Universal Combat se může zpočátku jevit jako zcela normální hra, která nenavazuje na žádnou významnější sérii. Pravda je to však jen poloviční, tato hra totiž předchůdce má a není jich zrovna málo, ale že by se jednalo o nějaké povedené kousky, po nichž by kdekdo toužil a že by snad založily úspěšnou sérii, to zase vůbec ne. Někomu možná něco řekne název Battlecruiser, jehož nejrůznější varianty jsme měli možnost okusit již asi ve čtyřech podobách, přičemž ta poslední, Battlecruiser Millenium dosáhla takřka na práh průměru a s jejími předchůdkyněmi to bylo ještě horší. Za vším stojí Derek Smart, člověk sám sebe prohlašující za génia srovnatelného se skutečnými guru herního průmyslu jako je bezesporu například John Carmack, Peter Molyneaux či Sid Meier. Jeho domněnka o vlastní nadřazenosti ostatním má však jednu „malou“ vadu na kráse. Přestože má Derek jak se patří vlastní firmu pojmenovanou 3000AD s talentovanými zaměstnanci, nepodařilo se mu vytvořit snad ještě ani jednu byť jen trochu kvalitní hru. Jeho produkce se točí pouze kolem Battlecruisera, což je Derekova vysněná hra, kde je možné vykonávat prakticky všechno, na co si člověk jen vzpomene. Škoda jen, že jeho vize pokaždé nepochopí ani skuteční hardcore hráči, kteří jsou vůbec rádi za to, že se hru naučí alespoň částečně ovládat, protože s podobně složitým interfacem se člověk jen tak nesetká. Ale abychom Smartovi nekřivdili, existuje několik málo lidí, kteří si jeho dílka pochvalují. Zřejmě se jedná o podobné génie (či spíše blázny) jako je on sám. Prodejní úspěchy jeho produkce jsou mizivé a ve spojení se rčením „dvakrát do jedné řeky nevstoupíš“ by se zdálo, že každý soudný člověk by po jednom, maximálně dvou podobných debaklech svou vizi vzdal a jal se dělat něco užitečnějšího. Ne tak Derek Smart, který už do stejného potoka leze po páté a jak se z jeho výroků dá vyčíst, zdaleka ne naposled. Naneštěstí se mu již jen velice těžko shánějí vydavatelé ochotní financovat jeho skvělé nápady, ovšem tentokrát se mu to ještě jednou a dost možná, že i naposled podařilo. Obětním beránkem se stala společnost Dreamcatcher, která si však ještě před vydáním s osvíceným autorem užila své, i když v tomto případě možná nemá čisté svědomí ani tato firma, jelikož v jednom stádiu hru Derekovi odebrala a chtěla nehotovou vydat, což se nakonec díky tvůrcově iniciativě nepovedlo, ale podle něj mu byly pod nohy házeny další klacky. Tak například, že jeho milovaná a jistě nesmírně úspěšná značka Battlecruiser byla vyhozena a titul přejmenován na Universal Combat, který nejenže neevokuje nepříliš šťastnou historii prokleté série, ale také mnohem lépe vystihuje možnosti hry, které se tentokrát neomezují jen na absolutní ovládání vesmírného korábu, ale můžeme se těšit i na boje na moři či na stovkách planet. Dalším problémem Universal Combatu je jeho prodejní cena, která je podle Dereka vzhledem ke kvalitám hry nastavena směšně nízko, konkrétně na budgetovou úroveň. Údajně se měla prodávat za plnou cenu, což však i Dreamcatcher zatrhnul a s takovou nálepkou ji označil za neprodejnou, což již o nějakých těch kvalitách hry svědčí. Derek kontroval moc pěkným výrokem, že v takovém případě nebude na vývoj patchů, které by sice jeho „bezchybná hra“ neměla potřebovat, ale co kdyby? Ale ukončeme dlouhý úvod, jež je ovšem nezbytný pro plné pochopení situace a zmiňme jen, že updaty již vycházejí a opravují naprosto elementární chyby, aby hra byla vůbec alespoň trochu hratelná.
Základní ideou Smartových her a stejně tak i Universal Combatu je, že je v něm možné dělat skutečně co se vám zachce, tedy v mezích daného sci-fi prostředí. Základem je obrovský vesmír, s nímž se žádná současná produkce nemůže srovnávat. V tom se nachází stovky a tisíce planet, hvězd a dalších těles, na nichž je možné provádět nejrůznější akce. Můžete se stát pirátem, pašerákem či prostým obchodníkem. Nikdo vám nebrání ani ve vykonávání policejního řemesla či budování kariéry profesionálního vojáka. Skutečně, přístup vám nebude odepřen k takřka žádné akci, na níž si jen vzpomenete. Něco podobného může vypadat vskutku skvěle, ale k čemu to všechno je, když je celý skvělý nápad, který by jistě rádi uskutečnili všichni designeři, ovšem vědí, že je to technicky nemožné, pohřben diletantským ovládáním, které je nutno se učit ze sáhodlouhých a nesrozumitelných manuálů, abyste vůbec pochopili základní fukce alfy a omegy hry – tedy vesmírného plavidla. Na nějaký tutorial rovnou zapomeňte, musel by mít minimálně tisíc nudných lekcí, aby vás něco naučil. Od minulého dílu je sice vidět nějaký ten pokrok alespoň ve věcech základního interfacu, který spočívá na zhruba stejných klávesách, na něž jsme zvyklí z klasických akčních her, ale s nimi se moc daleko nedostanete.
