První díl The Outer Worlds byl vcelku příjemnou variací na 3D Fallouty, pokračování ale určitě nepotřeboval. Jeho bláznivý vesmír parodující korporativní kapitalismus byl vytěžen do mrtě, na kost osekaná hratelnost čerpající hlavně z kultovního New Vegas pak nenabízí příliš prostoru k vylepšení.
Jenže paradoxně prodeje hry byly tak dobré, že si Microsoft od studia Obsidian hned objednal pokračování, které se má stát dalším tahákem jejich předplatného Game Pass. Pokud ale odhodíme předsudky, musíme uznat, že i když hra nic nového nepřináší, tak jde o solidně udělaný žánrový standard, u něhož se na pár desítek hodin lze solidně pobavit.
Veškeré mé naděje, že během šestiletého mezidobí našli vývojáři směr, kam koncept hry posunout, vzaly rychle za své už v úvodních minutách. Editor postavy je u Obsidianů samozřejmost, „základna“ v podobě vesmírného korábu, na jehož palubě se potkáváme se svou posádkou, je žánrový standard nejpozději od prvního Mass Effectu. Lautr stejná je i šroubovaná forma rozhovorů, které mají jen málo společného s tím, jak spolu lidé běžně komunikují. Když tedy odhlédneme od kulis, máme tu další zbytečně ukecanou střílečku, co se odminula liší jen počtem polygonů. Jenže právě ony kulisy jsou tu mimořádně povedené.
Zobrazovaná budoucnost ukazuje, jak mohla lidská společnost dopadnout v případě, že by se ve 30. letech minulého století k moci nedostal americký prezident Roosevelt. Ten se zasazoval o práva pracujících a pomohl vytyčit hranice, které zaměstnavatelům bránily ve vykořisťování.
Hra je nepokrytou kritikou kapitalismu a vysmívá se korporátní kultuře, což je tedy od vývojářů vlastněných Microsoftem úsměvné. Zřejmě právě proto je navzdory tématu zdejší humor takový bezzubý a neškodný a po většinu času jen klouže po povrchu. Ne že bych se za celou dobu neusmál, ale rozhodně neočekávejte podobnou kadenci vtipů, jakou Obsidiani ukázali například ve skvělém South Park: The Stick of Truth.
I na poměry komedie je pak banální i ústřední zápletka o pomstě. Naštěstí více než o celkový příběh tu jde o vedlejší dějové oblouky, zpravidla prezentované skrze samostatné dílčí mise. Pravda, jejich kvalita není konzistentní, ovšem pár snadno zapamatovatelných scén tu naštěstí je.
Po rozkvetlém Halcyonu tentokrát navštívíme bohatou lidskou kolonii na planetě Arcadia, kde o svůj vliv bojují dvě frakce. Protektorát drží monopol na cestování vesmírem, megakorporace Auntie’s Choice je zase výhradní distributor zbraní a medikamentů, vztahy s nimi pak výrazně ovlivňují, jakým způsobem se k vám okolí bude chovat.
Při svém putování potkáte spoustu bizarních postaviček, co po vás něco budou chtít. Způsobů řešení jejich potíží jsou téměř vždy spousty a odvíjejí se od toho, jak svoji postavu specializujete. Můžete se k cíli prostřílet či proplížit, hackovat se do počítačů, či se kýženého výsledku dobrat přemlouváním - záleží jen na číselných statistikách vašeho avatara. Při porovnávání hodnot se nehraje na pravděpodobnost, ale pouze na aktuální hodnotu dané statistiky - když máte méně, máte smůlu, když požadavky splňujete, úspěch je stoprocentní. Toto neustálé porovnávání skillů přitom neběží v pozadí, ale jste na něj napřímo upozorňováni. Třeba se během rozhovoru můžete podívat, co jste mohli říct, kdybyste se během levelování více zaměřili na výzkum.
Na jednu stranu je tento přístup férový, protože vždy budete vědět, které větve vyprávění vám zůstanou zapovězeny, na druhou stranu to trochu podkopává atmosféru hry. Jako byste neustále viděli tabuli, na kterou si vývojáři malovali všechny možné situace, do nichž se hráč může dostat.
Nechybí ani crafting, takže jste motivování ke sbírání veškerého haraburdí (není zde nijak omezena nosnost). Ty poté „rozemelete“ na primární suroviny z nichž lze postavit zase něco jiného. V praxi jsem to využíval minimálně, snad jen když jsem se nechal příliš unést a zapomněl sbírat munici, které je ovšem jinak všude dostatek.
Podstatnou část hry pak tvoří přestřelky. Těm se většinou dá vyhnout, ale zbytečně byste se ochutili o jednu z nejlepších částí hry. Zbraní je tu spousta a jsou mezi nimi obrovské rozdíly, takže se vyplatí je průběžně točit. K tomu si připočtěte hromadu speciálních schopností a možnost tahat s sebou dva různorodé společníky najednou, což ve výsledku dává soubojům dostatečnou variabilitu, která se až do konce hry neomrzí. Rozhodně mě akční část přišla zábavnější než zdlouhavé plížení se ve stínech za nevypočitatelně se chovajícími nepřáteli.
Body zkušeností, za které si pak při vylepšování postavy kupujete klasické falloutovské „perky“, dostanete ovšem tak jako tak, svět se umí vašemu chování přizpůsobit a neztrácí vnitřní logiku.
Díky tomu hra slušně odsýpá i když scénář zrovna šustí papírem. Což se bohužel stává často, například hned na začátku, kdy na vás autoři nahází spoustu nesympatických ale o to více užvaněných postav. A to radši ani nezmiňuji o tom, že neustále nalézáte textové záznamy od pohledu smrdící nadužíváním AI, jejich čtení je ovšem naštěstí nepovinné.
I tak mi trvalo nezvykle dlouho, než jsem si ke druhému dílu dokázal najít cestu a to jsem kdysi jedničku dohrál na nejvyšší obtížnost. Až později, když si budete moci vybírat mezi více společníky, navštívíte jiné planety a posbíráte silnější vybavení, je hra teprve skutečně zábavná. Tou dobou už jste ale třeba už za půlkou.
Úvodnímu sbližování příliš nepomohla ani grafika, která, ač běží na Unreal Enginu páté generace, působí dost zastarale. Autoři sází na moderní retro stylizaci po způsobu třeba Bioshocku (abych taky použil jiné přirovnání než obligátní Fallout), a to ve venkovních lokacích příliš nefunguje. Barevná paleta je vyloženě přepálená a staticky postávající obyvatelé virtuálního světa se během rozhovorů maximálně tak podrbou na nose.
Grafika neudělala od minula žádný posun a to se nám tu mezitím vystřídala generace konzolí, celá tahle paráda se navíc na základní PS5 občas zadýchává a dochází k viditelným propadům snímkování nebo rozlišení, to podle toho, jaký z grafických modů si vyberete.
The Outer Worlds 2 jsou vlastně docela fajn, ovšem jen těžko hledat důvod, proč byste si je měli chtít zahrát. V prakticky každém ohledu jsou lepší než první díl, přesto od nás paradoxně dostanou menší hodnocení. Jednoduše nejsou lepší o tolik, aby se vyplatilo do už jednou prozkoumaného světa zase na desítky hodin vrátit. Pryč je okouzlení z originálně vymyšleného vesmíru, hlavní zápletka není dostatečně kvalitní, aby tento nášup utáhla sama o sobě a vše ostatní už jsme viděli minule.
