The Officers recenze - hardcore strategie z 2. světové

Po strastiplném vývoji vychází komplexní strategie se stovkami jednotek a obřími bojišti.

Officers | foto: pro iDNES.cz

The Officers jsou strategií z druhé světové války jako vyšitou. Vzhledem k tomu, že hra měla původně vyjít tak před čtyřmi lety, není divu, že se autoři zase tolik neobtěžovali s vytvářením z dnešního pohledu atraktivního obsahu.

"Ve hře se naštěstí nemusíte starat o výstavbu základny, ale vrhnete se přímo do bitev."

Tehdy prostě vylodění v Normandii ještě docela frčelo, a kdo mohl tušit, že dnes už se z něj hráčům spíše zvedá žaludek, že? Nemějme tedy hře za zlé, že se odehrává na těch nejprofláklejších evropských frontách a zkusme zapomenout, že podobné úkoly a cíle misí jsme plnili už aspoň stokrát.

Je však třeba dodat, že The Officers na to jdou přeci jenom jinak. Na jednu stranu jde o zdánlivě moderní 3D strategii, na tu druhou tu ale zůstal hardcore základ.

Přestože se autoři – zřejmě na poslední chvíli – snažili hru podivným způsobem zjednodušit a mnohdy se jim evidentně podařilo vyškrtat elementy, které sice mainstreamovým hráčům nic neříkají, ale pro válečné veterány mají zásadní důležitost.

Na druhou stranu se jim nepodařilo těch věcí vyškrtat tolik, aby se o The Officers dalo mluvit jako o RTS pro každého. Na to jde stále o až příliš těžkopádný a především obtížný kousek.

Ve hře potkáte hned několik válečných frakcí, mezi nimiž samozřejmě nesmí chybět Spojenci (aliance Velké Británie a USA), Rusové a Němci. Občas narazíte také na armády států, které v celkovém měřítku hrály podružnou roli, ale jejich výskyt potěší a dodá na autentičnosti. Mluvíme tady například o Jugoslávii, Polsku či Československu. Kampaň si nicméně střihnete jen za velké národy, přičemž nečekejte nějak epicky pojaté tažení, které by kopírovalo vývoj celé války.

Tvůrci zvolili poněkud odlišný způsob načrtnutí války. K dispozici je tak pouhých šest misí, ale nebojte se kratičké herní doby, ta opravdu nehrozí – úrovně jsou jedny z nejrozlehlejších, jaké jsme kdy viděli a mají několik desítek kilometrů čtverečních.

Když vezmete v potaz, že technika se chová jakž takž realisticky, dojde vám, že prokopat se hutně zaplněnými misemi nebude úplně jednoduché a určitě to není záležitost na jeden víkend. Naopak. Dodejme, že mise se drží významných momentů války a je třeba říct, že aspoň toto pojetí v širokém kontextu, kdy nejde jen o pár vytržených bitev, je dělá zajímavými.

Dlouhá doba vývoje, aneb když hra doplatí na megalomanství

Titul jménem The Officers je ukázkovým příkladem jednoho z osudů, který může potkat hru ruské provenience. Autoři ji velkolepě představí, nějakou dobu jako o závod publikují nové obrázky a videa.

Následně nastanou menší problémy, nejprve se zjistí, že koncept je příliš megalomanský na to, aby mohl být zpracován, později třeba designérům dojde, že nemají takové programátory, jaké by si představovali apod. Výsledkem jsou nekonečné průtahy, zapadnutí hry do zapomnění a samozřejmě i změny v koncepci, které přicházejí jako na běžícím pásu, ale již bez mediálního ohlasu.

Taková hra zkrátka promarnila svou šanci a když už je restart vývoje ohlašován po několikáté, není divu, že o ni všichni ztratí zájem. Podobné tituly pak většinou zaniknou. Nebo se je vydavatel, který do hry nalil na ruské poměry značné prostředky, pokusí vzkřísit například změnou vývojářského týmu. Všechno z popsaného se hned několikrát přihodilo také The Officers, které můžete znát hned pod několika názvy, třeba jako Kombat.

