Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction je jako šachovnicový praporek

Už jsme měli obavy, zda Sam Fisher neuvízl někde ve ventilační rouře. A on přitom jen poctivě a vytrvale trénoval.

Splinter Cell: Conviction | foto: pro iDNES.cz

Splinter Cell, jenž je zaštítěn jménem známého "konspiračního" spisovatele Toma Clancyho, připomíná novým dílem pamětníkům i nováčkům, že žánr zvaný plíživá akce stále žije. I když, s tím plížením nás nechytejte za slovo.

U slavných sérií to s udržováním příběhu v čerstvém stavu není žádná legrace. Asi nejjednodušší metoda, jak oživit zájem, je sebrat vymydlenému a společensky ukotvenému hrdinovi práci a následně ho nechat trochu zpustnout. A kdyby už byl náhodou ve svrabu minule, žádný problém: zpustne ještě víc. Doufáme tedy, že to nebohý Sam časem nedotáhne od elitního Third Echelonu až do Armády spásy.

A kromě toho, že už Sam nepracuje pro strýčka Sama, ještě ke všemu ho bývalí soukmenovci vydírají a tlačí, aby se svými stále ještě zajímavými schopnostmi nuceně brigádničil. Pochopitelně zadarmo. Což by asi naštvalo každého, takže náš hrdina vyloupne prvnímu autu zrcátko a vydává se na dvojí pouť: jednak plnit rozkazy svých vyděračů a jednak přechytračit i je samotné a dobrat se pravdy o své dceři.

Podstatnou část herní doby hrajete černobílou hru.

Asi vás napadlo, na co Sam potřebuje zrcátko. Ale vždyť je to tak prosté: svých oblíbených technických hraček zpočátku nemaje, Sam vyloupnuté a krapet popraskané autozrcátko podstrčí pode dveřmi, a tak vidí zřetelně celou místnost za nimi, ba dokonce může i zoomovat. Zkusili jsme to taky a popravdě řečeno kroutíme hlavou, co to za velkou louží mají za dveře, za oči a za nápady herních vývojářů.

A protože toho kroucení hlavou bude ještě dost, začněme raději dobrou zprávou. Hra, běžící na poslední inkarnaci enginu Unreal, vypadá vizuálně velmi dobře, i když přímo o čele grafického pokroku se mluvit nedá. Některé lokace jsou přesvědčivější, jiné méně, ale pár si jich budete pamatovat dlouho. Například Irák (!) nebo noční lunapark nám přišly velmi povedené. Chválíme pestrost prostředí i to, že předměty a vozidla mají správný vzhled a proporce. Působivá hra světel a stínů k sérii patří a ani tentokrát nezklame.

Ale už zde přichází první opravdu velká inovace, jež asi ne každému sedne. Aby tvůrci zbavili obrazovku rušivých ukazatelů, rozhodli se znázornit Samovu dočasnou neviditelnost tím, že kompletně celou hru přepnou do černobílého režimu. Když prostě vidíte barevně, jste vidět, a když černobíle, jste schovaní. Jistě se najdou i obdivné názory, nám to však nepřijde jako dobrý nápad.

Vzhledem k tomu, kolik času byste měli trávit skrytí, velmi podstatnou část herní doby hrajete černobílou hru. Je-li například vypínač lampy ve stínu, poznáte, že jste zhasnuli, kolikrát jen podle popisků "on-off". Což tedy není nic moc. Nemluvě o tom, jak proti neustálému barvení a odbarvování scény protestují oči. Možná už má Sam potíže se šeroslepostí, ale neradi bychom ho následovali dřív, než to bude vysloveně nutné.

Asi aby nám tuto zvláštní vychytávku vynahradili, přišli autoři s dalším "skvělým" nápadem: aktuální úkol a jiné pozoruhodné informace se zobrazují formou obrovských, klidně až desetimetrových světelných nápisů přímo na texturách hry. Kdyby náhodou žádný nebyl v dohledu, můžete si ho vyvolat i sami a pak se vám promítne tam, kam zrovna hledíte, bez ohledu na to, zda je před vámi rovná a tudíž čitelná plocha nebo ne. Dokonce můžete ty nápisy i vrstvit jeden přes druhý a tapetovat jimi lokaci.

Nejdřív jsme doufali, že jde jen o bizarní součást tutoriálu. Mýlili jsme se. Pak jsme se to zoufale snažili v nastavení vypnout. Nezdařilo se. A nakonec jsme rezignovali. Musíte se holt chlácholit, že ony obrovské nápisy, do jejichž světla lze i vstoupit jako do kuželu promítačky, znázorňují jakýsi obsah Samovy mysli.

"Jak myslíš, že jsme stupidní?" halekají stále dokola a člověka napadá jediná odpověď.

A když už jsme u té promítačky, hrdina občas myslí tak usilovně, že před sebou skutečně vidí běžet zrnitý černobílý film. Obvykle tam buď někoho zabíjejí nebo mučí.

Naštěstí odvážné inovace nedokázaly přebít jádro hratelnosti, které je kvalitní. Sam se pohybuje plynuleji a s většími možnostmi než kdy předtím. Skvěle přebíhá od jednoho úkrytu ke druhému. Přeskakuje překážky. Šplhá po kdečem lépe než pražský primátor. Ručkuje po trubkách. Vrhá se z výšky na protivníky. S rachotem rozkopává dveře. Brutálně vyslýchá přemožené. Je úžasný v boji zblízka a ručně si se zloduchem poradí i zepředu. Lze si přát víc? Ano lze: už nepřenáší mrtvoly, což nepotěší. Ale odpustíte mu to.

