Abych hned na začátku oddělila zrno od plev a nenutila číst tenhle článek někoho, koho by Throne of Darkness stejně nebavilo, ujasníme si to rovnou - ToD není nic pro příznivce ukecaných a pomalých, až rozvleklých RPG typu Baldur's Gate či Planescape Torment. Throne of Darkness je totiž někde úplně jinde - konkrétně v krajinách, po nichž bloudí Diablo, Nox či Darkstone. Slovo "bloudí" jsem přitom použila zcela záměrně, protože jak za chvíli sami zjistíte, ToD jim všem vypálil rybník…
Začneme ale pěkně od začátku a ne od konce. Začátkem každé slušné recenze má být pár větiček o autorech nebo o historii vývoje projektu, v ideálním případě o obojím. U ToD to nebude žádný problém, protože za ním stojí dva bývalí členové týmu, který vytvořil Diablo 2. Nikomu tedy asi nepoklesne čelist překvapením nad informací, že inspirace Diablem 2 čiší z ToD na sto honů. Naštěstí se oba zakladatelé firmy Click Entertainment - Doron Gartner a Ben Haas - rozhodli, že jejich hra bude lepší než zhruba rok stará předloha… a jak řekli, tak i udělali.
Ze všeho nejdřív bylo potřeba vymyslet nějaký dobrý příběh, pokud možno lepší než nějaké obyčejné fantasy plky o ďábelských spiknutích a pekelných zplozencích. To se podařilo jen
zčásti - inspirace se vynořila z hlubin japonské mytologie, ovšem bez ďáblů se to neobešlo.
Páteří hry je příběh, v němž figuruje jeden zlý Warlord a skupina těch ostatních, hodných. Ten zlý sice původně zlý nebyl, ale okolnosti tomu chtěly, že se jím stal… a když už jím byl, mohl by vymyslet něco lepšího než plán na totální vyhlazení všech hodných warlordů ve svém okolí? Těžko, a tak se dal do realizace tohoto plánu. Bohužel pro něj a jeho armádu zmutovaných příšer se všechno nevydařilo tak, jak mělo a někteří warlordi s obzvlášť tuhým kořínkem to přežili. Místo toho, aby se někde v poklidu sešli a sepsali protestní nótu nějakému vysoce postavenému japonskému božstvu, rozhodli se pro krvavou pomstu.
A vy jste té pomsty vykonavatel. Jakmile si vyberete, za který ze čtyř klanů chcete hrát, můžete se do toho pustit. Pokud s vámi cloumají pochybnosti o tom, proč jsem se o klanech nerozepsala podrobněji, tak vězte, že by to bylo dočista zbytečné. Klany se totiž od sebe liší pouze v maličkostech a sestava jejich samurajů je tady v podstatě stejná. Ano, slyšíte dobře, řeč je o samurajích a dokonce o celé skupině. Každý klan jich totiž má k dispozici sedm, ale jak už jsem říkala, rozdíly spočívají pouze v jejich jménech a drobných specifikách. Vyjmenuji je v pořadí čistě náhodném, nikterak nesouvisejícím s jejich důležitostí ve hře - Leader (vůdce s největším charismatem), Brick (fyzicky nejsilnější ze skupiny), Archer (lučištník), Swordsman (mistr meče), Wizard (čaroděj), Ninja (vrhač všeho možného) a Berserker (odborník na neozbrojené souboje).
Těchto sedm samurajů tedy získáte a bez možnosti jim změnit cokoliv jiného než jméno s nimi tedy nastoupíte do akce. Hned po prvních pár minutách pochopíte, že žádná selanka to nebude. Projdete několika souboji a z vaší původně zdravé a živé sestavy zbude v lepším případě spolek zdecimovaných ubožáků, v tom horším budou všichni spolehlivě mrtví. Než si totiž zvyknete na to, jak ovládat své samuraje tak, aby dobrovolně nepáchali harakiri, nějaký čas to zabere. Jednou z velkých zvláštností ToD je totiž to, že do boje nevedete celou sedmičlennou partu, ale vždycky pouze maximálně čtyři její členy. Ti ostatní jsou zatím v jakémsi odpočinkovém módu, kde se jim případně dobíjí jejich vyčerpaná energie či život. To, kde máte které postavy zrovna přemístěné, poznáte nejen z počtu samurajů, kteří se míhají po obrazovce, ale i z dolní lišty, která je rozdělena na dvě poloviny. V levé jsou naskládáni aktuálně ovládaní samurajové, v pravé ti odpočívající. Přemísťovat je tam a zpět je dílem okamžiku, přesněji řečeno dílem jediného kliknutí myši.
V souvislosti s vysvětleným principem teleportace samurajů z bitevní vřavy či do ní musím poznamenat jednu zásadní věc - je to neskutečná řežba. Tím, že nemáte postavičku jen jednu, ale ovládáte jich rovnou sedm, se akční tempo hry dostává do obrátek, kterých byste s osamoceným jedincem nikdy nedosáhli. Navíc se nemusíte u zraněných či mrtvých samurajů zdržovat zdlouhavým pitím ozdravných lahviček (které ve hře pochopitelně také mají svoje
místo), ale zatímco s jedněmi samuraji bojujete, život těch druhých se vrátí do normálu a akce tak může pokračovat bez nějakých prostojů. Je pravdou, že i čekání na doplnění energie si občas užijete dost a dost, protože zdaleka ne všechny souboje se dají zvládnout na jeden zátah, nicméně i v těchto přestávkách je vždycky co dělat.
