Turok – skočí někdo pro maso?

Jeden rád holky, druhý zase vdolky. A třetí by bral obojí. Kdo chce být současně ve válce i na safari, našel svou hru.

Turok

Dinosauři byli prostě klikaři. Opustili zeměkouli se vší parádou tajemného vyhynutí a ušetřili si tak martyrium „debaty politiků-červená kniha-další debaty politiků-živoření v zoo“. Není divu, že se stali hrdiny prakticky všech oborů umělecké tvořivosti, přičemž vynikají především v oblasti filmů a videoher. Nicméně si pamatuji dokonce jedno divadelní představení, kde se Leoš Suchařípa producíroval v převleku za dinosaura. Leč zpět ke hrám. Turok je zavedená série stříleček, odvozená z půl století starého komiksu a lišící se od konkurence právě tím, že kromě do lidí pumpujete olovo též do rozličných druhů prehistorické fauny. My se dnes podíváme na nejnovější inkarnaci této značky na PS3.

Zvířata jsou excelentně rozpohybovaná.

Už při načítání hry, dřív, než se objeví základní menu, nápis TUROK na obrazovce připomene minulost a vyvolá „oldskúlové“ pocity. Následuje intro: sušší, ale povzbudí chuť. Zato menu, „ozdobené“ topornými obrázky zanechává rozpačitý dojem – vrchol výtvarného umu to tedy rozhodně není. No, uvidíme s vlastní hrou. Začíná se vpravdě originálně: na kosmické lodi, plné po zuby ozbrojených soldátů, která je zničehonic napadena – hej, neusínejte, jsme sotva na prahu recenze. Následuje zřícení korábu na planetu, kam si borci letěli ulovit jednoho chlápka a teď se budou muset pořádně ohánět, aby nebyli uloveni sami. Ale Pepu Turoka hned tak něco nerozhází: po pádu z kosmu na záda se jako správný Američan – navíc původní Američan – jen otřepe a už za kolegou Sladem kluše do džungle.

VIDEO

Již na palubě lodi bylo znát, že grafika nepatří ke špičce produkce pro aktuální generaci konzolí a co hůř: ani framerate není právě žulový. Vojáci jsou klasická „ukrutná chlapiska“, nejspíš znají jen ešus a činky, ale třebaže mají pěkně vyrýsované svaly i šlachy, nejsou zrovna z dohladka obroušených, natož málo trhaně se pohybujících – šťouchněte do nich břichem a uvidíte. Džungle, prubířský to kámen grafiky, je rovněž celá taková nějaká hrubozrnná a zubatá – už jsme rozhodně běhali pohlednějšími exteriéry. Na druhou stranu autoři mají smysl pro velkolepost matky přírody a až si na jejich struhadlovitý styl zvyknete, možná si budete zarostlou divočinu docela užívat. A to jsem dosud nezmínil to hlavní: prehistorickou zvířenu. Jakmile se před vámi začne prohánět, dojem ze hry jde rapidně nahoru. Zvířata jsou excelentně rozpohybovaná – tak zdařile, že by se hra dala používat jako pomůcka při výuce biologie. I malé potvory, poloskryté vysokou travou, jsou bestie zákeřné: zeleň se zavlní, rychlý skok a už vám sauřík ohryzává nos. Naštěstí máte jako poslední záchranu možnost spasit si krk mačkáním tlačítek, nebo kvedláním páčkami, podle toho, co se objeví na obrazovce.

Hra disponuje řadou animací, co zaskočený bijec může s dravcem udělat – kopanec do tlamy a následné párání zvířete nožem vás s největší pravděpodobností uspokojí. Přiměřeně větší zábava je pak s vyvinutějšími exempláři – adrenalin pěkně letí nahoru, zvlášť když víte, že savepointy jsou od sebe nezřídka nemile vzdálené. Rovněž předsmrtné křeče dokonávajících dinosaurů jsou často přímo vzorové. Pro mě osobně byly ovšem nejhezčí momenty, kdy se v dostatečné vzdálenosti vynořil nějaký pořádný kus a jen se tak producíroval a rozhlížel: spolu s patosem okolní přírody, byť parkovitě průchozí, jde o neotřelý zážitek, který Turoka usilovně tlačí mimo mělké vody tuctových shoot´em up titulů.

Dokud nejste pod drnem, stačí na okamžik zastrčit nos a je zase dobře.

Jinak ovšem design levelů nijak zvlášť nevybočuje z tradic žánru: střídají se koryta a tunely s většími placy, z nichž opět vede jedno koryto nebo tunel a tak dále. Kdyby se přesto někomu na širším prostranství nedařilo najít vchod do další zelené chodby, stisknutím L3 si může vyvolat rekapitulaci zadání, plus decentní modrou šipku, kudy dál. Šipka je občas matoucí a jindy se vůbec neobjeví – když zní úkol „prozkoumej“, celkem pochopitelně žádnou neuvidíte – ale za pokus to stojí. Už jsem zmínil, že savepointy nejsou vždycky za bukem. To by ani tak nevadilo. Horší je, že i ruční ukládání si pamatuje stejně jako autosave pouze hranici, kterou jste překročili, ale nikoli stav dění, takže při případném úmrtí musíte jít zase znova posbírat roztroušené zásobníky, vylézt na skrytá místa pro vzácné šípy do luku a tak podobně. Plus samozřejmě znova pobít všechno, co se pohnulo po překročení magické hranice savepointu, takže ruční ukládání poněkud postrádá smysl. O osudová překvapení přitom není nouze, ať už jde o raptora, který se odněkud nečekaně vyřítil, nebo o hořící výbušný sud „z nebe na zem spadlý“.