Pokud jste hráli dva roky starou demoverzi hry, vězte, že hotový titul není zase o tolik odlišnější, o kolik byste čekali. Rozdíly tu jsou, ale je vidět, že vývoj zkrátka několikrát ustrnul na mrtvém bodě, kdy se nic nehýbalo. Nyní už ale hra konečně vychází a nás pochopitelně zajímá, co z tohoto martyria vzniklo.

Ve hře se naštěstí nemusíte starat o výstavbu základny, což v jedné fázi vývoje docela vážně hrozilo, ale vrhnete se přímo do bitev. Ačkoliv vrhnete není to správné slovo. Jak už jsme řekli, úrovně jsou rozsáhlé a často začínáte poněkud daleko od některého z center dění, takže nezbývá než si odbýt poněkud zdlouhavý pochod či pozorování točících se pásů u tanků.

Tvůrci se do velmi volného prostředí příliš nesnažili vstupovat nějakou příběhovou iniciativou a také úkolů s nějakou vyšší podstatou je minimum.

Jde prakticky jen o to, získat na daném území převahu, čehož nedocílíte jinak, než zabráním klíčových bodů na mapě. Jistě není třeba připomínat, že se o ně strhnou drsné potyčky. A v The Officers nabývá slovo drsné nového významu, protože pokud se autoři na něco soustředili, byly to počty jednotek.

Na krabici se zkrátka skvěle vyjímá nápis: "bitvy s tisíci jednotek". Nadšení musíme trochu zmírnit, jelikož jsme tolik tanků či pěšáků najednou ve hře nikdy neviděli, ovšem do stovek jejich počty rozhodně půjdou. V obvyklém pohledu z výšky vlastně menší skupiny jednotek takřka nevidíte, což vypovídá něco o jejich významu.

"Protivník je obvykle mnohem silnější, a tak jediným způsobem, jak obstát, je neustálý postup vpřed a dobývat nové kontrolní body."

Bohužel velké množství svěřenců sebou přináší i určité problémy. Při opravdu velkých bitvách není jednoduché dění rozumně ukočírovat, a to i proto, že se hra ráda seká. Není divu, musí vykreslovat takové množství objektů na velkém kusu země.

Systém hry je postaven trochu proti její taktické podstatě, ačkoliv nezastíráme, že se tím hra v některých momentech více blíží realitě. Jde o to, že si hráč nemůže dovolit delší dobu vyčkávat a třeba bránit již získané pozice.

Protivník je obvykle mnohem silnější, a tak jediným způsobem, jak obstát, je neustálý postup vpřed a dobývat nové kontrolní body. Za ně totiž dostáváte posily, bez nichž se vaše šiky akorát tenčí.

Autoři zřejmě někdy ke konci vývoje zjistili, že udělali dost obtížnou hru, a tak rychlý postup vpřed zpětně bonifikovali, čímž ale docela nabourali vyváženost. Jde o to, že protivník sice dokáže obstojně manévrovat, ale často je až příliš pasivní, a pokud ho k ničemu nepustíte, dokážete ho udolat dříve, než rozvine nějakou iniciativu.

Například pokud ho odstřelujete z dálky, většinou se pouští do protiakce velmi neochotně. Ale ani hráč samotný to nemá jednoduché. Jeho vlastní jednotky rády neposlouchají a na minimapě, která je pro podobný typ her zásadní, je umění se vyznat nebo ji snad použít v taktice.

Příliš se nám nezamlouvalo ani minimální objasnění role určitých jednotek. Na vše si zkrátka musíte přijít sami, v což počítáme i nutnost elementárního zásobování.

Na grafice je znát nějaký ten rok v prodlení vývoje, ale stále nejde o nic tragického, nehledě na to, že vizuální zpracování je to poslední, čím bychom se v tomto žánru trápili.

Pokud bychom měli naše dojmy ze hry shrnout, nešlo by o nic jednoznačného. Na trhu jsou každopádně lepší tituly, jelikož na The Officers jsou až příliš vidět nejasná rozhodnutí a nedodělky. Nezakrýváme však, že hardcore hráči by v něm mohli najít určité zalíbení.