„Sleduj míč, přilep na něj svoje oči, pevně chyť pálku a soustřeď se. Celá tvoje duše i tělo se musí upnout k tomu míči a pak ho trefíš. Nebo se prostě jen postav a až poletí, tak do toho práskni. Trefíš to stejně.“ Tak nějak asi radí a hecuje své hráče trenér ve hře Triple Play 2002, která simuluje baseball. Přestože EA Sports dělají většinou suverénně nejlepší simulace sportů na PC, tentokrát trochu zklamali. TP2002 není špatný, ale ke skutečnému baseballu má jen o něco blíž než pionýrská organizace k lidové armádě.
Ve většině kolektivních míčových her nemají EA Sports vážnější konkurenci a především proto, že po tolika letech, co dělají sportovní simulace, se realita stvořená na počítači velmi blíži skutečnému světu. Nejen díky dokonalé a přesné grafice, pohybům hráčů nebo autentickým zvukům, ale především kvůli přesným fyzikálním modelům, velmi dobré umělé inteligenci hráčů a maximálnímu napodobení průběhu hry nebo závodu. V případě TP2002 je bohužel druhá část tohoto výčtu poněkud oslabená, a tak vznikla jakási arkádovitá simulace, která asi ze všeho nejvíc pobaví děti nebo sváteční počítačové sportovce.
Po takovém útoku na kvality hry je třeba se výjimečně věnovat dřív než grafice těm problematickým částem. Tím asi největším je odpalování, jakož i nadhazování, tedy ta asi
nejdůležitější část celého baseballu. Pochopitelně, hra není nic podřadného a dokáže mnoho rozhodnout, ale přeci jen, když odpálíte homerun, sebelepší polaři s tím nic nezmůžou.
V TP2002 je ovšem nadhazování a odpalování omezeno na strašlivě jednoduchý úkon, během nějž můžete nadhoz i odpálení ovlivnit jen velmi málo. Nadhazovač nemůže, tak jak je tomu například u povedeného Microsoft Baseball 2001 přesně určovat dráhu míče. Před nadhozem si vybere jeden z druhů nadhození, přičemž konkrétní výběr záleží na specializaci právě hrajícího nadhazovače (např. točený míč (curveball), rychlý míč (fastball) apod.). Pak přijde druhá volba, která sama o sobě řeší, zda se budete snažit trefit do vymezeného prostoru na domácí metou (tedy hodit strike), nebo jestli míč pošlete mimo toto pole a pokusíte se odpalovače zlákat k promáchnutí. Pokud se ten ani nehne, jde o špatný nadhoz, tedy ball (více v pravidlech baseballu, která tu dnes bohužel nemohu celá opsat). Veškeré blafování s posíláním míčů těsně na hranu určeného prostoru, matení točenými míči a souboj nervů s odpalovačem je omezen na jedno zmáčknutí příslušné klávesy. Ve výsledku – nuda se dostaví nejpozději ve třetí směně. Nic už nezachrání ani fakt, že nadhoz můžete, i
když jen nevýrazně, ovlivnit stiskem jedné ze směrových kláves (upřesní směr) a podržením odpalovací klávesy (určuje sílu hodu).
Stejně tak je omezen i odpalovač. Nemusí se zaobírat tím, kam přesně míč letí, stačí odhadnout, zda je to strike nebo ball, tedy dobrý nebo špatný nadhoz. Jediné, co lze ovlivnit, je síla úderu – silný, normální, sražení. Poslední varianta znamená pouhé nastavení pálky a ťuknutí míčku těsně před sebe a používá se hlavně v momentě, kdy je na odpalu slabší pálkař, který se jen musí dostat na první metu a čekat, jak daleko to pošle eso, které nastupuje po něm. O směr se nemusíte příliš starat a s načasováním je to ještě jednoduší. Pokud u klávesnice neusnete, trefíte míč pokaždé a jde tedy jen o to, kam odpal poletí. Skutečné nervy reálného baseballu, odehrávající se mezi domácí metou a nadhazovačským kopečkem, jsou tak ze hry vymazány beze zbytku.
Tento stav se nemění v závislosti na nastavené úrovni obtížnosti. Zkušení protivníci sice na rozdíl od nováčků dokáží trefit nějaký ten míč navíc a spíš zkouší zmást vás špatným nadhozem, ale nic to nemění na skutečnosti, že se ze hry stávají střelecké závody. A brzy
zjistíte, že s nadhozem je zbytečné si hrát, protože nejúčinnější jsou stejně jednoduché, co nejrychlejší rovné míče, které odpalovač nejčastěji zaspí.
