Žánr detektivek zažívá poslední dobou nebývalý boom, především díky tzv. severské vlně. Přiznám se, že i mě jména jako Jo Nesbø nebo Stieg Larsson přitáhla k žánru, který jsem vnímal jako neaktuální a zcela vytěžený. Tak jako spousta lidí vnímá point’n’click adventury. A dokud budou vycházet hry jako The Raven, nelze se jim ani divit.
Ve stopách zloděje
Němečtí autoři z KingArt vsadili všechny trumfy na příběh, což jim rozhodně nemůžeme mít za zlé.
Zápletka o převozu vzácných egyptských diamantů, na něž si brousí zuby legendární zloděj Raven, je bezesporu povedená. Obzvláště, když přibližně v půli hry dostanete možnost zahrát si i za tu špatnou stranu a všechny předešlé události absolvovat i v roli zločince.
Je to originální nápad a přes několik nešvarů, které tento přístup přináší (vracení se do již prozkoumaných lokací, chybějící moment překvapení) i velice zábavné.
Příběh je opravdu hlavní devízou hry a pokud přimhouříme oči, můžeme ho propracovaností přirovnat ke klasikám z per Agathy Christie nebo Raymonda Chandlera. Sám o sobě ovšem nestačí, je potřeba ho ještě umět podat. A tady naráží kosa na kámen.
Ani kočka ani pes
The Raven měl být patrně interaktivním filmem, tedy žánrem, který se snaží neházet hráči klacky pod nohy a nekomplikovat plynulost vyprávění zbytečnými výzvami.
Proto je aktivních míst v lokacích naprosté minimum, hlavolamy se dají spočítat na prstech jedné ruky a inventář je po celou dobu téměř prázdný. Většinu času trávíme v rozhovorech, které lze jen stěží nazvat interaktivními.
Chraň bůh, abych proti tomuto přístupu něco měl! Jak ukázal Walking Dead nebo z nedávné doby třeba kontroverzní Beyond, mohou tak vzniknout nezapomenutelné hry. Jenže se to musí umět.
Ne, není to jen o grafice. Tu má Raven sice technicky slušnou, avšak k uzoufání nudnou a sterilní. Je to především o pocitech a emocích, které musí hra umět navodit, a tady Raven selhává na plné čáře.
Jak se můžeme plně ponořit do příběhu, když ho odehrává jen pár prkenně se pohybujících loutek? Na to jak rozmáchlou výpravu hra má, nepotkáte v ní kromě nějakých deseti dvanácti hlavních aktérů ani nohu. Ve vlaku to jakž takž lze pochopit, ale na obrovské výletní lodi nebo egyptských ulicích?
Mezi hlavními postavami pak nalezneme odporně klišovité charaktery, mezi nimiž je hloupý policajt, charismatický detektiv či zvědavá důchodkyně. Každý toho má sice na jazyku spoustu, jen máloco z toho je však zajímavé, natož důležité. Když vám někdo povídá historii své rodiny do třetího kolena, zatímco ve vedlejší místnosti stydne mrtvola, je veškerá atmosféra v háji. O absurdních úkolech typu vloupání se do muzea pomocí žvýkačky radši ani nemluvě.
Pro začátečníky ideální
Kombinace chytrého příběhu a hloupoučké herní náplně pak ve výsledku nepředstavuje nic, co bychom v různých variantách nehráli už tisíckrát.
Když už adventura nevyžaduje přemýšlení a od příběhu zdržuje okoukanými hádankami, co vůbec dokáže nabídnout?
Abych nebyl nespravedlivý: pro občasné hráče nemusí být Raven díky jednoduché hratelnosti umocněné neustále přítomnou nápovědou úplně špatnou volbou.
Falešný pocit z dobře odvedené detektivní práce pak někomu vynahradí zbytečně rozvleklé dialogy, statickou kameru a minimum herní náplně. Otázkou zůstává, proč by někdo takový neměl rovnou sáhnout po těch lepších titulech.