Turok je na luky

Hrdinův kladkový luk je tak pozoruhodná zbraň, že si zaslouží pár slov. Princip, který si nechal v prosinci 1969 patentovat Američan Holles Wilbur Allen, je geniálně jednoduchý: každý ví, že s pomocí kladky vytáhneme do výše mnohem těžší těleso, než jen prostým provazem. Tak proč nevyužít princip kladky pro napínání luku? Výsledkem je zbraň, s níž může střílet i vozíčkář, a šíp opouští tětivu s takovou energií, že údajně prostřelí jelena naskrz. V USA se také kladkový luk k lovu vysoké celkem běžně používá, zatímco u nás jde o způsob přísně zakázaný. V té souvislosti je zajímavé sledovat, jak Turokovi lidští protivníci i s metrovým šípem trčícím z hrudníku stále kladou odpor. A do hlavy, kryté přílbou to už vůbec nezkoušejte.

Co se týče lidských protivníků, není to pamětihodné, ani vysloveně špatné. Nejsou sice tak pohybliví jako zubaté potvory, ale běhat umí. Jinak předvádějí mravy ve střílečkách obvyklé: pár si jich přijde do vašeho úkrytu pro svou dávku olova, zbytek trpně čeká, až přijdete vy. Dovedou vám do skrýše i hodit granát, po jehož explozi přinejmenším vyhodíte nohy do vzduchu. Při zásahu čímkoli vám zrudne lemování obrazovky a čím víc toho schytáváte, tím je rudé pole širší – a pak je najednou po vás, spočívejte v pokoji. Dokud ale nejste pod drnem, stačí na okamžik zastrčit nos a je zase dobře. Tím odpadá kus rušivého HUDu s ukazatelem zdraví, což zážitku rozhodně svědčí. Tuhost protivníků pak závisí na tom, který ze tří stupňů obtížnosti jste si vybrali. V každém případě jde u lidí alespoň na pohled o stejně robustní chlapáky, jako jste vy – to je možná důvod, proč při zásahu nepředvádějí žádné zvláštní ragdoll skopičiny a popravdě řečeno se bez ohledu na délku absorbované dávky kácejí jako nosorožci. Zvláštní kapitolou je nůž. Přiblížíte-li se ke své oběti nepozorovaně zezadu, můžete ji zapíchnout á la Sam Fischer – je to docela zábava, ale nechce se mi věřit, že by se tím někdo dlouhodoběji zdržoval.

A tak to jede pořád dál a zvykáte si na pocit poněkud monotónní, leč veskrze příjemné akce. Jenomže. Myšlenka, že byste mohli u hry relaxovat, se tvůrcům pranic nezamlouvá, takže se najednou krčím mezi balvany a předstírám, že nejsem, zatímco v těsné blízkosti dupe neprůstřelný T-Rex a koulí zlostným okem. Co to tady, *píp*, tak smrdí? Že by tyranosaurus? Kdepak – jsou to mé vlastní větry. To by ale byl spíš argument pro hru. Horší je, že je celé okolí zamořeno menšími ještěry, kteří se zcela evidentně donekonečna respawnují. Kudy *píp* do té *píp* jeskyně? A Slade, kámo, vážně mi musíš každých deset vteřin zařvat do sluchátka, abych pohnul tou svou *píp*? Smrt, load. Smrt, load. Zatínám zuby a jdu zase na to. Smrt, load. A to je pouhé zahřívací kolo. Počkejte si, až T-Rexe & spol. budete muset sami odpravit, místo abyste před pochodujícími, případně svíjejícími se horami takticky brali roha! O tom, že na bossy platí jen jediný tvůrci zamýšlený postup, který musíte bolestivě vypátrat, nemluvě. Animace jejich konců jsou někdy zdařilejší, jindy byste si za pot v očích zasloužili víc, alespoň tomu poslednímu ale Turok provede vskutku památné zvěrstvo.

Raději se ale vraťme k tomu jednoznačně pozitivnímu. Na normální slušně vychované nepřátele, kteří vědí, v jakém množství se vyskytovat a kdy natáhnout brka, máte účinný a zábavný arzenál. Kromě pro Turoka povinného luku – zde v americky populární kladkové verzi – a obecně pro střílečky povinných pistolí, samopalů, brokovnic, granátů a raketometu najdete ve výbavě i třeba pulzní pušku, plamenomet, nebo ze sekundárních módů vrhač přísavných bomb či dokonce malého minového pole. Ze zbraní, které lze držet jednou rukou, je navíc možné vytvářet smrtonosné kombinace: žádný problém pravačkou chrlit kulky a levačkou sekané olovo.

Titul nabízí i standardní, ale dobře hratelný multiplayer, opět opepřený tématickou faunou. Soupeřivá část obsahuje sedm map a „překvapivé“ módy Deathmatch, Team Deathmatch a Capture the Flag, zato s kooperací ve čtyřech si lze užít legrace – bohužel na pouhých třech, byť solidně navržených mapách. Celkově tedy hra není nějaká dechberoucí sláva – dny, kdy psal Turok historii, se hned tak nevrátí, pokud vůbec někdy – ale na druhou stranu pořádné chlapské řežby není nikdy dost.