Abychom ale jen nepomlouvali, ovládání je jednoduché a i takové finty, jako přihrávka od nadhazovače na některou z met, když se protihráč pokouší krást, se provádí snadno. Také běh po metách se ovládá jednoduše a hráči se často sami rozumně rozhodnou, zda ještě mají běžet, nebo již raději zůstanou na metě.
Tím se dostáváme ke hře v poli. Ta asi nejvíce trpí nepřesným fyzikálním modelem. Přihrávky mezi polaři totiž létají tak nereálnými rychlostmi, že by ve skutečném světě svou razancí nejspíš chytajícímu hráči utrhli ruku v rameni. Když se díváte, jak váš nejlepší odpalovač pošle míč nízko při zemi na 330 stop do rohu hřiště a přitom stěží doběhne na druhou metu, nevěříte vlastním očím. Tvůrci se tím zřejmě rozhodli kompenzovat nezdravě snadný odpal.
Na straně hráče, ovládajícího polaře, zas stojí problém s tím, kterého hráče počítač oživuje. Někdy se totiž stane, že při krátkém odpalu pár metrů od domácí mety musíte pro míček
uhánět s hráčem od druhé, protože přepnout si oživeného hráče nelze. Většinou je ovšem chytání poměrně snadné a kříž ukazující, kam míč dopadne, činí ze hry v poli poměrně snadnou záležitost. Podtrženo a sečteno, výsledkem jsou většinou házenkářská skóre, ke kterým dojdete po velmi rychlé hře plné odpalů, které buď končí homerunem, nebo outem po zachycení některým z polařů. Jde tedy spíš o arkádovitě pojatou hru, než o přesnou simulaci baseballu.
Jak je tomu u sportovních her zvykem, můžete hrát nejen jednotlivou hru, ale také celou sezónu, během níž svůj tým provedete celým rokem, a když vám štěstí přeje, skončíte až v Super Bowlu (finále play off). K dispozici je dokonce i upravená verze sezóny, v níž za úspěchy svého týmu získáváte body, za něž můžete svým hráčům zlepšovat vlastnosti (tedy prvky RPG) a nakonec i pořizovat lepší stadión. Nechybí samozřejmě ani hra v módu multiplayer, kterou můžete provozovat přes lokální síť, modem nebo internet.
Kvalitu ovšem vylepšuje povedené grafické ztvárnění, které je jako vždy v případě titulů od EA Sports na výši. Nejenže jsou stadióny přesnými kopiemi svých skutečných vzorů, ale
stejné je to i s hráči. Postavy vypadají velmi reálně a pohyby, nasnímané podle několika zkušených ligových hráčů, jsou propracované do posledního detailu. Také se mi za celou dobu nestalo, že by některé polygony na sebe špatně dosedly. Jen došlo ke kolizi polygonu, ovšem v momentě, kdy k ní dojít mělo – dva polaři se při běhu za míčkem srazili a v chumlu rukou a nohou se svalili na zem.
Zvuk je také naprosto úchvatný. Kromě již klasického a všudypřítomného křiku davů – včetně vyvolávání prodavače párků – se ozývají duté rány pálky při odpalu a pleskání rukavic, svírajících se okolo míče. Komentář je také velmi dobrý, jen v některých okamžicích se podivně zúží na několikrát opakované fráze, jako „good play“.
EA Sports touto hrou sice nezklamali, ale rozhodně neoslnili. Jako vždy se ukazuje, že dobrá grafika není všechno a pokažená logika dokáže všechno zkazit. Pokud si chcete užít na počítači dobrý zápas v baseballu, pak není Triple Play 2002 tou pravou volbou pro vás. Hra vás může zajímat v případě, že se chcete spíš jen nezávazně odreagovat a párkrát si pořádně praštit do míče, aniž byste u toho museli moc přemýšlet nebo se dokonce soustředit. Ano, pro děti je Triple Play 2002 jako dělaný a může je k tomuto sportu přitáhnout. Jen je asi nakonec v reálném světě překvapí, jak těžké je trefit se tou dřevěnou věcí do letícího míčku. Název hry jasně vystihuje, jak asi dokáže hra pobavit – třikrát a dost.
| Triple Play 2002 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