Autoři udělali poměrně nadějný skok k větší akčnosti hry, která spočívá především v připravených rychlých misích, jichž je společně s nejrůznějšími fixně zadanými scénáři a misemi asi 40. Při jejich výběru jste ihned po vytvoření postavy, které mají mimochodem naprosto příšerné modely, přeneseni do samotné akce a s nekolika úvodními slovy vrženi do obřího vesmíru. A teď, babo raď! Pokud jste již trochu přivykli ovládání, asi budete trochu vědět co a jak a jinak tupí nepřátelé vás nerozmetají ihned na malé kousíčky, ale jinak si budete v obřím vesmíru, na vodních plochách či na povrchu planet připadat skutečně ztraceni. Většinou dostanete úkoly jako zničení letky nepřátel či ubránění sebe sama, zde bych žádnou invenci nečekal. Pěkná je možnost přejít z vesmíru plynule například na nějakou z planet a zde se pustit do prozkoumávání. Rád bych ještě zmínil naprostou pustost vesmíru i jiných prostředí, která je skutečně příšerná a nedá se ani v nejmenším srovnávat s obydlenými a do detailu promyšleným, i když také menšími universy Freelancera či X-2: The Threat. Pokud mermomocí toužíte po nějakém tom hardcore simulátoru, berte druhý jmenovaný. Sice nenabízí všestranné možnost, ale užijete si u něj o to více zábavy. Freelancer pak představuje klasickou akční, leč rovněž velmi slušnou alternativu. V obou těchto hrách byl přítomen obydlený vesmír, kde byla jedna radost se prohánět a plnit rozličné úkoly. V případě Universal Combatu narazíte maximálně na nepřátele, a to ještě docela zřídka. Tvůrci si neodpustili ani zařazení kampaně, která však působí dojmem pouhých poslepovaných misí, navíc mnohem zdlouhavějších než jsou ty v instantní akci. Něco jako příběh prakticky chybí, což vlastně odpovídá filosofii hry, jež vás nehodlá ničím a nikým obtěžovat.
Oblastí, kde Universal Combat v očích mnoha hráčů jistě zaboduje, je strojový park, který je jako všechno ostatní v této simulaci značně rozsáhlý. Nechybí množství vesmírných lodí, které se liší jak nákladním prostorem, tak palebnou silou, ale i mnoha dalšími, pro laické hráče takřka nepochopitelnými aspekty, na něž je však rovněž dobré brát ohled. K dispozici jsou i odlišná po planetách různě se povalující vozidla, u nichž ale můžete předem zapomenout na nějaký propracovaný fyzikální model, jelikož tato doslova kloužou po povrchu a jen těžko byte odhadovali, že zrovna sedíte v terénním Humvee. Realistický dojem má navodit střídání dne a noci, ovšem naneštěstí není ve tmě ani na krok vidět, což dělá titul ještě více nehratelným.
Graficky se Universal Combat nemůže ani v nejmenším postavit současné , ale snad ani pět let staré konkurenci. Vesmírné lodě mají ještě jakž takž vytvořené modely, i když o nějaké kráse se tu hovořit nedá, ale všechno ostatní je příšerné. Vesmír vůbec nevypadá jako vesmír, nýbrž mnohem více jako špatně poskládané a přebarvené textury nízkých kvalit. To platí i o planetách, které vypadají ještě mnohem hůře. Pokud se těšíte na nějaké ty efekty byť přiměřeně starých grafických karet, tak vás asi zklamu, jelikož i tak elementární věc jako je vystřelený laser vypadá snad ještě hůře než nakreslená čára v oblíbeném migrosoftím prográmku „malování“. Nepřekvapí ani hudba, která jako by vypadla z produkce začínajícího hudebníka, který si hrál s nově získaným nádobíčkem. Zvuky nejsou přítomny v nějaké výrazné míře, v paměti vám uvízne snad jen nepříliš příjemný a sterilní hlas jakési velitelky. Co se týče multiplayeru, tak ten přítomen sice je, ale není nikdo, kdo by byl povolný ke hře. Navíc údajně klient pro hru více hráčů stejně nefunguje, takže asi proto.
Takže, jak to shrnout? Je to těžké, ale začal bych u toho, že tato hra, dá-li se tak Derekův program nazvat, rozhodně není pro občasné hráče, ale dokonce ani pro ty zkušenější. Je totiž těžké odhalovat ovládání, když není jisté, zda se jedná o nepochopení z vaší strany či chybu tvůrců a daná funkce díky ní prostě nefunguje. Možná lehce bych doporučil jeho vyzkoušení jen opravdu protřelým hardcore harcovníkům, které neodradí složité ovládání a prachmizerný design všeho na co narazí. Pokud k takové skupině patříte, možná by vás mohla zaujmout vize autora, která rozhodně není špatná, jen je nedomyšlená a hodně těžko uskutečnitelná. To musí pochopit každý alespoň trochu dobrý designer či programátor. A také, že to většina, tedy až na Dereka Smarta, pochopila a tvoří sice mnohem primitivnější, ale o to více zábavné tituly, které nemusí pojmout vše, co se točí okolo technologického pokroku a vesmíru. Odhadnout své skutečné možnosti je totiž umění a jedině skrze to se dá vytvořit zajímavá hra. Derek a jeho tým se však zřejmě pořád budou snažit pokořit nepokořitelné a klást si pořád vyšší mety. O tom svědčí i zřejmě další projekt z dílen 3000AD, jímž by měl Battlecruiser Online, což je MMO verze této „nebudu říkat jaké“ série. Otázkou je, zda autoři seženou prostředky, jelikož s Dreamchatcherem již příliš počítat nemohou.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|