Francouzští Dontnod jsou jedním z mála studií, které vás ve svých videohrách nechá dělat i něco jiného než jen zachraňovat svět tím, že pobijete vše, co se na obrazovce pohne. Dávají důraz na emoce a nebojí se ani „velikých“ témat, jako je dospívání, migrace nebo transsexualita, přitom tak činí decentně a nikdy netlačí na pilu.
Skvěle napsané dialogy jsou hlavním tahákem hry.
I jejich novinkou Twin Mirror se na pozadí solidního detektivního příběhu vine několik zajímavých vedlejších linek, které hlavním postavám dávají hloubku a uvěřitelnost. Bohužel, více než jim se autoři věnují absurdně zpracovanému zprostředkování psychických potíží hlavního hrdiny.
Sam se po dlouhých letech nepřítomnosti vrací do rodného městečka kvůli pohřbu přítele z dětství. Rychle se však ukáže, že jeho automobilová nehoda nebyla zřejmě jen nešťastnou náhodou, jak se oficiálně uvádí, a tak se náš investigativní novinář pustí do vlastního vyšetřování.
Jak už je u Dontnodů zvykem, více než o adventuru jde o interaktivní film, kdy pobíháte po solidně zpracovaných lokacích, hledáte důkazy a vyslýcháte svědky. Potud vše v pořádku, dialogy jsou (z valné většiny) výborně napsány a pomalé rozkrývání napjatých maloměstských vztahů uspokojí i to nejnáročnější publikum. Zákysů se bát nemusíte, vždy je poměrně jasné co dělat a těch pár zajímavých hádanek, které ve hře přeci jen zůstaly, lze při nejhorším rychle vyřešit i stylem pokus/omyl.
Problém je v tom, že v dobrém slova smyslu klasická detektivka zřejmě nebyla autorům dostatečně nóbl, a tak ji ozvláštnili tím, že hlavní hrdina má rozdvojenou osobnost. Její pseudoumělecké zpracování je ovšem mizerné a bohužel jen výrazně zpomaluje tok vyprávění.
Že Sam často mluví se svým imaginárním dvojníkem, by až tak nevadilo, tuto scenáristickou berličku už jsme sice viděli nespočetněkrát, alespoň to však umožňuje pořádně zobrazit Samovi pocity. Na jeho generické tváři bez emocí to kvůli letitému enginu asi jinak nešlo.
Křehký psychologický stav hlavního hrdiny měl být největším tahákem hry, nakonec je z něj paradoxně koule u nohy.
Mnohem horší jsou ovšem časté výlety do imaginárního světa za zrcadlem, které má znázorňovat Samovu roztříštěnou povahu. Z vážné detektivky se tak místy stává ezoterická zmatenost, kdy jen běháte uzavřeným koridorem a kolem vás doslova létají fragmenty scén z prožité minulosti. Aby toho nebylo málo, některé z těchto pasáží vyžadují rychlý postřeh, a tak zcela rozbijí jinak poklidné tempo hry. Celé je to o to smutnější, že se autoři tentokrát zcela vyhnuli jakýmkoliv nadpřirozeným prvkům a konec hry má zcela racionální vysvětlení.
Návštěvy „myšlenkového paláce“ (vážně se to tak jmenuje) jsou v podstatě zcela zbytečné a ničím hraní nevylepšují. Vše, co se během nich děje, by snadno šlo říct i jinak. Pokud tímto bizarním způsobem chtěli autoři přiblížit způsob myšlení lidí s psychickou poruchou, pak vyloženě pohořeli. Prolézání zrcadlem do světa, kde na vás číhají banální moudra typu „objektivní realita je jen subjektivní mýtus“ možná ukojilo filosofické tvůrčí ego, ději však nijak nepomáhají.
Na druhou stranu zcela neničí touhu dozvědět se odpověď na základní otázku „kdo je vrah“. V několika místech děje se můžete rozhodnout co dělat, na uspokojivém finále to však nic zásadního nezmění. Ano, není v něm nic, co už bychom v mnoha obměnách neznali třeba z nekonečné řady televizních detektivek, ale to podle mého vadí spíše autorům než hráčům.
Za sebe Twin Mirror mohu doporučit, jde o solidní žánrovku naředěnou pseudospirituálním mudrováním o nesmrtelnosti chrousta, přesto jsem ji prožil na jeden zátah. Což bohužel není až takový výkon, protože je celkem krátká a těch cca 8 hodin jen těžko dokáže obhájit cenu horké novinky.