Co konkrétně? Přehrabovat se v inventáři. Mysleli jste si snad, že by se akční RPG mohlo obejít bez pořádného inventáře? Pokud ano, tak jste se ošklivě zmýlili. ToD inventář má a dokonce velmi pěkný. Množství věcí, které do něj můžete nastrkat, je sice omezené, ale nebojte se, vadit vám to nebude. Kdykoliv si totiž můžete vyvolat okno pro manipulaci s nadbytečnými předměty a nemusíte tak jako ve většině her běhat s každým obchodovatelným kouskem bůhvíjak daleko. Řeč je vlastně o dvou oknech - jedno pro předměty obyčejné, druhé pro magické. S magickými se obracíte na kněze, který je dokáže identifikovat, zbavovat kleteb či vámi odhozené věci měnit na bodíky, s jejichž pomocí získáváte nová kouzla. S obyčejnými předměty zachází kovář a můžete je u něj opravovat, zbavovat se těch nepotřebných, nechat si vyrábět nové nebo si přizpůsobovat ty staré. Opravování je jasné, při odevzdávání předmětů kováři si zároveň zaděláváte na všechny případné budoucí objednávky zbraní a brnění, protože z toho odpadu se pak vyrábějí nové předměty.
Samostatný odstaveček si pak zaslouží modifikace zbraní i brnění. Ačkoliv to není nápad původní, nijak to jeho přitažlivost nesnižuje. Cestou po japonských krajinkách můžete sbírat nejen nové zbraně, brnění a lahvičky s lektvary, ale i speciální kameny či součásti těl pozabíjených protivníků, které pak lze vkládat právě do zbraní a brnění. Celá ta procedura sice stojí nějaké (a často nemalé) peníze, avšak výsledek většinou stojí za to. Můžete si tak totiž vytvořit velmi solidní výbavu s nejrůznějšími bonusy a magickými přídavky - například škorpiónní ocas přidá obyčejnému meči obohacení v podobě jedovatých uštknutí. Do některých částí výzbroje či výstroje se přitom vejde klidně až deset vylepšovacích surovin, takže po pár modifikacích může vzniknout opravdový skvost. Okýnek, do nichž můžete umísťovat vylepšené i původní předměty, je víc než dost. Kromě primární a sekundární zbraně a brnění k nim patří ještě osm dalších možností - hlava, maska, ruce, nohy, náhrdelník, talisman, lékárnička a růženec.
K vynikající hratelnosti přispívá i spousta dalších prvků jako například rychlé cestování po již odkrytých lokacích, které probíhá pomocí teleportů známých z Diabla. Podle množství těch, které jste si na seznamu všech teleportů již zpřístupnili, taky snadno poznáte, jaký kus hry máte stále před sebou. Nezanedbatelným kladem je i menu taktik, které vám umožňuje používat pro boj některou z přednastavených taktik pojmenovaných podle zvířat.
V těch jsou nastaveny jednak preference zbraní pro každou postavu a jednak jejich uspořádání do bojových formací. Pokud by vám náhodou nevyhovovala ani jedna hotová taktika, není nic snazšího, než se v nich trochu pohrabat a zmodifikovat je v příslušném editoru.
O věcech, které v ToD fungují stejně jako v ostatních RPG, asi nemá cenu se nijak široce rozepisovat. Vývoj vašich samurajských postav probíhá tradičně získáváním zkušenostních bodů a když jich nasbíráte požadované množství, postoupíte výš, přičemž zkušenosti se vám hromadí za plnění questů a za souboje. Rovněž na používání magie není nic kryptického - do stromovitě seřazených kouzel rozdělujete získané body a postupně tak ovládáte stále účinnější magické útoky.
Grafické provedení ToD každopádně převyšuje Diablo snad v každém myslitelném ohledu. Prostředí kolem vás je tvořeno kvetoucími zahradami, travnatou stepí, několikapatrovými budovami, ale i nezbytnými jeskyněmi, přičemž všechno je oživeno drobnými detaily jako jsou vodopády, říčky, jezírka a jiné okrasné prvky. Speciální pozornost věnovali autoři krvavým podrobnostem, které nepřehlédnete, ani kdybyste chtěli. Louže rudé tekutiny se rozlévají všude kolem vás, stěny většiny místností jsou ozdobeny červenými skvrnami a mrtvoly lemují vaši cestu jako patníky. Animace všech postav jsou vydařené a kdybych se měla zmínit o animacích smrti protivníků, musela bych přitom používat jen samé superlativy.
Já myslím, že nemá cenu to dál nějak rozmazávat. ToD je evidentně lepší než Diablo a to v každém ohledu, který vás jen může napadnout. Výsledné hodnocení ve výši 89 % proto považuji za plně zasloužené a hodné nového krále akčních RPG.
| Throne of Darkness | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
