Portugalsko nebo Turecko.
Dějová linka je vcelku jednoduchá, ovšem samotný svět a jeho historie jsou mimořádně detailně popsány. Kromě hry totiž její vydání doplní i knižní trilogie, komiks, podcast, později ještě interaktivní webová stránka a encyklopedie. Člověka napadne, jestli to snad autoři trochu nepřehnali a neměli se místo toho soustředit jen na samotnou hru, která by rozhodně snesla více péče. Propracovaný lore je sice super a naznačuje, že jsou plány na jeho rozvíjení, ovšem v kruté realitě dnešního trhu se obáváme, že k tomu nebude příležitost. Hned se mi na paměť dere kdysi ambiciózní Advent Rising, k němuž psal scénář sám Orson Scott Card, z plánované trilogie ovšem vznikl jen první díl. Anebo loňský propadák Immortals of Aveum.
Smyčka hratelnosti je vcelku jednoduchá a opakuje se až do konce hry. Po většinu času putujete klikatým koridorem a vedete dlouhé rozhovory s parťáky, ať už přes vysílačku, nebo jdou do akce přímo s vámi. Čas od času narazíte na menší arénu zaplněnou nepřáteli, které můžete zdlouhavě likvidovat ze stínů, anebo je prostě zblízka umlátit. K obému máte v rukávu dostatek triků, díky nimž si na bojišti můžete připadat jako alfa predátor. Umíte se na čas zneviditelnit a házením „kamenů“ lákat nepřátele tam, kam potřebujete, když se to však zvrtne, jsou k dispozici silné útoky na blízko i na dálku, štít i rychlé úskoky a také prakticky ničím neomezené léčení.
Největší specialitou je pak možnost ovládnout na dálku své nepřátele a poslat je do boje proti jejich bývalým kolegům. Hra se v tom případě na čas pozastaví a vy máte dost času rozmyslet si, jakým způsobem napáchat co největší škody. Časem se naučíte takto posednout až tři nebožáky najednou, což dokáže zásadním způsobem změnit poměr sil na bojišti. Hrál jsem na třetí obtížnost ze čtyř a až na výjimky, jako jsou občasné souboje s bossy, jsem neměl vážnější problém, Haroona je jednoduše nezastavitelný stroj na zabíjení.
Ano, občas se objeví nějaké nové překážky, jako třeba bariéry, za nimiž neplatí magie, nebo silnější typy nepřátel, které nejde vyřídit ze zálohy, v podstatě se však za celou dobu nic zásadního nezmění. Což bohužel dříve nebo později přinese stereotyp. Věčné souboje ředí jen hledání sběratelských předmětů, kterých je zde snad až příliš. Jediné, co má totiž smysl sbírat, jsou „orby“ se zkušenostmi, za něž si můžete vylepšovat stávající vlastnosti, žádný „gamechanger“, na který byste si od začátku toužili našetřit, tu ovšem bohužel není.
Jen málokdy přijde skutečné rozptýlení v podobě prostorových hádanek nebo návratů na jakousi improvizovanou základnu, kde můžete vést rozhovory se spolubojovníky.
Největší problém Unknown 9 je, že v tom, co dělá, nepůsobí dostatečně přesvědčivě. Soubojový systém je ok, díky Unreal Enginu a dobrým hercům se na to i relativně dobře kouká, celkový dojem je však až příliš retro. Některé designové rozhodnutí už totiž jednoduše nepůsobí dobře. Samotný koridor občas působí až příliš uměle, kdy Haroona nedokáže přeskočit pařez nebo obrubník u cesty. Slepé odbočky, na jejichž konci na vás čeká nějaký jen další sběratelský předmět, jsou samoúčelné, nutnost neustále rozbíjet okolní sudy a truhly také připomíná spíše časy Diabla jedničky než něco, co bych chtěl dělat ve svém volnu v roce 2024. Celková kompozice filmových sekvencí, kdy proti sobě dvě postavy stojí v pozoru a odříkávají své repliky, už taky v době interaktivních filmů nevypadá úplně nejlépe. A to ani nebudu zmiňovat časté bugy, kdy mrtvoly občas zůstanou viset ve vzduchu, a vy se zasekáváte o neviditelné bariéry, tam je však ještě slušná šance, že to do vydání plné verze opraví.
Uvědomuji si, že vývojáři neměli k dispozici rozpočet playstationových exkluzivit, ale i třeba takový dva roky starý A Plage Tale: Requiem dokázal v podobném žánru působit daleko přesvědčivěji (viz naše recenze).
Což nic nemění na tom, že jsem se po většinu těch cca 16 hodin hraní bavil. Líbila se mi přímočará hratelnost, kdy nemusím neustále lézt do menu kontrolovat, kam že to vlastně jdu a jestli na to mám správně vybrané vybavení. Prostě jsem jen šel z akční scény do další a mydlil zástupy nepřátel bohatou nabídkou superschopností. Otázku, jestli takovýto druh zábavy stojí za těch více než tisíc korun, už si zodpovědět musíte sami.