Tělesné schránky Samových soupeřů zůstanou tam, kam padnou. Na druhou stranu je příjemné, že tam mnohé i vydrží. Z toho, že už si neházíte těla přes ramena, lze však také odvodit, že hra pokračuje v akčním kursu předchozího dílu. S nějakým úklidem se jednoduše netřeba zdržovat, i když by se to kolikrát i hodilo.

O mrtvého záhy zakopnou jeho kolegové a logicky začnou jančit, což je tentokrát realisticky nepustí, dokud neodpravíte posledního. Že byl poslední, poznáte i podle toho, že Sam zahláškuje, stylem: "Ještě někdo?" Nikdo.

Za nejrůznější úspěchy získáváte body, za něž si Sam nakupuje v bednách, roztroušených po celé hře, vylepšení výbavy. A není to vylepšení jen tak ledajaké. Když se vám například povede tiché kradmé zabití, získáte jednorázovou možnost označit si několik protivníků a pak je zastřelit jediným stisknutím tlačítka. No a v bednách si právě koupíte třeba součástku, zvyšující počet těchto jedním vrzem smáznutelných soupeřů.

Jakmile velmi efektně vyhlížející akce skončí, musí Sam zase někoho odpravit ručně, aby se mu možnost "více much jednou ranou" opět obnovila, a tak pořád dokola. Možná někoho překvapí, že se hrdinovi úkladnou vraždou přechodně zpevní ruka, ale taktický prvek je to povedený. Často váháte, jestli už akci použít, nebo nechat na horší časy, a pokud použít, tak jak brzy zase půjde ona možnost obnovit, a tak dále.

Bohužel, jak již bylo naznačeno výše, hra je kradmou akcí jen velmi částečně, a kdo se nerad plíží, postoupí i tak, neboť protivníci trpí opravdu nepěknými zlozvyky. "Jak myslíš, že jsme stupidní?" halekají stále dokola a člověka napadá jediná odpověď: "Hodně."

Samovo nanebevzetí

Tentokrát jsme měli k dispozici zajímavou verzi hry, která se asi na pultech neobjeví; alespoň v to doufáme. Po současném stisknutí obou analogových páček totiž hrdina ztuhnul v pozici plastikové figurky a získal schopnost rejdit po celé lokaci skrze zdi, stropy i podlahy. Stoupání a klesání zařizoval D-pad a po opětovném stisknutí páček Sam opět přistál na nohách. Přistát se dalo bohužel pouze tam, kde se dalo chodit i ve hře, tedy nikoli třeba na střechách budov, kam nevedly schody. Každopádně nás v jednom slunnějším exteriéru napadlo se trochu proletět nad krajinou. Vystoupat šlo opravdu vysoko, pročež můžeme referovat o tom, že jednak létající agent vypadá báječně, jednak exteriéry připomínají z výšky zaoblenou poklici, sahající překvapivě daleko za hranice, za něž běžného hráče program nepustí. Poklici "omývá" moře černé prázdnoty a to je zase ohraničeno klenutou kupolí nebe. Hle: kosmologie podle Sama Fishera.

Ti hoši například ještě víc než svého hubitele nenávidí pronásledovat ho dál než za první zatáčku. Takže se hra rychle zvrhává v systém: pár jich zastřel a na útěku aspoň dvakrát zahni za roh.

Zlosyni sice usilovně volají "shit, shit", ale na víc se nezmohou a uvedenou metodou se nechají zlikvidovat všichni. Na místě, kde vás naposledy zahlédli, zůstává mimochodem něco jako váš průhledný duch a protivníci ho musejí zblízka prozkoumat, aby se přesvědčili, že to nejste vy osobně.

Přímo úděsné pak bývají momenty, kdy máte nějakou dobu vydržet na striktně vymezeném prostoru. To už nemá s plížením společného vůbec nic a základem je držet hlaveň ve výšce, do níž se jako na pohyblívém pásu přisouvají hlavy. Hodně hlav.

Kampaň jednoho hráče není, jak se stává neblahým pravidlem, nejdelší, ale zážitek si můžete prodloužit povedeným multiplayerem. Ten si lze užít na rozdělené obrazovce, propojených konzolích a samozřejmě i online. Politicky korektní kooperace s ruským agentem příběhově doplňuje hlavní kampaň, takže už proto by neměla uniknout vaší pozornosti. A k tomu si připočtěte ještě čtyři nepříběhové režimy, odpovídající obsahem svým názvům: Lovec, Infiltrace, Poslední obrana a Střet.

Nejnovější inkarnace Sama Fishera rozhodně není nepovedeným kouskem. Atmosféra starých dílů mu ovšem chybí a to i díky řadě inovací, působících ve výsledku spíše rušivě než "cool". Rovněž pokračování v akčním duchu podle našeho názoru sérii dvakrát nesvědčí a krev a brutalita nejsou samospásné. Technicky je ale titul v dobré kondici, takže do budoucnosti hledíme s optimismem.