Trauma Center: New Blood – sestro, odneste ho

- Housi, tu operaci vám nepovolím. - Proto, že mám v týmu ženskou? - Ne. Proto, že vás přesouvám na Aljašku.

Trauma Center: New Blood

Pokud se mluví o kladech videoher obecně, často se zmiňuje fakt, že nám mohou zprostředkovat zážitek, který běžný člověk za normálních okolností jen tak nezažije. Ne vždy to sedí úplně stoprocentně, protože co se například týče automobilových závodů, má leckdo šanci vzít svou káru a prohnat ji za nějakou úplatu po uzavřeném okruhu i v reálu.

Nejen v černých kronikách novin se dokonce píše, že mnozí k tomu ten okruh ani nepotřebují. Pokud by ale někdo chtěl operovat slinivku doma na kuchyňském stole, psalo by se o tom zcela jistě právě pouze v těch černých kronikách. Ještě že tu tedy ty videohry máme.

Mnohdy budete i před televizí hledat sestru, aby vám z čela otřela pot.

New Blood je na Wii již druhým dílem série, která sem svou působnost rozšířila z původní platformy NDS. Ovšem upřímně řečeno, pokud by se zde neobjevovaly nové postavy, tak byste tuto hru od prvního dílu poznávali asi jen velmi stěží. Což je na jednu stranu jistě chyba, ovšem na stranu druhou to vzhledem k celkovému konceptu jistě potěší každého, kdo si oblíbil již původní hru.

Prováděné zákroky jsou i přes na první pohled chudé možnosti vcelku pestré, což je jeden z elementů, který vás u hry dokáže udržet i přes potenciální neúspěchy. Budete vytahovat střepy, zašívat, zcelovat kosti, vypalovat laserem, vyřezávat nádory a nebo dokonce nahánět úplně novou, dosud neobjevenou chorobu.

Kooperativní multiplayer

Ač se to nezdá, tak vedle samotné krvavé řezničiny je zde stejně jako v minulém dílu docela zásadní i příběh. Tedy ne že by byl bezpodmínečně nutný, protože stejně jen spojuje jednotlivé operace, a tudíž podle toho víceméně vypadá, ale na druhou stranu to Japonci z Atlusu rozhodně nevzali na lehkou váhu, a tak ve výsledku takovou jistou typickou jednoduchostí vyjadřující vcelku netriviální věci rozhodně dokázali zaujmout.

V hlavních rolích se tu tentokráte objevují chirurgové dva – prvním je Markus Vaughn a druhou jeho kolegyně Valerie Blaylock. Do jejich partičky patří ještě sestra Elena Salazar, ale objeví se i několik dalších vcelku zajímavých a zejména pro příběh důležitých postav. V úvodu se ocitáme v malé nemocnici na Aljašce, kam oba prchli ze zpočátku neupřesněných důvodů, ale brzy se přesunou zpět na domovskou kliniku v Los Angeles a pak zase někam dál a dál až do konce.

Hraní za oba hlavní hrdiny je téměř zcela totožné, a hlavním přínosem je tedy hlavně kooperativní multiplayer. Rozdíl tvoří pouze dovednost zvaná Healing Touch. Jedná se o speciální techniku, kterou ovládají jen ti nejlepší chirurgové, kteří navíc ještě dostali do vínku ten dar, že se Healing Touch mohou naučit.

Když se špatně odložený střep vrací zpátky do rány, u toho by vypěnil i primář Sova.

V praxi se jedná o to, že když už jde opravdu do tuhého a pacient už si podává ruku se smrtkou, vytasíte Healing Touch a jeho loučení se životem ještě o chvilku oddálíte. V případě Markuse se jedná o to, že po aktivaci Healing Touch způsobí, že čas po nějakou dobu plyne pomaleji, což se při zdejších dost drsných časových limitech rozhodně hodí. Naproti tomu Valerie má možnost na jistou dobu pacienta stabilizovat, takže se může soustředit pouze na úkony samotné operace a nemusí se zdržovat sledováním životní aktivity pacienta a dopováním ho povzbuzující látkou.

V některých případech tak může být výhodnější hrát například za Markuse, jindy za Valerii, ale ve skutečnosti je to vcelku jedno. Ať totiž hrajete za kohokoliv, budete muset být tak jako tak velmi rychlí a zároveň velmi přesní. Healing Touch je zde totiž jen jako jakási lehčí výpomoc pro chvíle nejtěžší a protože ho můžete použít jen jednou při každé operaci, tak se rozhodně nejedná o univerzální spásu.

Obtížnost hry tak je položena možná o něco výše než by bylo leckomu milé, a pokud se tedy vaše ruce nevyznačují pevností a citlivostí skutečného chirurga, tak se připravte na to, že začnete bojovat již docela záhy. Zároveň je i poněkud nevyvážená, jelikož některé operace vám půjdou vcelku dobře i přesto, že u té předchozí vám tekly nervy. Klasickým případem jsou poslední operace v každé kapitole, které by se tím pádem daly označit skoro až za „bossovské“.

Na druhou stranu se ale vyšší obtížností za pomoci neúprosného časového limitu dosahuje pocitu, jako byste skutečně zachraňovali něčí život, kdy jediná chyba může být již nevratná a kdy se hraje o zlomky vteřin. Mnohdy tak budete i před televizí hledat sestru, která by vám z čela otřela pot.

Jelikož již minule ovládání fungovalo zcela intuitivně, zůstalo v tomto ohledu vše při starém. Takže tedy analogovou páčkou na nunchaku vybíráte ze základních osmi nástrojů (pinzeta, rentgen, odsávání atd.) a wiimotem předměty umisťujete, případně zašíváte a provádíte další chirurgické kratochvíle. Vedle toho čas od času využijete například elektrické šoky pro „nahození“ srdce, které si ale zamasírujete i ručně, a podobně. Přestože tedy děláte prakticky neustále to samé, nedá se říci, že by hra brzy upadávala do stereotypu.

Kooperace na sále

Pokud vám bude v některých okamžicích celková obtížnost připadat pekelná, a to věřte, že bude, jeví se jako nejlepší řešení přizvat si k hraní někoho dalšího. Jak vidno z vloženého videa, leccos se tím zjednodušuje, protože každý hráč může fungovat prakticky nezávisle na činnosti toho druhého, tudíž je možné zkombinovat téměř jakékoliv dvě činnosti. Jeden odsává, druhý nanáší desinfekční gel. Jeden se věnuje operaci, druhý udržuje v chodu životní funkce pacienta. A nebo se jeden moří s operací a druhý mu to skalpelem sabotuje. Proto nepodceňujte pečlivý výběr vašeho operačního týmu.

K tomu přispívá i skutečnost, že ačkoliv musíte operace provádět přesně a zejména tedy rychle prostřednictvím zautomatizovaných pohybů, zároveň je u toho potřeba i svým způsobem přemýšlet. Často totiž vede cesta k úspěchu i přes to, že některé úkony provedete v jiném pořadí, než by se na první pohled nabízelo a podobně. Ovšem pořád to nic nemění na tom, že musíte být fakt rychlí a fakt přesní.

Škoda jen, že v některých místech je hra jakoby neférová. Osobně mě nejvíce vytáčelo odkládání předmětů vytažených z ran. V momentě, kdy například vytáhnete z rány střep skla, objeví se na pravé straně obrazovky tácek, na který musíte střep odložit. Vcelku by se dalo i pochopit, že i zde je potřeba přesnost (i když aspoň tady by té benevolence klidně mohlo být hodně, aniž by to čemukoliv uškodilo), ale když se špatně odložený střep vrací okamžitě zase zpátky do rány, u toho by vypěnil i primář Sova.

To samé například u ošetřování popálenin. Nejprve je z potřeba z popáleného místa odsát krev a pak ho zakrýt zdravou kůží. Je potřeba to udělat rychle, protože popáleniny po čase začnou zase krvácet, ale „vtip“ je v tom, že různá místa začínají znovu krvácet v nepředvídatelných intervalech. Takže někdy máte času docela dost, ale jindy se nové krvácení spustí záhy po odsátí. Jistě, ve skutečnosti to určitě taky tak funguje, ale nedá se moc předpokládat, že v reálu na to mají operatéři pouhých pět minut časového limitu.

Ale co už – život je boj a o život se bojuje ještě urputněji. Tak jako tak je Trauma Center: New Blood velmi slušným pokračováním, a to přesto, že vlastně nabízí to samé, co první díl, včetně prakticky zcela statické grafiky. Relativní pestrost operací a chytlavý příběh vás u hry ale udrží. Přinejmenším tedy do té doby, než po dvacátém opakování té samé operace dojdete k závěru, že by u toho vypěnil i primář Sova.